Mayan - Antagonise

Mayan – Antagonise

Mayan - Antagonise
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Bloodline Forfeit
02. Burn Your Witches
03. Redemption – The Democracy Illusion
04. Paladins of Deceit – National Security Extremism Part 1
05. Lone Wolf
06. Devil in Disguise
07. Insano
08. Human Sacrifice
09. Enemies of Freedom
10. Capital Punishment
11. Faceless Spies – National Security Extremism Part 2

Hodnocení:
Onotius – 7/10
H. – 5,5/10
Ježura – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mark Jansen, skladatelský mozek nadějných holandských symfoniků Epica a někdejší kytarista dnes již neexistujících After Forever, se před dvěma lety rozhodl společně s klávesistou Jackem Driessenem (ex-After Forever) nahrát desku kombinující heavy metal s technickým death metalem a symphonic metalem, a tak vzniklo album “Quarterpast”, na němž se kromě Isaaca Delahaye a Ariëna Van Weesenbeeka (oba Epica, ex-God Dethroned) a Franka Schiphorsta, kteří doplnili stálou sestavu, podílelo mnoho hostů jako například Simone SimonsMarkovy domovské kapely či Henning Basse ze Sons of Seasons. Deska nabízela dostatečně tvrdý, přitom však epický metal plný riffů, melodií a vyhrávek, který celkem šikovně ukázal tvář tvrdší symfonicky metalové opery s dominujícím growlingem, přesto byl trochu brzděn typicky powermetalovou produkcí Saschy Paetha. Ač měla hudba trochu evokující srážku takové Obscury se Symphony X s významnými prvky domovských skupin hudebníků i hlušší místa, ve své době mě neskutečně bavila. I proto jsem byl velmi zvědav, co vyleze z jejich druhé desky, na níž se již nepodílel kytarista Isaac, kterého při nahrávání pravděpodobně plně nahradil Frank, přičemž při živém hraní má být nyní zastoupen neokoukanou tváří kytaristky Merel Bechtold. Součástí standardního lineupu se stali také někdejší hosté Hanning Basse a operní zpěvačka Laura Macrì. Ale nechme faktografie a posuňme se k novince jako takové.

Na první pohled obal zaujme zvláštní, jako by lehce ironizující nazelenalou šedí, jež doprovází koncept alba, který se nese v duchu konspiračních teorií věnujících se sběru soukromých informací americkými úřady pod záminkou boje s terorismem. Samotná grafika vytvořená opět Stefanem Heilemanem, který stojí za obaly kapel jako Xandria či promofotkami Kreator, jako by zhmotňovala paranoiu a spiknutí.

První co nás na albu praští do uší, respektive spíš nepraští, je zvláštně sterilní ozvučení, které podivně tlumí jinak celkem hoblující kytary. Můžeme zde zaznamenat absenci Isaacovy specifické hry, což je pro mě spíše zklamání vzhledem k nápaditým partům na “Quarterpast”. Zároveň však jako by i klávesy až na výjimky ubraly na pestrosti rejstříků a tvořily spíše symfonické doprovody a občasná sóla za pomoci jednoho nástroje. Trochu mi přijde, že celková stylizace je cílená trochu více směrem k modernímu americkému metalu typu Lamb of God, ovšem samozřejmě ve spojení s klasickou symfonickou omáčkou.

Pokud bych měl jmenovat jednu skladbu, kterou považuji za dobrou hitovku vhodnou například na singl, asi bych bez váhání zvolil otvírák “Bloodline Forfeit”. Svižný koulivý riff se zde střídá s povedeným epickým refrénem, přičemž netrpí vatovitým natahováním stopáže, nýbrž šikovně využívá střídmější nálady, přesto technicky propracované. Klávesové sólo pak využívá klasického rejstříku, to kytarové poté nabídne takřka idylickou náladu. Dvojka “Burn Your Witches” pokračuje ještě v celkem příjemné tradici, nabízí pár povedených melodických partů a například kytarové sólo zde zní zatraceně intenzivně. Trochu obyčejným riffem, který je vystřídán Hanningovým zpěvem evokujícím divadelní výstup, začíná “Redemption – The Democracy Illusion”, refrén mi osobně připomíná něco z prvního alba (tuším že trochu “Symphony of Agression”), mezihra je pak proložena trochou vaty, i když se ji snaží odrazit Floor Jansen (asi nemá smysl říkat odkud pochází).

