Země: Velká Británie Žánr: progressive rock Datum vydání: 17.9.2012 Label: Ear Music Tracklist: 01. Gaza 02. Sounds That Can’t Be Made 03. Pour My Love 04. Power 05. Montreál 06. Invisible Ink 07. Lucky Man 08. The Sky Above the Rain Hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook

Pozice Marillion na progresivní rockové scéně je trošku složitější. Přestože jejich alba nepostrádají originalitu a jsou plné zajímavých nápadů, nikdy se nestaly klasikami žánru. Samotní Marillion nikdy nebyli tak úspěšní jako Pink Floyd, svými nástupci citováni jako Rush a Genesis, ani považováni za takové inovátory jako třeba Camel. Je sice fakt, že patří spíš až do druhé vlny progresivního rocku, která vznikla ke konci sedmdesátých let, ale upřímně, nikdy jsem nechápal, proč nezískali takovou pozici, jakou by si zasloužili, protože už jen jméno kapely je předzvěstí kvalitního posluchačského zážitku. “Sounds That Can’t Be Made” je již sedmnáctným studiovým albem kapely a rozhodně se nedá říct, že by se Marillion po tolika albech začali opakovat a vyvolávat tak dojem kapely žijící ze své minulosti.

Oproti předchozím studiovkám “Somewhere Else” a “Happiness Is the Road” je novinka opět albem, se kterým jako by se vrátil duch těch Marillion, které jsem si před lety oblíbil. Zmíněné desky, které vyšly v posledních letech, mi připadaly tak nějak nedotažené. Spíchnuté horkou jehlou, a i když obsahovaly několik zajímavých skladeb, byly doplňovány taky až přílišným množstvím vaty, která celkový dojem srážela. Na “Sounds That Can’t Be Made” se opět podařilo vybalancovat progresivní stránku s tou popovější a melodičtější na jedničku. Kdybych měl aktuální hudební výraz Marillion charakterizovat nějakým přirovnáním, tak bych jej označil jako spojení pozdních Pink Floyd na albu “The Division Bell” a U2 na “Joshua Tree”. Zvukově není novinka žádnou revolucí, oproti nedávné historii došlo snad jen k mírnému “oživení” kytary Stevea Rotheryho, která zní dravěji a živelněji, a i díky tomu má novinka větší drive a nepůsobí tak unyle, jak jsem vzhledem k minulým albům očekával.

Při pohledu na seznam skladeb jsem byl příjemně překvapen, že při délce 75 minut obsahuje deska pouze osm skladeb, přičemž tři z nich se svou stopáží přehouply přes hranici deseti minut. A ne náhodou tyto nejdelší skladby představují ty nejsilnější písně na albu. Úvodní sedmnáctiminutová “Gaza” je předčasným vrcholem celé desky. Dokázal bych si ji představit na jiném místě, protože si myslím, že jako otvírák alba se zas tak úplně nehodí a spíš by se vyjímala v jeho středu, kde by vynikla o dost víc. Zařazením na počátek alba může v leckom vyvolávat dojem nudného úvodu. “Gaza” lyricky zpracovává kulturně-politické téma obyvatel Izraele, zejména (jak už název napovídá) v oblasti Gazy z pohledu tamních dětí. Nejsem fanouškem politické angažovanosti v hudbě a prosazování těchto názorů, ale u Marillion jsem ochotný to přehlédnout, zvlášť vezmeme-li v potaz, že to není úplně běžné téma, kterým by se zabývali. Na ploše sedmnácti minut se dočkáme snad všech hudebních poloh, které kapela ve své tvorbě mísí. Od art-rockového úvodu, přes skoro až metalovou pasáž kolem druhé až čtvrté minuty, samozřejmě nechybí klávesově-kytarové intermezzo a končí se za zvuků bombastického popového odéru. Prostě vše, co mají fanoušci na jejich hudbě rádi, je napěchováno na ploše čtvrt hodiny a jednotlivé motivy do sebe přechází tak nenuceným a plynulým způsobem, že je to až neskutečné. Následující “Sounds That Can’t Be Made” je klasickou písní Marillion, tak jak je fanoušci znají na albech z devadesátých let. Právě tuto skladbu bych z těch kratších označil jako nejsilnější. Ústřední vokální linka Stevea Hogartha je ozdobou celé desky. Steve se navíc album od alba zlepšuje a dává tak zapomenout na (pro některé fanoušky) nenahraditelného Dereka “Fishe” Dicka z prvního období fungování skupiny.

Baladická “Power” je nejlepší takto zaměřenou písní, kterou jsem od Marillion za hodně dlouhou dobu slyšel. Krásná zvonivá kytara ve spojení s bubny Iana Mosleyho tuto skladbu posouvá z pozice další z řady balad kapely na vyšší level. “Power” jsem si oblíbil hned na první poslech a to, co je na ní započato, je do dokonalosti dotaženo v další rozmáchlé kompozici “Montréal”, která postupně graduje až v bohatě klenutý refrén na konci skladby. Po celou dobu se nese spíš v atmosferičtějších vodách a teprve ke konci Rothery pořádně hrábne do strun. “Invisible Ink” začíná opět odlehčeně, ale postupně přejde v pop-rockovou skladbu, za kterou by se v rádiu nemusela stydět ani parta kolem Bono Voxe. Hogarth předvádí to nejlepší ze svého hlasového rejstříku a jeho kolegové, kteří spolu hrají už 30 let jsou perfektně sehraní. Přesně tohle jsou momenty, při kterých si člověk říká, že Marillion jsou nedoceněná kapela, která si zaslouží větší pozornost, než se jí dostává. Podle pravidla “to nejlepší na konec” si borci schovali závěrečnou zasněnou “The Sky Above the Rain”. Kytarové sólo, které proplétá závěr této skladby, je doslova fenomenální a dává vzpomenout na Davida Gilmoura v nejlepších letech. Už jen díky tomuto momentu jsem byl ochotný přehlédnout trošku roztahanější úvod, který jsem původně považoval za nutné zlo, kdy kapela prostě potřebovala skladbu vystavit epičtějším způsobem.

Když si to tak sumíruju, tak mě vlastně nenapadá žádná závažná výtka. I přes předlouhou stopáž, která je v rámci žánru už takovým pravidlem, plyne “Sounds That Can’t Be Made” neuvěřitelně lehce, aniž by nutilo k zamyšlení, že tenhle nebo tamten moment je zbytečně natahován a nudný. Po mírném zklamání, které mi letos přichystal Neal Morse, je novinka Marillion přesně takovým albem, které mi zacelí díru v letošním progrockovém deficitu opravdu kvalitních alb, kterých zas až tak nebylo. Pokud příště vše dopadne tak jako na “Sounds That Can’t Be Made”, jsem ochoten si zase počkat tři roky a není nutno vydávat průměrná alba s ročním odstupem, protože Marillion mě přesvědčili, že stále umí a že řada kolegů-vrstevníků jim jejich skladatelskou svěžest a vitalitu může jen tiše závidět.