Massemord - A Life-Giving Power of Devastation

Massemord – A Life-Giving Power of Devastation

Massemord - A Life-Giving Power of Devastation
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.4.2013
Label: Pagan Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Není to žádné tajemství, ostatně i na Sicmaggot už se o tom mluvilo hodněkrát, ale současná polská black metalová scéna prostě aktuálně patří na špičku svého žánru a nachází se na ní spousta zajímavých skupin. Velmi zajímavé je v jejím rámci i počínání kapely Massemord, jejíž členové jsou skoro až neuvěřitelně aktivní – ostatně jen v téhle rubrice se s nimi setkáváme za poslední dva měsíce již potřetí, protože tu proběhlo nové EP spřízněných Furia a také debut projektu Night of the World, na němž se jeden člen podílí. Nyní teda znova, tentokrát pod hlavičkou Massemord

Massemord původně začínali jako čistá sypačka – takovou podobu měla muzika kapely na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. Nutno ovšem zmínit, že to byly parádní věci. Na třetím počinu “The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope” ovšem Massemord značně otočili a vydali se doposud neprozkoumaným směrem v rámci jedné extrémně dlouhé a monotónní kompozice. Z mého pohledu šlo o fenomenální záležitost, která zcela právem dostala jednu z prvních 10/10 na Sicmaggot vůbec. Novinka “A Life-Giving Power of Devastation” je jakýmsi průsečíkem mezi původním čistě black metalovým soundem kapely a stále ještě experimentálními choutkami.

To zní na první pohled jistě lákavě a ve výsledku “A Life-Giving Power of Devastation” opravdu je dobrým albem, nicméně se musím přiznat, že mně osobně to nechutná tak moc, jak jsem očekával, a až oslavné reakce, jakých se desce běžně dostává, mi přijdou nadnesené, zejména v porovnání s geniálním veledílem “The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope”. V jádru se mi novinka pořád líbí a rozhodně nemůžu tvrdit, že by šlo o zklamání v tom smyslu, že bych to nechtěl poslouchat, ale na druhou stranu pořád musím říct, že jsem čekal víc, byť některé songy jsou vážně skvělé (hlavně “Towards Divine Anticlimax”) a některé další pasáže v rámci zbylých písní jsou také kulervoucí. Ale pořád je to na hodně poctivou sedmičku, o tom žádná.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.