Megadeth - Endgame

Megadeth – Endgame

Megadeth - Endgame
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.9.2009
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Konec hry”… název nového alba Megadeth, který rozhodně neznamená konec pro skupinu. Jestli tohle album nevystřelí Mustaina a spol. zpátky na vrchol a do souboje o nejlepší desku roku, tak jsem bengálská tanečnice. Dámy a pánové, nebudu to tajit, tohle je absolutní pecka. Podle všeho to vypadá, že “Endgame” zachrání pověst mohutné kapely, která patří do Velké thrashové čtyřky a nepropadne se do sraček jako kolegové Metallica (která mě nepřesvědčila svou novinkou), Anthrax (šaškárny se sháněním vhodného zpěváka už jsou trapné) a Slayer (od kterých vůbec nic nečekám a myslím, že v tom nejsem sám).

Jak už někde Dave Mustaine říkal, námět k Endgame dostal po zhlédnutí jakéhosi dokumentu o Bushovi a americké politice, ve které se absolutně nevyznám, tak ji radši pitvat nebudu, ale můžu prozradit témata ostatních songů. Dave se kromě politiky na albu věnuje i bankovní loupeži (“44 minutes”) nebo závodění (“1,320′”). Jedním z hlavních důvodů, proč je deska prostě výborná, je změna kytaristy – místo tentokrát vzal Chris Broderick (známý z Nevermore a Jag Panzer), který se k Megadeth hodí asi jako Marty Friedman, který byl to nejlepší, co Megadeth potkalo.

Endgame” sice nepřekoná klasiky, jako je “Countdown to Extinction”, ale dovolím si říct, že je stejně kvalitní. Posluchače dostane už prvním songem – instrumentálkou “Dialectic Chaos“, navazující do “This Day We Fight” (asi trochu po vzoru alba “So Far, So Good… So What!”), při které pravděpodobně budete říkat něco jako: “Jo, vole, Megadeth je zpátky!” Šílená sóla a melodie naznačují, že obě kytary jsou v dokonalé harmonii a kapela nalezla snovou sestavu.

Když nad tím tak přemýšlím, můžu s klidným srdcem říct, že na albu vlastně není žádná vyloženě špatná skladba. Možná by se našlo pár slabších míst, ale hned nastoupí něco co přitáhne vaši pozornost a ani chvíli se nebudete nudit. Nejslabší článek alba je asi balada “The Hardest Part of Letting Go… Sealed with a Kiss”, která se ale dá poslouchat a nedá se říct, že by se do alba hodila.

Dave je v dobré formě a zvládá si hrát s hlasem a nezapomíná ani na kytaru. Pořád mluvím jen o kytarách, tak skočíme na další nástroje. Shawn Drover odvádí dobrou práci, stejně jako James Lomenzo, který sice nedokáže nabídnout, co se týče hry na baskytaru, nic nového, ale taky dělá, co může. Díky křišťálově čisté produkci si ho užije každý, slyšet je opravdu každý tón.

“Endgame” je absolutní vítězství a doufám, že to tak pociťují i ostatní a nejen já, protože nechci slyšet že jsem zase přestřelil hodnocení (smích). No, možná jsem trochu subjektivní, jenže ona je to prostě BOMBA!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.