Země: Polsko Žánr: country / blues rock Datum vydání: 24.3.2017 Label: Cooking Vinyl Tracklist: 01. My Church Is Black 02. Nightride 03. On the Road 04. Cross My Heart and Hope to Die 05. Better the Devil I Know 06. Of Sirens, Vampires and Lovers 07. Magdalene 08. Love & Death 09. One Day 10. Shaman Blues 11. Voodoo Queen 12. Get Outta This Place 13. Ain’t Much Loving Hrací doba: 46:29 Odkazy: web / facebook

Co si budeme nalhávat, projekt Me and That Man by měl jen těžko tolik pozornosti a jen těžko by recenze na jeho debutové album plnily stránky (ať už ty skutečné nebo jen ty obrazné internetové) metalových plátků, kdyby za tím nestál Nergal z Behemoth. Právě ten je zjevně onen „Já“ z názvu kapely a onen „Tamten chlápek“ je původem britský, jinak ale dlouhodobě v Polsku žijící muzikant John Porter.

Me and That Man je samozřejmě zajímavé v tom, že Nergala představuje v diametrálně odlišné poloze, než na jakou jsou posluchači zvyklí z jeho působení v Behemoth. Třeba to bude i nový trend v death metalu dělat si country vedlejšáky, čímž samozřejmě narážím na to, že ještě před Nergalem se na country (vy)vrhnul i Dave Vincent, někdejší chrlič Morbid Angel. Mohli bychom klidně polemizovat o tom, nakolik je countryman z Gdaňsku uvěřitelná poloha. Debutové album „Songs of Love and Death“ je však naštěstí dost dobré na to, aby člověk neměl potřebu se podobnými hnidopišskými záležitostmi zabývat.

Nebudu vás tahat za fusekli a předstírat, že žánrům jako country nebo blues nějak zásadně rozumím a vyznám se v nich, protože nerozumím a nevyznám. Mé znalosti v nich jsou spíše povrchní, nějaké základní věci znám, ale nemám koule na to tvrdit, že jsem expert. Tím chci říct, že v kontextu zastoupených hudebních stylů může být produkce Me and That Man klidně píčovina jak mraky. Co já vím. Nechť to posoudí ti, kdo na to mají dostatečný přehled. Pohledem laika ovšem mohu říct, že se mi „Songs of Love and Death“ líbí až překvapivě dost – a to „překvapivě“ neříkám kvůli žánrům.

Dokonce bych neváhal hodit do mlýnice názorů jednu jedovku – „Songs of Love and Death“ mi přijde mnohem lepší než „The Satanist“, poslední album Behemoth. Samozřejmě můžete namítat, že se žánrově jedná o natolik odlišné věci, že dost dobře nelze je rozumně srovnávat. Ale jak se to vezme. Já jen vím, že se mi Behemoth v minulých letech svou prezentací, přístupem a růstem vzdálili a že „The Satanist“ mě nebavilo, byl to ten moment, kdy mě přeprodukovaná uřvaná plochá produkce ze studia Hertz začala skutečně vysírat a kdy mi nabízený materiál ze skladatelského hlediska nepřišel tak silný, abych byl ochoten ten zvuk tolerovat jako na předcházejících albech. Naproti tomu „Songs of Love and Death“ mě baví, civilnější (byť svou satanic-shit agitku jede i zde) a jednodušší poloha dle mého Nergalovi sluší. Na druhou stranu budu chápat, když mu to někdo nesežere a Me and That Man bude chápat jakožto křečovitou snahu dokázat světu, že jsem nadžánrový alfaumělec (dle vzoru alfasamec). Mně jen ty písničky přijdou natolik dobré, že nemám potřebu nad něčím takovým přemýšlet.

Nicméně netvrdím, že je „Songs of Love and Death“ perfektní nahrávka. Materiál je povětšinou velmi dobrý a silný, ale kdyby někdo vyhodil dva, tři slabší songy, vůbec bych se nezlobil. Okamžitě bych dal do hajzlu „One Day“, klidně bych se obešel bez „On the Road“, kde mě irituje trochu jalový refrén srážející jinak vcelku povedený kousek, a nakonec bych nesmutnil ani kvůli rockovější „Shaman Blues“. Opravdu nepovedená mi však přijde jen první zmiňovaná.

Dobré písně naštěstí převažují a úplně nejvíc jsem si oblíbil ty pomalejší, z nichž dýchá jakási zádumčivost a naštěstí z nich naopak není cítit patos. Mám tím na mysli především „Cross My Heart and Hope to Die“ s vkusně využitým dětským sborem, videoklipovou „Ain’t Much Loving“ a zprvu nenápadnou „Of Sirens, Vampires and Lovers“, která postupem času vystoupala k nejzajímavějším položkám tracklistu. Za další skvělé kousky považuji i „My Church Is Black“, „Nightride“, „Magdalene“ (zejména kvůli parádnímu refrénu), „Love & Death“ a houpavou „Voodoo Queen“. Zbylé doposud nejmenované songy („Better the Devil I Know“ a „Get Outta This Place“) jsou taky v pohodě.

Počty jsou prosté. Jak vidno, většina „Songs of Love and Death“ se mi zamlouvá, a to opravdu dost – jak jsem již zmínil výše, až překvapivě dost. Možná jsem se opravdu nechat opít rohlíkem, ale proč bych to řešil, když si ten poslech užívám? Ačkoliv jsem Me and That Man zpočátku příliš nevěřil, nakonec musím uznat, že se mi album dostalo na kobylku. Skvělá záležitost.