“Paladins of Deceit – National Security Extremism Part 1” pak nabízí delší kompozici, která je mnou ovšem vnímána způsobem “tenhle postup už jsem od nich někde slyšel”. Jenomže spíše vatovitá tradice se pak přesouvá do druhé poloviny alba prostřednictvím “Lone Wolf”, technicky opět v pohodě zvládnutá skladba s občasnými záchvěvy melancholie (například ten doprovodný klavír na začátku), ovšem ve výsledku absolutně natahovaná a nepodporovaná moc nosnými nápady, ale spíš opakováním již mnohokrát vyřčeného patosu. “Devil in Disguise” na mě působí jako odpověď na “Redemption – The Democracy Illusion”. Kytary se zde celkem příjemně zakousnou, přičemž bicí jsou zde precizní a jako celek skladba příjemně šlape. Přesto ovšem ve mně v průběhu alba začíná hlodat myšlenka, že na rozdíl od debutu je to všechno nějak si až moc navzájem podobné a ve výsledku sterilně působící. Akustická mezihra s pěkným Lauřiným zpěvem zvaná “Insano” nabízí příjemný odpočinek. Věčná škoda, že následující skladba “Human Sacrifice” není opatřena trochu ostřejším ozvučením – místy hoblovačka pro Mayan netypická, s intenzivní bicí složkou a doprovozena opět o charismatické, operně školené Lauřiny vokály.

Z “Enemies of Freedom” opět odkapáv Mayan klišé, tedy mistrovsky stavěná harmonie a aranže, přičemž nosný motiv je opět standardní až běda. Mezihra zde opět připomene “Symphony of Agression”. “Capital Punishment” pak začíná symfoničtější tváří a nabídne pár dobrých momentů, které jsou ovšem záhy střídány tou proklatou hezky znějící vatou. Závěr pak obstarává formou lyric videa dříve zveřejněná skladba “Faceless Spies – National Security Extremism Part 2”, která ač mě původně spíše zklamala, později jsem u ní začal nacházet zajímavé momenty, klavírní vyhrávky po ústředním motivu, jednu z meziher či houslové sólo na konci.

No, pro recenzenta vskutku celkem oříšek. Na jednu stranu jsou tu mistrně nahrané skladby, které nabízí perfektní ukázku hudebnické zručnosti a hudební monumentálnosti i několik opravdu dobrých nápadů, přesto však je toho opakování klišé soundtrackově metalových postupů na mě až příliš. Navíc při takto sterilním nazvučení to místy zní dost naivně. Nu, hoši a dívky z Mayan tentokrát více poslouchali moderní metal, přitom chtěli znít opravdu monumentálně, a tak nahráli album “Antagonise”, místy výborné, místy dobré, místy až moc stejné. Ale třeba to ještě poroste…


Další názory:

Debutovému albu “Quarterpast” jsem dal v dobovém hodnocení 7,5/10… upřímně už si ani nepamatuji, co mě k tomu vedlo, a dost pochybuji o tom, že by si dnes ta nahrávka tuhle známku obhájila, ale na druhou stranu si tím nemohu být jistý, protože od inkriminované recenze jsem desku neslyšel a nyní si z ní nepamatuju ani tón. Pokud však svému tehdejšímu verdiktu budu věřit a budu předpokládat, že se mi “Quarterpast” tenkrát libílo, pak je “Antagonise” rozhodně zklamání. Jakkoliv je na tom albu formálně všechno v pořádku, jednoduše mě prostě nebaví; ať to poslouchám sebevíc, neslyším v tom nic než načančanou a trochu přeplácanou nudu. Sem tam se z toho nějaký povedenější motiv vynoří, to uznávám, stejně tak té hudbě nelze upřít jistou úroveň, ale i přesto je to prostě záležitost, kterou nemám potřebu a snad ani nechci poslouchat, protože mi to přijde jako ztráta času, když po světě běhá nemalé množství mnohem zajímavějších skupin.
H.

Co si tak matně vzpomnínám, deska “Quarterpast”, kterou se Mayan uvedli na scénu, měla hodně co do sebe, a proto jsem i v tehdejší recenzi nešetřil chválou. Od té doby uplynuly už skoro tři roky, “Quarterpast” jsem za ta léta neslyšel ani jednou a nemohu tedy tvrdit, jestli bych i dnes vyřkl stejný ortel. Pokud se ale jedná o druhý počin Mayan, desku “Antagonise”, jsem si ohledně verdiktu zcela jistý – “Antagonise” je totiž strašně nudná. Trvá to přes hodinu, ale snad až na záverečnou “Faceless Spies”, která jediná mě celkem oslovila, se na albu neděje prakticky nic zajímavého. Je to furt na jedno brdo, dynamika nulová, jako by mezi skladbami ani nebyly pauzy. Je sice pravda, že se to poslouchat dá, a to vlastně úplně v klidu, ale i tak je to zklamání – tím spíše, že ani formálně skvělá pěvěcká stránka desky příliš charismatu nepobrala. S odřenýma ušima za šest a tím můj vztah s “Antagonise” asi definitivně končí. Nevidím totiž jediný důvod, proč bych si tohle album měl ještě někdy pouštět…
Ježura


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.