Datum: 14.-15.8.2015 Místo: Hodonín Účinkující (obsažení v reportu): Pátek: Amberian Dawn, Belphegor, Forrest Jump, Marrok, Tristania, Týr, Wind Rose Sobota: Amorphis, Doomas, Fleshgod Apocalypse, Folkstone, Salamandra Akreditaci poskytl: Made of Metal

Když se před dvěma lety objevily první zvěsti o hudebním festivalu Made of Metal, který se měl konat v Hodoníně na jižní Moravě, tak řadu fanoušků přepadly spíše skeptické myšlenky, zda se na tomto místě podobný festival vůbec může uskutečnit. Přeci jen, když už se zničehonic vynoří událost, která láká na řadu zahraničních hvězd a za zády jí nestojí silná pořadatelská agentura s pořádnými zkušenostmi, tak to budí řadu pochybností. Vzorovým příkladem může být několik let stará aféra s ostravským Unholy Festem, jenž lákal na soupisku, před níž se mohl poklonit i Brutal Assault, ovšem po pár měsících tahle nafouklá bublina splaskla a výsledkem byl jeden velký podvod a pořadatel, po němž se slehla zem.

Toto naštěstí nebyl případ Made of Metal, protože ten si loni odbyl svou úspěšnou premiéru, a nyní, o dvanáct měsíců později, se tak na stejném místě mohl uskutečnit druhý ročník. Nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu říkám, že svým zaměřením na všechny možné formy melodického metalu, mezi nimiž převažoval folk / viking / heavy a symphonic metal, mi soupiska Made of Metal 2015 byla relativně vzdálená, nicméně i tak jsem si zejména v pozdně odpoledním programu každého dne dokázal najít zajímavá jména, kvůli kterým jsem se na svou premiérovou účast na této akci vlastně i těšil. Svůj příchod do areálu jsem tak ladil vždy až k pozdějším hodinám, kdy se na pódiích dělo to, co mě skutečně zajímalo.

Protože se jedná o akci relativně mladou, tak si udělejme takovou malou virtuální prohlídku po areálu, kde se akce koná. Made of Metal se opět uskutečnil mezi Hodonínem a nedalekým Rohatcem v místě bývalého vojenského cvičiště. Areál i s přilehlou loukou, jež fungovala jako kemp, sice není nikterak velký, ovšem pro potřeby několikatisícové návštěvy, která se mým odhadem nepřehoupla přes čtyři tisíce lidí, to akorát tak stačilo. Hrálo se na dvou pódiích střídavě, takže v momentě, kdy na hlavním začaly přípravy pro další kapelu, spouštěly své produkce méně známé party na druhém, menším. To bylo umístěno poblíž uličky s občerstvením a merchem a na rozdíl od hlavní stage stálo čelem k relativně otevřenému prostoru, takže možná i proto zde byl první den zvuk lepší než na hlavním pódiu, kde je prostor ke stání ohraničen z obou stran hangáry, z nichž jeden sloužil zároveň jako kryté posezení a pivní výčep.

---

Pátek:

Pojďme ale pomaličku k samotné hudbě, takže začnu chronologicky s pátečním programem, kdy mi k nezbytnému vyřízení akreditace a seznámení se s areálem hráli finští Amberian Dawn s Päivi „Capri“ Virkkunen u mikrofonu. Zvuk byl v té chvíli ještě nic moc, což byl ostatně menší problém celého prvního dne, takže Capriin vokál se neposlouchal zrovna příjemně, protože byl strašně vytažený do popředí, a přestože nemůžu srovnávat s deskami, tak mi přišlo, že nebyla v 100% formě, protože v hodně vysokých polohách tahala za uši. Těch několik songů, kterým jsem přihlížel, ve mně nezanechalo žádné emoce, protože to bylo takové nemastné, neslané.

Následovali tuzemští Forrest Jump, kteří si pro sebe zabrali menší pódium a rozehráli půlhodinové představení, jež slušně ubíhalo. Navzdory faktu, že nejsou Forrest Jump hudbou mého srdce, tak jejich set se dal v pohodě přečkat a vály jako „Reálie“, „Černočerno“ z alba „Monolit“ a „Sign-All“ fungovaly dobře a bavily, takže k mému vlastnímu překvapení malý palec nahoru pro bučovickou pětici.

