Mastodon - Once More Round the Sun

Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Mastodon - Once More 'Round the Sun
Země: USA
Žánr: progressive / alternative sludge / stoner metal
Datum vydání: 24.6.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Tread Lightly
02. The Motherload
03. High Road
04. Once More ‘Round the Sun
05. Chimes at Midnight
06. Asleep in the Deep
07. Feast Your Eyes
08. Aunt Lisa
09. Ember City
10. Halloween
11. Diamond in the Witch House

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
H. – 7/10
Skvrn – 8/10
Thy Mirra – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon letos slaví desetileté výročí vydání přelomového a velmi ceněného díla “Leviathan”, takže už si pravděpodobně zvykli na fakt, že alba této čtveřice z americké Atlanty jsou od té doby považována za jednu z nejočekávanějších událostí daného roku a “Once More ‘Round the Sun” není v tomto ohledu žádnou výjimkou a navazuje tak na předchozí desky. Je fakt, že od dob vydání ruského “Crack the Skye” mají pozici ještě těžší, protože tohle album nejspíš už navždy zůstane základní jednotkou pro měření skvělého alba této kapely, ale pánové se s tím nyní dokázali poprat statečně, a právě na jejich aktuální kotouček “Once More ‘Round the Sun” se nyní podíváme blíže.

Ještě předím se ale přesuneme o pár let zpět k vydání předchozího alba “The Hunter”, které já osobně považuji dodnes za nejslabší počin pod hlavičkou Mastodon. Důvod? Určitě za to může již zmíněné “Crack the Skye”, které prostě nasadilo laťku neuvěřitelně vysoko a svou propracovanou strukturou vrhlo na dřevorubecké “The Hunter” s opačným písničkovým přístupem stín jednoduchého alba, kterému poprvé v diskografii chyběl nějaký jednotný koncept. Před těmi třemi lety jsem si myslel, že písničková struktura Mastodon nesvědčí tak dobře jako rozmáchlé kompozice, ale “Once More ‘Round the Sun” svým způsobem navazuje na počin předchozí a přesto je jiné. Propracovanější, ale melodičtější, zpěvnější a hlavně po okraj nacpáné kvalitními skladbami, kde tentokrát nezbylo žádné místo pro vatu…

“This time, this time, things’ll work out just fine,” pěje bubeník Brann Dailor ve zpěvném refrénu druhé “The Motherload” a jako by ujišťoval fanoušky, že tentokrát do sebe všechny elementy “Mastodontí” tvorby zapadly jako pečlivě vysoustružené části vyššího celku a není důvod obávat se ztráty dosavadní výjimečnosti tvorby Mastodon, kdy každé album je originál a snaží se neustále posouvat někam jinam. Schválně si projděte dosavadní diskografii a uvidíte, jak dlouhou cestu Mastodon za těch dvanáct let ušli, přičemž mohli úplně v klidu sázet na jistotu a letos tak vydávat “Leviathan #5”, ale kdepak. Základní prvky jsou sice pevně dané, ale výsledná deska zní pokaždé trochu jinak. Jednou převládá progresivní rock (“Crack the Skye”), jindy zase stoner metal (“The Hunter”) a nyní jako by se borci poohlédli směrem k alternativnímu rocku, který jde ruku v ruce se zpřístupněním skladeb širšímu posluchačstvu. Škatulkování však není úplně na místě, protože je tam troška stoneru, sludge, thrashe, progu, alternativního rock/metalu a prog metalu. To vše je smícháno s nezaměnitelným feelingem, na který mají pánové patent. A výsledek? Samozřejmě, že skvělý.

“Once More ‘Round the Sun” je plné technických riffů, kytarových vyhrávek a samozřejmě variabilních vokálů, na kterých se od minula lehce zapracovalo co do melodičnosti. Troy Sanders, Brent HindsBrann Dailor disponují sebejistým a od druhého rozeznatelným hlasem, takže v tomto ohledu se při poslechu Mastodon nudit nikdy nebudu. Spousta lidí vidí právě vokály jako hlavní slabinu kapely, čemuž bych věřil při živých vystoupeních (živou zkušenost nemám, ale záznamy z koncertů moc přesvědčivě nepůsobí), ale studiově nemám žádných výhrad. Sanders je jako uřvaná bestie, Hinds (škoda, že už nedostává tolik prostoru) zní jako pod vlivem psychedelických látek a Dailor mě nepřestává udivovat svým vlezle melodickým vokálem a jsem docela rád, že se pomalu stal pevnou součástí pěveckého ansáblu kapely, i když je to na úkor Hindse. Pro úplnost musím zmínit Billa Kellihera, který sice nezpívá, ale jeho kytarová souhra s Hindsem je jako vždy fantastická (“Tread Lightly” a “Chimes at Midnight” v tomto ohledu válí).

