Masters of Rock 2012

Masters of Rock 2012 (sobota)

Masters of Rock 2012
Datum: 14.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Arakain, Citron, Deathstars, Firewind, Kissin’ Dynamite, Korpiklaani, Milking the Goatmachine, Nightwish, Sebastien

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

Třetí den festivalu jsem měl v plánu začít až s chrochtajícími kozlíky Milking the Goatmachine, ale nejmenovaná redakční kolegyně mě vytáhla už na české Sebastien, kteří se rozhodli své vystoupení na hlavním pódiu Masters of Rock pojmout ve velkém stylu a opravdu se předvést. K tomuto účelu si pořídili nějaké ohňoblbiny, prskavky a hlavně několik pěveckých hostí – Katie ze Siren’s Cry (zrovna o téhle kapele jsem ale já jaktěživ neslyšel), Apollo PapathanasiaFirewind a hlavně Rolanda Grapowa (Masterplan, ex-Helloween), jehož sice většina z nás zná spíše jako kytaristu, ale jak ukázal, ani s mikrofonem se neztratí. Nic z toho ale Sebastien nepomohlo k tomu, aby mě jejich koncert opravdu bavil. Snad s výjimkou poslední skladby, jejíž sborově zpívaný refrén měl opravdu koule, jinak mi to moc nedalo.

Vizovická krasojízda pokračuje s jednou z nejbrutálnějších kapel festivalu – zmiňovanými grindery Milking the Goatmachine, jejichž výplach sice nikterak objevný není, zábavný ovšem ano, přestože zpěvák sedí za bicími. Kozlí masky a prdel-nakopávající grindcore, který rozhýbe i mrtvolu, ovšem udělaly své a plně to stačilo k tomu, aby se jednalo o suprovou padesátiminutovku, během níž to v kotli vřelo vskutku vydatně.

Další domácí klasika Citron si podobně jako Sebastien nachystala speciální show, avšak trochu jinačím způsobem – přehrávala totiž kompletně svou kultovní fošnu “Radegast”, jejíž vydání proběhlo v roce 1987, a k této příležitosti na pódiu nechyběl ani sám bůh Radegast, byť v nafukovací podobě. S kapelou ale kvůli zdravotním problémům nezpíval Stanislav Hranický, nýbrž náhradní vokalista, bohužel nevím, o koho šlo, ačkoliv svou roli zvládl bezesporu na výbornou. Ladislav Křížek, který “Radegast” nazpíval v originále, to však nebyl, to jsem ještě poznal (smích). Jinak se jednalo o parádní koncert a sám za sebe mohu říct, že jsem si všechny ty nesmrtelné fláky s radostí vychutnal.

Program pokračuje s německými Kissin’ Dynamite, kteří staví na tom nejohranějším heavy metalovém klišé, ale nějakým záhadným způsobem to zrovna jim funguje. Vzhledem k tomu, že mě při své poslední návštěvě Vizovic velice bavili, šel jsem jejich koncert prubnout znovu – a opět to bylo po čertech zábavné. Kissin’ Dynamite svou prezentaci od té doby výrazně posunuli směrem ke glam metalu, avšak na místě muziky zůstal klasický hevíček. V případě téhle skupiny má ale jedno velké eso v rukávu – obrovskou energii, což se promítlo i do samotného vystoupení. Kissin’ Dynamite jsou mladá kapela, která prostě má chuť se na takhle velkém festivalu předvést v tom nejlepším světle, a podle toho to také vypadalo. Neustále se bylo na co dívat, show měla velký spád a dopředu ji táhl výtečný frontman, jenž sice vypadal jak výstavní štětka, ale zpívat a pracovat s publikem uměl vážně na výbornou.

Jak se následně ukázalo – pro někoho možná překvapivě – jedním z největších taháků letošního Masters of Rock byli pro spoustu lidí Arakain s hostující Lucií Bílou. První půlka koncertu se nesla ve znamení klasického Arakainu, který se od hluboké minulosti pomalu propracoval až ke žhavé současnosti v podobě alba “Homo Sapiens..?” (ačkoliv z něj nakonec zazněl jen jeden song – “Marat”), poté nastoupila proklamovaná Bíla, která si se skupinou střihla sama tři songy, z nichž se nejvíce povedly “Ztráty a nálezy”, následoval duet s Honzou Toužimským, v jehož rámci zazněla i nechutně patetická “Zimní královna” (jeden z nejhorších songů v historii Arakainu!), závěr koncertu pak opět proběhl zase v režii samotného zpěváka Arakain. Celkově bylo vystoupení dost povedené, přestože se ve své podstatě jednalo jen o osekanou verzi toho, co bylo k vidění na jaře na samostatném turné, odezva publika však byla i tak obrovská, tudíž po konci musela panovat spokojenost na všech stranách. Jediné, co mi přišlo trochu mimo, bylo ustavičné nazývání Lucie Bílé “metalovou princeznou”, když většinu času strávila v oblasti dosti odpudivého popu, ale čert to vem, bylo to dobré.

