Mägo de Oz - Hechizos, pócimas y brujería

Mägo de Oz – Hechizos, pócimas y brujería

Mägo de Oz - Hechizos, pócimas y brujería
Země: Španělsko
Žánr: folk / power metal / hard rock
Datum vydání: 27.11.2012
Label: DRO

Tracklist:
01. El libro de las sombras
02. H2Oz
03. Xanandra
04. Sácale brillo a una pena
05. Satanael
06. No pares (De oír Rock & Roll)
07. A marcha das meigas
08. Quiero morirme en tí
09. Sigue la luz
10. El mercado de las brujas
11. Celtian
12. Brujas
13. Hechizos, pócimas y brujería

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 3/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (Ellrohir):

Z hlavního města Španělska pochází devítičlenná banda Mägo de Oz, hrající folk metal s heavy metalovými prvky (nebo naopak?), která patří k mým srdcovým kapelám. Všiml jsem si, že spousta lidí je moc rádo nemá, ovšem já bych na ně nedal dopustit. Toto postavení si vydobyli díky starší tvorbě, která je za už téměř 25 let natolik bohatá, že se musím přiznat, že ji vlastně ani neznám úplně celou (“pouze” asi šest alb). Ovšem to, co jsem slyšel, stálo za to, byl jsem proto moc zvědav, co předvedou nyní.

Kapela oznámila, že si na rok 2012 “bere pauzu”, ovšem ta se nakonec jak vidno poněkud zkrátila, protože už koncem listopadu spatřilo nové album “Hechizos, pócimas y brujería” (neboli “Kouzla, lektvary a čarodějnictví”) světlo světa. Mägo de Oz do boje o přízeň fanoušků vyrazili s novým mužem za mikrofonem – tradičního zpěváka José Andrëu, který byl členem dlouhých patnáct let a podepsal se svým výkonem pod vlastně všechny stávající alba mimo úplného debutu, nahradil Javier Domínguez, který si nechává říkat Zeta. Hned na úvod můžu říct, že změna takřka není poznat, pokud o tom člověk vyloženě nepřemýšlí. Já sám jsem na to dokonce přišel až potom, co mi to řekli. Často se stane, že výměna zpěváka působí dramatickou změnu v projevu kapely, protože nový hlas zní výrazně jinak než starý, na který byl posluchač zvyklý, ale v tomto případě je to téměř doslova výměna kus za kus, nebo přinejmenším já tam žádné výrazné rozdíly neslyším.

Nová deska se vyznačuje poměrně značnou délkou – třináct songů a 63 minut v základní verzi a k tomu lze připočíst ještě desetiminutový nášup tří bonusových skladeb. To je však bohužel, musím to říct, kámen úrazu. Dlouhé album jako celek totiž vyznívá nudně. Sice úvodní tři tracky jsou naprosto famózní, rychlé, úderné, skočné, zábavné… přesně ve stylu, jaký mám u Mägo de Oz zafixovaný a jaký očekávám, pak ovšem přichází rázný útlum a příval víceméně nezáživného materiálu. Už při prvním poslechu přesně s koncem “Xanandra” ochabla má pozornost a z letargie jsem se “probudil” až v průběhu prvního z bonusů “Piratas”. Opakovaná sezení to nenapravila. Začátek alba se vznáší kilometry nad úrovní většiny zbylého materiálu. Mělo to být EP a mohla to být fantazie. Jako full-length a ještě ke všemu přes hodinu dlouhé to moc nefunguje. Jsou tam sice jisté náznaky zajímavosti, třeba song “Satanael” nebo instrumentálka “A marcha das meigas”, ale obecně je to i na mě nudné.

A to mě prosím musíte vnímat jako fanouška a příznivce stylu, který Mägo de Oz hrají a který se – přiznejme si to – nevyznačuje zrovna skladatelskou genialitou a muzikanskou virtuozitou. Jejich síla a atraktivita tkví v sice jednoduchých, ale zato nápaditých rychlých melodiích hraných obyčejně na flétnu, anebo naopak v pomalých procítěných baladických pasážích, kde zase často hrají prim housle nebo klavír. Zejména druhá složka mi na “Hechizos, pócimas y brujería” dost citelně chybí. Balady, či jejich náznaky, jsou tu sice dvě – závěrečná titulní píseň a pak ještě “Quiero morirme en tí”. Ta druhá má něco do sebe, ovšem srovnání s těmi top baladami z dřívější produkce (např. “La rosa de los vientos”, “Creo (La voz dormida – parte II)” nebo “Siempre (Adiós Dulcinea parte II)”) nesnese ani jedna. Možná je tohle oblast, kde se do toho nový zpěvák Zeta přeci jen neumí položit tolik jako José. Ale spíš k tomu jen nedostal příležitost…

Obecně bych navíc řekl, že to není jen nedostatečná zajímavost materiálu, protože tu jsou kousky, které jsou vyloženě špatné až odpudivé a vůbec se mi k tvorbě Mägo de Oz nehodí – to se týká například šestého songu “No pares” nebo dvanáctého “Brujas”, kde za mikrofonem “supluje” Patricia Tapia, jejíž rádoby “rockový” hlas pro mě nezní přesvědčivě (taková Marta Gabriel z polských Crystal Viper, to je jiné kafe) a hodil by se leda tak do nějaké tuctové female-fronted heavy metalové bandy, ne k mým folk metalovým idolům. Navíc celý hudební doprovod skladby, zejména jeho flétnové pasáže, zní permanentně jakoby rozladěně. Tohle se opravdu vůbec nepovedlo.