Někdy před sedmou začaly první velké hvězdy pátečního programu, Týr. Jejich show přilákala vcelku dost lidí, ovšem mně osobně to po pár písničkách přišlo jako strašná nuda, která se opakuje stále dokola. Jejich vystoupení nechyběla energie a neustále si vyžadovali zpětnou vazbu publika, nicméně mě ani pecky jako „Shadow of the Swastika“, „By the Sword In My Hand“, nebo „Lady of the Slain“ z poslední placky „Valkyrja“ nedokázaly zlomit, takže ve výsledku jsem si z jejich vystoupení odnášel spíše negativní dojmy.

Náladu mi záhy spravili rakouští alternativci Marrok z menšího pódia, kteří ve třech zahráli velice slušnou porci moderního metalu s hard rockovým přesahem a v záplavě toho hevíkového melodična to přišlo vhod. Zpěvák Brian se trochu pral s melodickými vokály, na výsledku to ovšem nijak neubralo. Musím říct, že naživo to znělo mnohem líp, než když jsem si zpětně jejich songy pouštěl ve studiové verzi, což platí i pro nově představený singl „Ocean of Lights“, který zní trochu přitepleně, avšak na pódiu s tvrdšími kytarami mě Marrok fakt bavili.

Následovalo největší zklamání prvního hrací dne, Tristania. Tuhle norskou partu jsem přestal aktivně sledovat s odchodem Vibeke Stene před lety, takže o jejich novější tvorbě toho vím asi tolik, že nahráli super hitovku „Year of the Rat“, která toho večera zazněla taktéž. Jejich vystoupení bohužel zařízl zvukař. Ten z jejich hudby udělal místy velmi nepříjemnou zvukovou kouli, z níž vyčnívala Mariangela Demurtas, jejíž vokál mě při vypjatějších polohách iritoval, takže situaci zachraňoval Kjetil Nordhus, jemuž to zpívalo parádně. Z povinnosti jsem vydržel přihlížet takřka celou dobu, takže jsem zaregistroval písně „Darkest White“ a „Himmelfall“ z posledního alba a „Exile“ z „Rubicon“. Vím, že Tristania za to nemůže, protože odehrála profesionální set, ale prostě a jednoduše to nebylo ono.

To italští power metalisté Wind Rose předvedli přesně to, co od podobné party čekat. Spousty kytarových vyhrávek, sól a melodického ječáku. Přečkal jsem asi dvě skladby a radši jsem se rychle vydal pryč odpočívat před závěrečným masakrem rakouských black / death metalistů Belphegor.

Jestli se na zvuk na hlavním pódiu do té doby nedala vyloženě pět chvála, tak při setu bezbožných Belphegor se vše změnilo. Trochu jsem se po Tristanii bál neposlouchatelného bordelu, ale po úvodním dvojbloku “Feast Upon the Dead“ a „In Blood – Devour This Sanctity“ nebylo pochyb o tom, že tohle vystoupení bude zabíjet. Všechny jednotlivé nástroje byly čitelné, a ačkoli nemám nastudovanou každou minutu jejich tvorby, protože blíže jsem k nim přičichl až s posledním albem, z nějž zazněla „Gasmask Terror“ a „Rex tremendae majestatis“, tak blasfemická atmosféra mě pohltila i navzdory tomu. Helmuth a Serpenth spolu se svými kumpány tahali z rukávu šikovně a zejména „Lucifer Incestus“ zabíjela. I s menším odstupem hodnotím Belphegor jako jeden z top momentů celého festivalu a určitě nejsilnější vystoupení prvního dne, který by pro mě bez jejich účasti byl zklamáním.

---

Sobota:

V sobotu jsem první polovinu dne věnoval osvěžení na místním koupališti, protože vedro bylo opravdu úmorné, takže první kapelou, již jsem se ten den rozhodl zhlédnout, byli až početní Italové Folkstone. Slyšel jsem pár ukázek z jejich tvorby, a přestože jejich folk metal nijak výrazně nevybočoval z dlouhého zástupu jim podobných, tak nástrojové obsazení s harfou, dudami, píšťalami a podobnými blbostmi, jejichž názvy ani neznám, vzbuzoval naději v zábavnou show. Již od počátku skvělý zvuk dal vyniknout jak metalovému základu, tak tradičnímu folkovému doprovodu, který hrál dost silnou roli. Hudebně i vokálně se jednalo o hodně živé vystoupení, jemuž ani nic nechybělo. Odsýpalo to dobře, refrény byly zpěvné, takže nic proti Folkstone. Největší pecka? Pro mě rozhodně hybná „Un’altra volta ancora“, v níž se mikrofonu chopila zástupkyně něžného pohlaví z jejich řad.

