Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 7.3.2015 Label: Cold Raw Records Tracklist: 01. The Face of Evil 02. Deception 03. Task 04. Wars from Ashes 05. Sufferings 06. Hope Odkazy: facebook

Navzdory tomu, že polští black metalisté Massemord nefungují vlastně zas až tak dlouho, už se jim povedlo si v rámci svého žánru vybudovat více než solidní renomé, stejně jako jejich sesterská formace Furia s takřka stejnou sestavou. Když se řekne Massemord, drtivé většině lidí se nejspíš vybaví právě tahle polská smečka. Nicméně se nejedná o jedinou black metalovou formaci, jež toto jméno nosí. A ačkoliv je to možná trochu paradoxní, jsou to právě ti druzí Massemord, jejichž věhlas je o poznání menší než u polských jmenovců, kdo se na scéně pohybuje mnohonásobně déle a má na kontě mnohonásobně více alb.

Tito „druzí“ Massemord jsou tedy z chronologického hlediska vlastně první. A odkud že pocházejí? Abych pravdu řekl, místo původu téhle sebranky pro mě vždy bylo tak trochu záhadou, jelikož je to trochu zamotané. Pochopil-li jsem vše správně, původ formace leží v Norsku (ostatně, hned několik alb z rané tvorby je částečně nazpíváno v norštině), později však došlo k přesídlení do Itálie. LHW, jenž Massemord založil a po mnoho let byl také hlavním mozkem skupiny, už však kapelu dávno opustil, takže v současné době tvoří sestavu Massemord pouze Italové, jmenovitě duo Aeternus (bicí) a Barren (zbytek). A aby toho náhodou nebylo málo, některé zdroje hovoří o tom, že skupina aktuálně přebývá ve Švýcarsku… prase aby se v tom vyznalo. Tak či onak, oba zmiňovaní borci spolu působí ještě v black/thrashové formaci Satanika a první jmenovaný, tedy bubeník, má ve svém portfoliu i relativně známější party jako Handful of Hate nebo Lord Vampyr.

Každopádně, ať už operují odkudkoliv a ať tam hraje kdokoliv, faktem zůstává, že v posledních letech se pod tímhle jménem začala páchat krutá nadprodukce nahrávek, takže od roku 2007, když vyšel počin „Aatsel“ (jsou-li mé informace správné, právě tohle je poslední deska, na níž se zakladatel LHW podílel), se každý rok objevilo nové album s jedinou čestnou výjimkou v roce 2012. Ani letošek sérii nepřerušil, takže se začátkem března objevila už 11. řadová nahrávka s názvem „Devil“. A aby si náhodou někdo nestěžoval na nedostatek muziky, již v červenci vyjde další, celkově 12. dlouhohrající placka „Dux nobis“.

Abych vás ovšem nelakoval – nejsem na tvorbu těchto Massemord až takový odborník. Sice mám o jejich existenci povědomí již mnoho let, ale skutečnost je taková, že znám pouze dvě desky, jmenovitě druhou „Skogen kaller“ (2003) a třetí „Obscura Symphonia“ (2004), tedy ty starší kusy, kdy měl skupinu pod palcem ještě LHW. Sice jsem ty placky dlouho neslyšel, ale matně si je vybavuji jako velmi solidní syrovější black metal a vím, že svého času se mi líbily. A když nic jiného, perfektní titulní track z „Obscura Symphonia“ mám v hlavně dodneška, protože to je prostě ultimátní hitovka. V následujících letech se mi však jméno Massemord absolutně ztratilo z dohledu, nijak jsem tu kapelu nesledoval, pozdějších počinů jsem si nevšímal, takže tím pádem nemám představu, co se na nich dělo. Letošní novinka „Devil“ je tedy pro mě něco jako shledání po letech se starým známým.