Přestože jsem hovořil o melodiích a zpěvnosti, tak Mastodon nezůstavají nic dlužni ani fanouškům mohutných kytarových fláků, pro které je nachystána hned úvodní “Tread Lightly”. Tu uvádí akustické intro, která však po chvíli přenechá kormidlo proplétaným kytarám Kellihera a Hindse. Hodně se mi líbí jejich vzájemná kytarová vyhrávka a sólo, jímž píseň zakončují. Přestože si “Tread Lightly” drží konvenční strukturu sloka/refrén, tak zapomeňte na jednoduchou odrhovačku. Vokální otěže dříma skvělý Sanders, kterému v mezihře vypomůže Dailor. Dost se jí podobá další povedená záležitost jménem “Chimes at Midnight”, kterou bych dost možná vybral jako nejlepší kus jedenácti skladbové desky. Svou náladou mi evokuje “Blood Mountain”. Ostře útočný kytarový riff a vokál Brenta Hindse, který zde doplňuje Sanderse, se mi snad nikdy neoposlouchají, takže asi proto bych sáhl právě po ní.

Jako úplně první singl byla vybrána trojka “High Road“, která má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala hned na první poslech. Trochu mi připomíná “Black Tongue”“The Hunter”, ale určitě za to může hutný dřevorubecký kytarový riff, jenž v refrénu ustoupí zhuleným melodickým vokálům. Z pohledu celé desky to není úplně překvapivá položka a její volba ke klipovému ztvárnění je vlastně celkem logická. Chytlavá je dostatečně, takže není co řešit. Pokud však Mastodon někdy měli předpoklad k rádiovému hitu, tak jej nechali naplno promluvit skrze “The Motherload”. Tahle skladba je neuvěřitelně jednoduchá a přímočará a její vlezlý refrén, jehož lyrickou náplň už jsme si výše částečně představili, je jedním z top momentů celé nahrávky, a pokud se někde promítla účast Nicka Raskulinecze na producentském křesle, tak je to určitě rockový feeling, který je místy řádně cítit. Titulka je na tom podobně, jen díky Hindsovi není tak přímočará, ačkoli tříminutovou stopáží si na nějaké odvážné rytmické zvraty troufnout nemůže.

Druhá půle “Once More ‘Round the Sun” je oproti té první zajímavější v tom smyslu, že je rozmanitější a do jisté míry atmosféričtější ve stylu “Crack the Skye”. Může dvojice delších písní “Asleep in the Deep” a “Diamond in the Witch House”. Prvně jmenovaná je (relativně) poklidná rocková záležitost s lehounkým psychedelickým oparem a pevně rezonující rytmikou dvojice SandersDailor. I přes svých šest minut a pomalé tempo bez vyloženého zvratu však nepůsobí znuděně. Naopak, z druhé poloviny se mi líbí ze všech nejvíc. “Diamond in the Witch House” je další z řady hostovaček Scotta KellyhoNeurosis v řadách Mastodon. Tentokrát se zvěčnil v dlouhé závěrečné skladbě s dusivou atmosférou a epickou strukturou, která dává vzpomenout na delší songy z minulých alb.

Zbylá čtveřice kompozic, na niž se doposud nedostalo, se může zdát na první poslech nevýrazná, ale jsou to i takové maličkosti jako dětský sbor v závěru technické “Aunt Lisa” (ty bicí výjezdy mě baví) nebo hráčsky dokonalý závěr “Halloween”, kdy proti sobě stojí riffy, sóla a bicí, které odlišují jednu písničku od druhé a boří tak dojem, že na konci už pouze rezonuje energičtější první půle. “Feast Your Eyes” a “Ember City” jsou obě vokálně zasněnější, ale zatímco první vychází ze špinavých sludge/stonerových kořenů, tak “Ember City” jde dál v kontrastech mezi energickými slokami a silně melodickými refrény. Jak tak na seznam skladeb koukám, tak mě nenapadá nic, co bych vyškrtnul nebo nějak dál upravoval. “Once More ‘Round the Sun” se mi líbí takové, jaké je, a já Mastodon zobu z ruky.

Včera jsem našemu redakčnímu šéfovi říkal, že “Once More ‘Round the Sun” udělím v hodnocení osmičku, možná osm a půl a dnes se musím se přiklonit k té vyšší známce, protože když nad tím přemýšlím, tak Mastodon mě na novince baví fakt mocně. Čert vem fakt, že “Crack the Skye” a “Leviathan” zůstaly nepřekonány (ostatně i proto nemůžu jít s hodnocením ještě výš), ale výsledek je hodný jejich jména, které je pro mne v současnosti synonymem k budoucnosti metalové hudby. “Once More ‘Round the Sun” je vyspělé, líbivé a strašně dobře se poslouchá. Možná už to po tolika letech nevyznívá tak překvapivě, ale Mastodon nelze upřít fakt, že si drží velmi vysokou laťku, pod niž se z mého pohledu dostali pouze na minulém albu, které je i tak dost dobré. Velmi silná deska.