Abych se věnoval tomu, co se v mých uších povedlo, tak se musím znovu vrátit k prvním třem skladbám. Úvodní “El libro de las sombras” mi sice v úvodu neodbytně připomíná “La voz dormida” s jen lehce pozměněným pořadím not ústředního riffu, ale jako energický otvírák – proč ne, zvlášť když zmíněný vzor patří k tomu vůbec nejlepšímu, co kdy Mägo de Oz vyprodukovali. Následuje “H2Oz” a tady si musím skutečně libovat, protože přesně tohle – v dobrém i ve zlém – jsou španělští čarodějové v celé své kráse. Chytlavá melodie, líbivý a atraktivní zpěv ve španělštině (aspoň pro mě), neskutečný drajv a zářivě optimistická atmosféra v divokém rytmu španělské fiesty. Nemusí se to každému líbit, ale takhle si prostě představuju, že to od téhle kapely bude znít. “Xanandra” se pak nese v podobném duchu. Je sice o něco slabší, ale zase má výhodu, že k ní existuje klip, který si můžete pustit pro získání představy o tom, jak podle mě mají vypadat Mägo de Oz, když jsou ve formě.

Ten zbytek už ovšem prostě dobrý není. Ne, že by to (krom dvojice výše zmíněných) bylo vyloženě špatné, ale už je to přinejlepším průměr (s případnou výjimkou bonusů “Piratas”, kterážto skladba přináší výraznou a zajímavou melodii, a “Desde mi cielo”, což je ovšem pouhá instrumentální předělávka starší skladby). Ono sice když nad tím tak uvažuju, tak to je takový obecný rys alb této kapely, že na každé desce vyčnívá několik songů nad relativně průměrným zbytkem, ale přijde mi, že tentokrát je podíl těch zajímavých a kvalitních na celkové délce opravdu malý.

Líbí se mi veselý a barevný cover-art od jistého Gaboniho, který jím zakončil už druhou desítku coverů pro kapelu, a líbí se mi trojice úvodních skladeb, ale se zbytkem je to už prostě horší. Možná kladu přehnané nároky na svou oblíbenou kapelu, ale nemůžu jinak, než zde “Hechizos, pócimas y brujería” shodit a zkritizovat pro nedostatek tvůrčí invence a schopnosti navodit nějakou “kouzelnou” atmosféru. Jestliže si na tohle brali hoši a děvčata rok “tvůrčí pauzy”, pak to není moc vidět (i když tam možná šlo spíš o situaci kolem zpěváka, jehož odchod byl ohlášen krátce po ohlášení oné pauzy). Hodnocení šest z deseti, to je ode mě a navíc u žánru a intrerpreta, který se mi líbí, opravdu spíše málo než hodně. Níž bych ale zase jít nechtěl, už kvůli pořád omílané úvodní trojici skladeb, u kterých bych přemýšlel o udělení devítky. Snad se ale v budoucnu dočkám od Mägo de Oz ještě nějakých dalších a lepších výtvorů.


Druhý pohled (H.):

Musím se přiznat, že veselým Španělům Mägo de Oz jsem se dlouhou dobu zcela záměrně vyhýbal, protože jsem tak nějak věděl, že se mi jejich hudba prostě nebude líbit, nicméně člověk míní, Sicmaggot mění, a tak jsem se je za účelem hodnocení pod recenzí poprvé jal prozkoumávat. “Hechizos, pócimas y brujería” je tedy mým prvním zevrubnějším setkáním s touhle muzikou a musím říct, že ačkoliv jsem se k albu opravdu snažil přistupovat s čistým štítem a bez jakéhokoliv předčasného despektu, konečný poslech mi dal za pravdu v tom, že to pro mě vážně není ani náhodou.

Upřímně řečeno, nemám koule na to, abych se nahrávku byť i jen pokoušel hodnotit nějakou objektivní optikou, mohu posloužit čistě svým subjektivním pohledem, s nímž v “Hechizos, pócimas y brujería” vidím cosi na hranici mezi hnojem a pomejemi. Samozřejmě, své fanoušky si to jistě najde, nikomu to neberu, pro mě osobně však byl poslech opravdovým utrpením – bez vytáček se přiznám, že v kuse jsem tu hodinu nebyl schopen sjet ani jednou. Možná, že “Hechizos, pócimas y brujería” obsahuje i solidní nápady, neříkám, že ne, bohužel jsem však neměl žaludek je hledat mezi tou tunou debilně-infantilní pozitivnosti, kterou v hudbě vyloženě nesnáším. Uznávám, že to není žádná pořádná argumentace pro tak slabé hodnocení, spíše otázka vlastního vkusu, přesto nemohu a ani nechci dát více než 3/10. Jako jediný tak pobavil jen obal s odkazy na Black Sabbath a Venom a s dildem na polici…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.