Co se za ty roky změnilo? Hudebně to vlastně zas takový rozdíl není, protože Massemord i přes odchod svého někdejšího lídra i po dekádě stále drhnou mrazivý black metal. Přesto se jedna poměrně zásadní věc změnila – textová stránka. Dříve Massemord nebyli ničím jiným než klasickou antikřesťanskou satanic bruskou, jakých je všude dost… pohoda, žádný problém. Hodně nemile mě však na „Devil“ překvapil odklon směrem k extrémně pravicové tématice. Na první pohled se „Devil“ tváří nenápadně… obálka toho moc neřekne, black metalových kapel s lyrickou stránkou o válce je totiž spousta a závadné nejsou, názvy songů rovněž nijak podezřele nepůsobí, textům není díky extrémnímu vokálu rozumět ani zbla, a i kdyby bylo, bylo by to šumák, když jsou texty v ruštině, jíž asi málokdo z nás rozumí natolik, aby ji dokázal vstřebat ve zpívané formě. Komu by však nestačily texty plácnuté do Google Translatoru (zkoušel jsem to – samá árijská síla a židovská špína) nebo zadní strana CDčka, stačí se juknout na Facebook kapely, kde borci hrdě chlubí, že hrají NSBM. Anebo se podívat na tracklist chystaného „Dux nobis“, kde se s tím Massemord už vůbec neserou a na posluchače chystají skladby jako „Red Scum“, „White Pride and Black Heart“ nebo rovnou „Sieg Heil“. Uff…

No nic, nechme tohle blití na pokoji (mluvil jsem o tom hlavně proto, abyste měli předem představu, co jsou frajeři zač a případně mi pak nenadávali, že jsem vám potichu doporučoval nácky) a podívejme se, jak je na tom „Devil“ po hudební stránce. I když… ono to lze vlastně říct docela lehce, protože jak již padlo, jedná se o čistokrevný black metal, který je mrazivější než obálka alba a syrovější než název labelu Cold Raw Records, jenž tuhle záležitost pustil do světa v epickém nákladu 120 kusů. Celé album se tedy nese ve znamení zběsilé vichřice, jíž vládne bicí kulomet, rychlé řezavé kytary a krákoravý ječák. Tu předchozí větu si klidně přečtěte ještě jednou, jelikož dostatečně shrnuje takřka kompletní hudební obsah „Devil“.

Když už kořeni nemají soudnost v textech, měli ji alespoň v jiné věci – hrací doba „Devil“ činí pouhopouhých necelých 27 minut. To je tak akorát strop, protože pochybuji, že s tím, jak je ta nahrávka po hudební stránce triviální, by Massemord byli schopni utáhnout víc… Songy „Deception“, „Task“ a „Hope“ jsou vlastně úplně na jedno brdo, a i když „Task“ s „Hope“ ve svých závěrech nabídnou i střední tempo, asi jen těžko z toho bude mít člověk jiný pocit, než že to byla kurevsky syrová sypačka. „Wars from Ashes“ je vlastně to samé v bledě modrém, akorát si zaslouží speciální zmínku z toho důvod, že několik jejích riffů je dost povedených a v hlavě utkví. Nepočítáme-li tedy trochu nijaké intro „The Face of Evil“, jediným skutečným vybočením ze standardu je předposlední píseň „Sufferings“, která má sedm a půl minuty a na rozdíl od svých kolegyň se z podstatné části nese ve středním tempu a dokáže nabídnout i nějakou tu atmosféru.

Jenže jakkoliv to může znít nepravděpodobně, jelikož ta muzika fakt není nic, co by už Darkthrone nepředvedli v mnohem působivější formě na deskách jako „Under a Funeral Moon“ nebo „Transilvanian Hunger“, ono je to vlastně docela zábavné. Jistě tomu velkou měrou přispívá i ona délka (nebo snad lépe řečeno krátkost?), ale jinak je to navzdory nulové originalitě velmi solidní rychlopalebný syrový black metal. Sice je pravda, že nijak zvlášť dlouhou životnost „Devil“ zase nemá, ale prvních pár poslechů má něco do sebe.

Abychom si však rozuměli, ono vesměs pozitivní hodnocení se týká skutečně pouze a jenom muziky. Nicméně, vzhledem k ní o to víc zamrzí, že když je hudba solidní, tak ji Massemord potápějí retardovanými texty, díky nimž se tohohle alba spousta lidí nedotkne ani dvoumetrovou větví (což plně chápu).