Další názory:

Mastodon jsou kapelou, kterou jsem vlastně dlouhé roky ignoroval a tak nějak jsem neměl chuť ani zájem se do jejich tvorby pouštět. Tou nahrávkou, díky níž si mě konečně získali na svou stranu, se stal progresivní opus “Crack the Skye”, který si dodnes suverénně hoví na pozici mé nejoblíbenější desky Mastodon, a upřímně řečeno, mám vážné pochybnosti, že se někdy objeví placka, jež by jej z trůnu sesadila. Nicméně i poslední, stoner metalem nasáknutý “The Hunter” mě bavil, takže jsem se samozřejmě těšil i na “Once More ‘Round the Sun”… která mě sice baví také, ale zdaleka ne tolik, jak jsem doufal. Všechno je to super a Mastodon jsou stále ve formě, některé písničky se dost povedly, ale jednoduše mi většina alb z minulosti přišla zábavnější. Jako nejlepší songy novinky bych určitě jmenoval “High Road” s našlapaným riffem, parádní “Chimes at Midnight”, závěrečnou “Diamond in the Witch House” s výtečným Scottem KellymNeurosis a především osmou “Aunt Lisa”, která mě opravdu baví. Zejména její závěr s mocným sborem “Hey ho, let’s fucking go / Hey ho, let’s get up and rock n’ roll” je neskutečná síla a pro mě osobně s přehledem nejlepší moment celé desky. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží ještě úžasný obal, což už je ovšem u Mastodon standard, protože tihle borci si obálky vždycky uměli vybírat skvěle…
H.

“Once More ‘Round the Sun” jsem si poprvé pustil víceméně jen ze zvědavosti a původně mělo hodnocení téhle desky proplout kolem mě. Mastodon sice velmi respektuji a považuji je na dnešní scéně za unikání uskupení, i tak mi byla jejich dosavadní tvorba hudebním směřováním docela cizí. Do “Once More ‘Round the Sun” jsem se však zabouchl na první poslech. Určitě to nebude úplná náhoda, protože předchozí desky mi přišly posluchačsky mnohem méně stravitelné, ale i teď to není žádné laciné smetí na dva poslechy. “Once More ‘Round the Sun” je však opět plná našlapaného materiálu, chytré chytlavosti i výtečné hráčské a skladatelské zdatnosti. A je úplně jedno, jestli právě hraje “High Road”, náladovější “Feast Your Eyes” nebo pecka v podobě “Aunt Lisa”, na jejíž adresu tu toho bylo odesláno víc než dost. Mám-li v posledních dnech zapnout nějakou dobrou oddechovou záležitost, často sahám právě po téhle placce. A něco mi říká, že ani náhodou nezůstane jen u těchto dnů…
Skvrn

>

I když nemohu říci, že bych byl nějakým skalním obdivovatelem Mastodon, jako je třeba raper James Cole, který je nezapomene zmínit v každém interview, co se na YouTube objeví a dokonce se deskou “Leviathan” inspiroval při tvorbě vlastního alba “Moby Dick”, přesto mě jejich, troufám se říct vcelku originální dřevorubecký prog-metal, místy hodně baví, hlavně deska “Crack The Skye” si vydobyla víceméně stálé místo v mém playlistu. Moje očekávání bylo v případě “Once More ‘Round the Sun” celkem vysoké, vysloveně jsem se těšil na Troye Sanderse potom, co jsem si ho masivně oblíbil v Killer Be Killed. V tomto ohledu jsem rozhodně nebyl zklamán, na albu dostal dokonce víc prostoru, než kdy dřív, na úkor Brenta Hindse, což mi z výše uvedených důvodů vlastně možná ani nevadí. Když si budu chtít pustit něco progresivně metalového či rockového, sáhnu spíš po Tool nebo tak něčem, a i když jsou Mastodon také nesmírně hudebně zajímaví, jejich síla a originalita tkví právě ve zpěvech, dodávajícím písním neopakovatelnou naléhavou atmosféru. Na “Once More ‘Round the Sun” to jsou speciálně refrény, které mě zaujaly nejvíc. I když nejsem diehard fanda, překvapilo mě, že už při druhém poslechu se mi songy vryly pod kůži, jako kdybych desku znal a poslouchal několik let. Jednoduše zapamatovatelné refrény jsou jádrem a nejzajímavějším momentem songů na albu, nutno podotknout, že bezmála všech. Nenašel jsem tam píseň, která by mě aspoň trochu nebavila, což se mi u desek nestává tak často. Hlavně první polovina je nabitá a “Motherload” nebo geekovská klipovka “High Road” jsou hity, které chce člověk skoro poslouchat v rádiu. V druhé polovině mě příjemně překvapila “Aunt Lisa” s ženským gang vokálem na konci. Pro mě jedna z nejzábavnějších desek posledních pár týdnů, možná dokonce měsíců.
Thy Mirra


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.