Meadows End - The Sufferwell

Meadows End – The Sufferwell

Meadows End - The Sufferwell
Země: Švédsko
Žánr: symphonic / melodic death metal
Datum vydání: 13.6.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Kings of Greed
02. Trench of Souls
03. Ur Askan
04. Devilspeed Loathekill
05. Reap
06. Under a Canopy of Stars
07. Hung in Gallows by Dawn
08. This Coming Nightfall
09. Funeral of a Porcelain Doll
10. Masses Flee
11. Insurrection

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Když se řekne symfonický death metal, vybaví se mi hned trojice kategorií, jež představují způsob, jakým se mohou hudebníci v rámci této škatulky vydat. První z nich v mých očích reprezentuje album “Yeah! Yeah! Die! Die!” od finských crossoverových hudebníků Waltari. Tato deska jako jedna z mála využívá orchestrálního potenciálu natolik, že se zde dočkáme veškerých atributů vážné hudby (jež na albu obstaral Avanti! Chamber Orchestra) a zároveň umně přechází v syrový death metal hraničící s grindem, ovšem dočkáme se zde i prvků elektroniky či rapu. Je celkem škoda, že je tento projekt tak ojedinělý, neboť tento vizionářský přístup skýtá velký potenciál. Další oblastí jsou pak skupiny jako Septicflesh, které využívají orchestrální prvky pro podpoření hutné a silné atmosféry, přičemž zachovávají death metalové postupy a své melodie nepodřizují melodice samotné orchestrace či kláves. Dále pak kapely, jež i přes tvrdé vyznění pomalu inklinují spíše k symphonic metalové (definované frontwoman modelem) majestátnosti a explicitnější melodice a často jsou zároveň řazeny do melodic death metalu – například Ex Deo či Eternal Tears of Sorrow. A právě do této oblasti zasahují švédští Meadows End, kteří si na nás letos přichystali nové album, na nějž jsem narazil v záplavě prom.

K této kategorii, jež ve mně v případě desky “The Sufferwell” vzbuzovala představu kombinace Children of Bodom se symfoničností Nightwish (tedy něco, u čeho bych několik let zpátky chrochtal blahem), jsem byl obezřetný, neboť pod kabátkem epických melodií, se může často ukrývat banální kolovrátek, který já nazývám KORG Tuomase Holopainena (což samozřejmě nic ve zlém k jeho domovské kapele, jež stojí za několika mými srdcovými tituly, pouze narážím na jeho v poslední době časté využívání jednoho akordového postupu používaného často ve filmové hudbě). Na rozdíl od některých mistrů “vážné hudby pro chudé” (jak rádi hudební publicisté říkají například poslední dobou poněkud skladatelsky upadajícím Therion), Meadows End se přeci jen nebojí klasické struktury obalit trochou instrumentální šikovnosti a navíc jejich největší plus tkví pravděpodobně ve faktu, že svou hudbu dělají upřímně a nehrají si na větší umění (to koneckonců potvrzuje srandaklip k “Devilspeed Loathekill”), než o jaké se jedná. I přesto ovšem jejich hudba mnoho originality nepobrala.

Vzhledem k tomu, že se melodie tedy točí především kolem kláves, kytary zde neoplývají žádnou extrémní ekvilibristikou. I když se zde občas objeví nějaké fajn sólo (jež se v mnoha případech u slabších skladeb snaží zachránit situaci), povětšinou mají doprovodný charakter. V mnoha chvílích mě překvapuje jejich zvláště hluboký zvuk, jenž, i když trochu evokuje staré In Flames, podporuje spíš stereotyp vycházející ze sobě navzájem podobných postupů. Naopak klávesy zde mnohokrát mají prostor na vyhrávky a obecně tvoří většinu nápadů. Možná kdyby si kapela ještě trochu vybrousila svůj rytmický zvuk a přidala pár nějakých překvapivých změn rytmů a po vzoru závěrečné skladby se pokusila své písně osvěžit například využitím čistých vokálů, více by to odvedlo pozornost od onoho bohužel častého a otravného opakování se.

Zatímco chytlavější kousky jako “Kings of Greed”, “Trench of Souls” a zejména gradující “Masses Flee” fungují bez problémů, nachází se zde i značné množství dramatických vycpávek. Za reprezentativního zástupce vezměme například “Reap”, jež i přes celkem povedené sólo nenabízí nic víc než variaci na tisíckrát vyřčené. A takových songů je tam bohužel mnoho. Ze stereotypu většinou vytrhují skladby, jež nějakým způsobem vybočují z klasické nálady či tempa. Třeba taková “Ur Askan” zde figuruje jako pomalejší písnička s větším důrazem na harmonii kláves s kytarami, za regulérní baladu zde pak platí “Under a Canopy of Stars”, která ovšem namísto gradace opět zachovává konstantní náladu, v rámci celku alba však alespoň poskytuje zpestření. Zbývá pak poslední sedmiminutovka “Insurrection”, jež díky čistým vokálům a mezihře desku smysluplně uzavírá, i když úvodní motiv je opět klasika až na půdu.

Máte-li rádi melodický death metal a staré Nightwish, deska “The Sufferwell” vás jistě potěší, neboť se jedná o celkem příjemný materiál, který na chvíli zabaví a nese se v oné majestátní atmosféře. Pokud však očekáváte od desky více než pár příjemných poslechů, po čase se asi budete slušně nudit, neboť mi zde nějak chybí jakákoliv přidaná hodnota, jež by kapelu odlišovala od hromady jiných kapel koketujících se symfonickými vlivy. A pokud bych vybíral z podobně zaměřených skupin, asi bych sáhl spíš po finských Eternal Tears of Sorrow. I přesto ovšem myslím, že Meadows End své publikum najdou, neboť mají charisma a dle klipu si svou hudbu náramně užívají. A tak to má být… Jen by bylo fajn, kdyby se ten symfonický death metal taky trochu vyvíjel…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.