Chvilku po sedmé večerní zahajovali na druhém pódiu slovenští Doomas, kteří předvedli slušný mix death metalu s doom metalovými melodiemi. Líbilo se mi hodně těžkotonážní pojetí, ačkoli po chvíli jejich set začal lehce nudit, protože všechny songy zněly takřka stejně. Do paměti se mi tak zabodla jen „Fear“ s výrazným basovým úvodem zpěváka Doomase. Jinak ale borci zahráli dobře a hlavně kytarová souhra při zdvojených vyhrávkách byla v pohodě.

Ještě před koncem Doomas se pomalu přesouvám zpět mezi dvojici hangárů, kde se schyluje k nástupu Fleshgod Apocalypse. Ti při výběru songů čerpali ze svých posledních dvou alb ty nejlepší vály, takže došlo na „The Forsaking“, „Epilogue“ nebo třeba „Pathfinder“, již zpěvák a kytarista Tommaso začal přípitkem se sklenkou červeného vína. Kdyby se udávala cena za nejlepší image, tak Fleshgod Apocalypse s bílým make-upem a v černých fracích by si ji zasloužili. Jejich hodinku, kterou strávili na pódiu, si nešlo neužít, za což může především výběr písní a nasazení. Snad jediným stinným bodem jejich vystoupení byla přítomnost macaté vokalistky, jíž ten operní přednes občas ujel. Jinak jsem se bavil opravdu výtečně. Zabijácký zvuk, skvělý setlist… co víc chtít.

Na následující Salamandru jsem šel kouknout jen tak z povinnosti, protože jsem je naživo snad nikdy neviděl a byl jsem prostě a jednoduše zvědavý, ačkoli vím, co pánové produkují za hudbu. Je vidět, že mají početnou fanouškovskou základnu, protože lidí na ně přišlo opravdu hodně a zjevně se i bavili, nicméně pro mě to nebylo, takže jsem přečkal pár songů, mimo jiné „Metal Fever“ či „Orion“, a vydal se zase hezky zpět k hlavnímu pódiu, kde se schylovalo k události, na niž jsem se těšil ze všeho nejvíc…

…Amorphis. Jejich tvorbu sleduji někdy od vydání „Eclipse“, kdy se ke kapele přidal současný pěvec Tomi Joutsen, který jen tak mimochodem shodil dlouhatánské dredy, takže už nemohl roztáčet ten svůj větrný mlýn. Pro fanoušky novější tvorby však Amorphis ten den nehráli. Na Made of Metal si přichystali výroční koncert spojený s vydáním své druhé desky „Tales from the Thousand Lakes“, jež zazněla v celé délce doplněna o několik skladeb z „Elegy“ a jednoho zástupce ze singlu „Black Winter Day“. A jací Amorphis byli? Jednoduše skvělí. V prvních několika skladbách byl vokál Tomiho lehce upozaděn, ale to se v následujících minutách zpravilo. „Tales from the Thounsand Lakes“ nepatří k mým nejoblíbenějším kouskům z kuchyně Finů, nicméně věci jako „Into Hiding“ či „Black Winter Day“ mají i po letech něco do sebe. Nejvíc mě klasicky potěšila „Vulgar Necrolatry“, která lámala kosti. V závěru přišel čas na „Better Unborn“ a „Against Widows“ a samozřejmě nezbytnou „My Kantele“ na úplný knec. Osobně jsem si víc užil minulé koncertní setkání, kdy Amorphis předvedli klasický průřezový best-of set, ale i tak jsem dostal to, pro co jsem ten den přijel.

Původně jsem měl v plánu se jít podívat na domácí Ador Dorath, které jsem v době vydání debutu poslouchal vcelku často, ovšem zranění bubeníka nedovolilo kapele ten den vystoupat na pódium, a Ador Dorath tak za mě spolu se začínajícím deštěm vyřešili dilema, zda čekat na Finntroll, kteří ten den měli program uzavírat. Tuhle partu jsem nikdy nemusel, takže dát jim vale nebylo ten večer zas tak obtížné.

---