Lynyrd Skynyrd - Last of a Dyin' Breed

Lynyrd Skynyrd – Last of a Dyin’ Breed

Lynyrd Skynyrd - Last of a Dyin' Breed
Země: USA
Žánr: southern / blues rock
Datum vydání: 21.8.2012
Label: Roadrunner Records / Loud and Proud Records

Tracklist:
01. Last of a Dyin’ Breed
02. One Day at a Time
03. Homegrown
04. Ready to Fly
05. Mississippi Blood
06. Good Teacher
07. Something to Live For
08. Life’s Twisted
09. Nothing Comes Easy
10. Honey Hole
11. Start Livin’ Life Again
12. Poor Man’s Dream [bonus]
13. Do It up Right [bonus]
14. Sad Song [bonus]
15. Low Down Dirty [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad s žádnou kapelou si nepřízeň osudu nepohrála jako právě s Lynyrd Skynyrd. Nasnadě by se nabízelo klišé, že každé úmrtí, které je s historií rockové legendy spojeno, ji srazí na kolena, aby se následně vrátila ještě silnější, lepší a odhodlanější. Není to tak úplně pravda, osud sice jižanské rockery nejednou postavil na konec slepé uličky, oni se však vrátili, aby mohli ve své cestě pokračovat dál. Zda silnější či ne, je čistě subjektivní dojem. Já jsem toho názoru, že se s personálními eskapádami dokázali vždy statečně vyrovnat a nadále vydávají dobrá alba, která je radost poslouchat. Pokud zavzpomínáme na události nedávné, tak můžeme říct, že když se před třemi lety parta z amerického Jacksonville upsala Roadrunner Records, spousta fandů toto nesla s nelibostí a zvěstovala její brzký konec. Ten se nedostavil a Lynyrd Skynyrd se na minulé řadovce “God & Guns” představili v překvapivě silné formě, trošku přitvrdili a ukázali svým následovatelům jako Kid Rock či Nickelback, že na staré pardály pořád nikdo nemá, i když se snaží, seč jim síly stačí. A tento fakt je platný dodnes.

Na čtrnácté řadové desce jsou Lynyrd Skynyrd klasičtí, jak jen to v dnešní době je možné, a rockoví, jak si vůči svým klasiku-zbožňujícím fandům můžou dovolit. Přesto však nezní nová placka vykalkulovaně a “Last of a Dyin’ Breed” působí jako opravdu upřímná rocková deska, která je plná jižanské pohody, blues rockový rytmů, nezbytného amerického lyrického vlastenectví a co je hlavní, dostalo se jí dobrých a chytlavých písní. V podstatě se pokračuje tam, kde se na tři roky staré předchůdkyni skončilo, což znamená trošku hard rockovější podoba jižanského rocku, a Lynyrd Skynyrd to nelze zazlívat, protože tento model je nejenže úspěšný, ale také slušivý. Před vydáním “Last of a Dyin’ Breed” jsem si říkal, že bude těžké “God & Guns” překonat a pravdou zůstává, že novinka jej sice nedostihla, ale nic to neubírá na jejich nesporných kvalitách. Možná to bude tím, že “God & Guns” bylo o něco větší překvapení a ve své době vlastně mohlo jen překvapit, ale i s odstupem mi přijde jednodušše povedenější. O produkci “Last of a Dyin’ Breed” se stejně jako minule postaral Bob Marlette (svou zručnost prokázal například na albech Tonyho Iommiho, Airbourne či Salivy) a jeho plný, hutný a přesto lehce stravitelný zvuk šikovně zdůrazňuje schopnosti kapely a nechá vyniknout každičký detail.

Většina skladeb má silný hitový potenciál, a i když nejsou refrény nějak výrazně podbízivé, jsou skutečně chytlavé. Nejjasnějším příkladem výše uvedeného je hned úvodní titulní “Last of a Dyin’ Breed”, která začne slide-kytarovým motivem, jenž se postupně přerodí v ústřední, úderný riff. Na člověka při téhle skladbě okamžitě dýchne atmosféra amerického jihu a úplně živě vidím, jak by se (nejen tato) skladba hodila do baru někde v Alabamě či Tennessee. Titulní píseň byla celkem logicky vybrána jakožto ústřední singl a byl to výběr naprosto správný, protože naprosto jasně reprezentuje celou desku. Tedy alespoň její větší část, protože ne všechny skladby jedou podle zaběhnutého modelu. Jak je u Lynyrd Skynyrd zvykem, zařadili na album také nějakou tu baladu. Vyberu opět nějakou reprezentativní, a sice “Ready to Fly”, která patří mezi to nejlepší, čím se deska může pyšnit, a neplní tak pouze funkci nutného odpočinku či zpestření někde v půlce desky. Do třetice všeho dobrého, říká se, takže bych v případě jakéhosi vyzdvihování nejpovedenějších skladeb neměl rozhodně opomenout “One Day at a Time”, což je pomalejší uvolněná hitovka, která leckoho určitě překvapí gospelovskými sbory v chytlavém refrénu.

Vzhledem k tomu, že píši recenzi pro rock/metalový blog, tak bych (jen tak pro zajímavost) mohl připomenout fakt, že, stejně jako na “God & Guns”, se na novince skladatelsky podílel starý známý John Lowery, širší metalové obci znám jakožto John 5, bývalý to člen doprovodné kapely Marilyna Mansona a současný kytarista u Roba Zombieho. John 5 si na minulém albu střihl nějaké kytarové party a na několika skladbách se podílel jakožto spoluautor, na “Last of a Dyin’ Breed” se rovněž zhostil obou funkcí a autorsky je mu připsána “Something to Live For” a závěrečná (mluvíme-li o standardní edici) “Start Livin’ Life Again”. Kdo má zkušenosti se sólovými alby Johna 5, nebude překvapen, že první zmíněná je skvělá balada s výrazným country feelingem, dost podobná takové “Floyd” z minulé desky, ve které se spolu s Johnem 5 jakožto host představil právě jeho současný kapelmistr, Rob Zombie. “Start Livin’ Life Again” je čistokrevná country skladba, rovněž pomalejšího tempa, která je postavena hlavně na kytarové lince a zpěvu Johnnyho Van Zanta, nic víc a stejně to stačí. Zmínil jsem standardní edici alba, což znamená, že logicky bude existovat i nějaká nestandardní, v tomto případě je deluxe edice rozšířena hned o čtyři bonusové skladby. Ani jedna z nich neurazí, bohužel ani vyloženě nenadchne, takže jejich zařazení coby neřadových bonusů byl správný tah a kapela se tak vyhla neukočírované stopáži. 45 minut při jedenácti skladbách stačí tak akorát, aby nezačala deska prudit, a dost na to, aby si člověk po jejím skončení neřekl: “To je všechno?”

Lynyrd Skynyrd na “Last of a Dyin’ Breed” potvrzují status kapely, která má stále co sdělit a že její alba se na současné rockové scéně neztratí. Ukázali, že i když od slavného debutu “Pronounced ‘Lĕh-‘nérd ‘Skin-‘nérd” uplyne brzy čtyřicet let, nemají zapotřebí žít a těžit pouze ze své nejslavnější minulosti. Nezbývá než doufat, že se v podobné formě předvedou i žánrově spříznění ZZ Top, do kterých jsou v souvislosti s novým albem vkládána rovněž nemalá očekávání, a dostane se nám letos hned dvou zdařilých děl jižanských, blues rockových veličin. Sám za sebe říkám, že jsem spokojen a doufám, že “poslední umírání” je čistě metaforické spojení, které s budoucností kapely nemá co dočinění, protože by to byla věčná škoda.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.