Manu Armata - Surpass the Master

Manu Armata – Surpass the Master

Manu Armata - Surpass the Master
Země: Nizozemsko
Žánr: hardcore
Datum vydání: 29.8.2014
Label: BDHW Records

Tracklist:
01. Self Reliant
02. Close to the Heart
03. Remain
04. Sideline
05. Torn
06. Ashamed
07. Loyal to da Grave
08. Blinded

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Hardcore jako žánr tady na blogu nebývá zastoupen příliš často, a občas je tedy třeba temné vody všech těch doomů a blacků rozčeřit něčím trochu akčnějším. Holanďané Manu Armata se o to pokoušejí více než úspěšně a zdaleka nejen svojí novou deskou “Surpass the Master”. Tedy nevím, jestli se dá vlastně hovořit o desce, sice se na novém počinu objevuje osm stop, což by u některého black metalu mohlo být klidně hodina a půl stopáže, zde se však dostáváme na strhující dobu trvání 18 minut. Možná by se teda spíš hodilo označení EP, byť kapela zřejmě počin prezentuje jako klasické album. Loni totiž vydali regulérní EP, svojí první oficiální nahrávku, která měla čtyři tracky a desetiminutovou stopáž. Pochopitelně. V tomto kontextu tedy označení “Surpass the Master” za regulérní desku dává smysl. Ale dost blábolení – co nám tedy Manu Armata letos přináší?

Deska začíná songem “Self Reliant”, jehož skoro půlku tvoří jakési intro v podobě samplu z jakéhosi filmu doplněné masivním riffováním. Po dvou minutách a 23 sekundách se nejdelší song z alba dosti plynule, jak jen to při tempu 190 BPM jde, přesune do další pecky “Close to the Heart”. Oba songy zdobí podobný skoro až punkový riff, což by se někomu nemuselo zdát, pokud by v hudbě hledal jakousi invenci, což ale u hardcoru, navíc takto přímočarého snad nikoho ani nemůže napadnout. Další nářez “Remain” začíná bez skrupulí od první vteřiny, skoro jako kdyby kapela dělala support v klubu nějaké větší hvězdě a měla striktních dvacet minut času, proto to tam sází bez přestávky jednu bombu za druhou. “Sideline” plní takovou tu úlohu čtvrtého odpočinkového songu na desce, aby si dal posluchač jako oddech, a sice tím, že obsahuje 20vteřinové intro a pak zase rubačka nanovo, tentokrát s hutným a nekompromisním gang vokálem na konci.

V pátém tracku “Torn” je vcelku zajímavý refrén v podobě kytarového sóla podbarveného jakýmsi policejním hlášením a sirénami. Refrén proto, že je to tam dvakrát a fakt mě to baví. Následuje “Ashamed” s oldschool skočným riffem, která mě možná na desce baví úplně nejvíc, zase s gang vokálem, kde se huláká o aroganci lidské rasy a o tom, jak bychom se měli stydět, tedy klasická hardcorová témata. Sedmička “Loyal to da Grave” má k dobru dva hosty v podobě kluků z kapely Chelsea Smile, ale jako kytaristovi mi skutečně nesedí riff ve sloce, který zní tak trochu cirkusově a do zbytku desky mi tak nějak nesedí.

No, každopádně postupně se přenášíme k závěru desky, jejž obstarává finální nakopávačka “Blinded” a hlavně dvakrát tak dlouhé outro, kterým je řeč Charlieho Chaplina, coby parodie na Adolfa Hitlera z filmu “Diktátor” (asi populární záležitost, už jsem tento projev popisoval v recenzi na první album tuzemských Area Core), co je však vcelku legrační, Manu Armata do songu naroubovali zvukovou stopu z fan YouTube videa, kde je Chaplinův projev podbarven písní “Time” od Hanse Zimmera. Těžko říct, zda si to Manu Armata vůbec uvědomili a hlavně jestli se o panu Zimmerovi aspoň zmínili v bookletu, nebo si skladbu oficiálně licencovali, každopádně mě to docela pobavilo a i potěšilo, protože “Time” je super.

No, abych to shrnul, “Surpass the Master” je prostě nekompromisní moshcorová sypačka s názorem, na jehož vyjádření čtvrt hodiny úplně stačí. Nářez od začátku do konce, deska nenechá člověka ani na chvíli vydechnout, takže vlastně krátká stopáž není na škodu. Sice album žádnou zvláštní invencí neoplývál, ale jelikož mám v oblibě přímočaré beatdowny typu bostonských Vanna nebo Francouzů Rise of the Northstar, tak mě Manu Armata dost baví. Co bych navíc chtěl ještě na desce vyzdvihnout, je celkový zvuk a produkce, protože na to, že jde o druhou studiovou nahrávku, tak je zvuk dost hutný a příjemný, což o sobě dneska nemůže říct kde kdo. Poslední věc, kterou bych chtěl pochválit, je obal, jenž mě fakt baví, je to taky příjemná změna oproti těm všem vesmírům a hipster motivům, které dneska na desky kapely umisťují v rámci trendu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.