Následující Firewind z Řecka nebyli špatní, ale nedokázali mě zaujmout nějak výrazněji a ve výsledku se stali pouze jednou kapel z mnoha. Instrumentální výkony byly naprosto bezchybné, kytarový hrdina Gus G. se po hmatníku své kytary proháněl vskutku zodpovědně, zpěvák Apollo Papathanasio zpíval výborně, zbytek skupiny taktéž v ničem nezaostával, výsledek však přesto zůstal někde na půli cesty. Netvrdím, že Firewind zahráli zle, to zase ne, ale něco tomu chybělo.

Korpiklaani patří vždy mezi největší a také nejvíce opakované šlágry každoroční vizovické veselice, ale jak se říká, opakovaný vtip už není zábavný, což platí i o Korpiklaani. Čím více jejich koncertů jsem viděl, tím více je každý následující předvídatelnější a méně zábavný, na čemž nic nezmění ani nový houslista (byť to bude pro někoho znít nepatřičně, zrovna na tomhle postu je u Korpiklaani úplně jedno, kdo to tam šmidlá), ani nové ohozy obou kytaristů (i když vypadaly dost cool), ani nová deska (stejnak všechny znějí stejně), z níž zazněly písničky v živé premiéře. Přítomný lid si to všechno sice zjevně užíval, ale pokud byl člověk střízlivý, neměl chuť křepčit v kotli a byl vybaven alespoň špetkou hudební soudnosti, musel se podobně jako já po několika skladbách odporoučet. Nebylo to vyloženě hrozné, naopak se na poměry Korpiklaani jednalo o standardně (dobrou?) show, akorát je tu téhle kapely už moc.

Stratovarius jsem v rámci nutnosti doplnění sil na zbytek programu vynechal a vydal se až na největšího headlinera celého Masters of Rock – finské hvězdičky Nightwish, jejichž výkon se stal stejně jako před několika lety opět nejdiskutovanějším koncertem festivalu. A vtipné na tom je, že i tentokrát jsem koncert vnímal naprosto stejně jako tenkrát – nebylo to tak špatné, jak tvrdí jejich zarytí odpůrci, ani tak skvělé, jak rozhlašují jejich zarytí fanoušci. Jak už to tak bývá, pravda je tak někde napůl. Nightwish předvedli vcelku solidní vystoupení, které sice nebylo ničím, z čeho by si člověk sednul na zadek, ale nic to nemění na tom, že si Nightwish s přehledem odehráli to svoje, že to bylo docela zábavné a že lze jejich výkonu jen těžko něco objektivního vytknout, ačkoliv netvrdím, že by mi má fantazie nedovolovala si představit i něco lepšího. Co se týče ožehavého tématu ohledně kvalit zpěvačky Anette Olzon, zde se musím přiklonit mírně na stranu těch, kdo nové Nightwish zbožňují. To, že Anette zpívá staré songy jinak (ne hůř, ne lépe – prostě jinak) dle mého jednoduše nelze považovat za negativum, nehledě na fakt, že písničky, jež už byly napsány přímo pro ni, si střihla jako z partesu (viz povedená “Scaretale”). Možná mám v uších nasráno, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by neuměla zpívat. Pokud k tomu připočtu vcelku dobře namíchaný best-of setlist a nějakých pár efektních ohňových pamlsků pro oči, jedná se z mé strany o spokojenost, přestože letošní Masters of Rock nabídl bezesporu i lepší koncerty.

Den uzavírající Deathstars by už nutně potřebovali novou desku, která by jejich muziku nasměrovala trochu dál, neboť čím více člověk na koncertech slyší všechny ty songy vedle sebe, tím více si uvědomuje, že je to ve své podstatě pořád jedna a ta samá písnička dokola, jen s jinými názvy. Neříkám, že jsem se nudil, to mě to zase ještě pořád bavilo, ale jinak o Deathstars začíná pomalu platit to samé jako o Korpiklaani – všechno moc škodí a nějaká změna už by docela bodla. Pokud se však člověk přes tento fakt přenesl, dostal ve Vizovicích další zábavný koncert od téhle chásky.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.