 |
| Země: Izrael / Nizozemsko Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Odkazy:
|
První pohled (H.):
Melechesh samozřejmě nejsou jediní, kdo do metalové muziky přimíchává blízkovýchodní feeling, ale dovolil bych si tvrdit, že hned po svých izraelských kolezích Orphaned Land jsou asi nejznámější, kdo s tímhle konceptem pracuje. Na rozdíl od svých zmiňovaných a o kousek proslulejších krajanů se však Melechesh neutápějí v otravném multikulti sluníčkování a jejich pojetí je stále nabroušené a metalové.
Konkrétněji si tahle smečka okolo holohlavého ďábla Ashmediho hoví v povětšinou rychlejším black metalu řezaným znatelnou thrash metalovou pilou. Na Melechesh se mi však vždy líbilo, že onen orientální pel v jejich hudbě nepramení pouze ze samplů, nějakých těch perkusí a sem tam tradičního (anebo pro metal netradičního – přijde na úhel pohledu) nástroje, ale ten feeling je cítit i v jejich hře na elektrické kytary.
I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem si Melechesh svého času oblíbil – samozřejmě vedle vysoké úrovně skladatelské stránky. Popravdě mě tahle kapela zaujala hned na první poslech, když jsem na ni svého času narazil v období po vydání třetí desky „Sphynx“ (2003), s níž začalo něco, co bych si dovolil nazvat jako zlaté období Melechesh. Skupina ten svůj charakteristický ksicht a rukopis začala pořádně formovat na druhém záseku „Djinn“ (2001), jenž navázal na poměrně syrový debut „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ (1996). Po něm přišla dvojice vrcholných nahrávek v podobě již jmenovaného „Sphynx“ a následného „Emissaries“ (2006), které se stalo mým osobním favoritem v diskografii téhle formace. Následné „The Epigenesis“, které vyšlo na podzim roku 2010 jakožto první počin Melechesh pod metalovým gigantem Nuclear Blast, mě s odstupem několika let baví o něco méně než „Emissaries“ a „Sphynx“, nicméně stále šlo o výborný počin, jenž svým autorům ostudu rozhodně neudělal a víceméně dokázal udržet vysoko nasazenou laťku.
Na přípravu další nahrávky Melechesh spotřebovali pět let času, čímž vyrovnali doposud nejdelší prodlevu mezi debutem a „Djinn“. I přes kvalitní a vyrovnanou diskografii jsem však novinku „Enki“ vyhlížel s menšími obavami – na každém z předcházejících počinů byl znát alespoň nějaký posun a další krok v postupném vybrušování svého stylu. Když ale vyšlo „The Epigenesis“, měl jsem z té desky pocit, že je to konečná stanice. Jak se záhy ukázalo, „Enki“ mi bohužel dává za pravdu, protože se jedná o první počin v historii Melechesh, na němž necítím onen další krok na pouti black / thrashovou pouští. Jako kdyby se Ashmedimu a jeho partě až příliš zalíbilo na koberci a u vodní dýmky, s nimiž se objevili na promo fotkách k „The Epigenesis“, že v další cestě (vývoji) již není třeba pokračovat.
Právě toto je jeden z hlavních důvodů, proč je pro mě „Enki“ mírným zklamáním a proč jej řadím k tomu méně dobrému, co kdy Melechesh vydali. Ano, musím sice uznat, že po formální stránce mi „Enki“ připadá ještě o kousek rychlejší a thrashovější než jeho předchůdce, ale to je v konečném důsledku jen detail, jelikož to vlastní jádro a pocity jsou vlastně stejné.
Nicméně, nechápejte zle – Melechesh patří mezi skupiny, které jsou i ve své „slabší“ chvilce stále velice dobré a pohybují se nad průměrem, což je i případ „Enki“. Technicky vzato totiž nahrávce vlastně nemám co vytknout – a tím nemyslím jen zvuk nebo fakt, že je to všechno výborně zahrané. Měl jsem na mysli i to, že je „Enki“ také velice dobře složené a že proti vypalovačkám jako „The Pendulum Speaks“, „Lost Tribes“ anebo „Metatron and Man“, jež se po úvodní zběsilé pasáži zvrhne do rozmanitější druhé půle, nelze nic moc namítat. Riffy opětovně řežou jak pouštní vzduch, Ashmedi svým jedovatým vokálem opětovně vzývá všechny džiny a blízkovýchodní feeling je takřka všudypřítomný. Všechno je na svém místě a je to super… až na malý detail, že na „The Epigenesis“, „Emissaries“, „Sphynx“ i „Djinn“ mi to připadalo o kousek působivější.
Nepopírám však, že „Enki“ obsahuje i několik skvělých skladeb, které se v mých očích staly jednoznačnými vrcholy. Jedná se o celkem tři písně a shodou náhod to jsou zrovna ty tři nejdelší. Ačkoliv když tak o tom přemýšlím, ona to zas až taková náhoda asi nebude, jelikož v těch rozmáchlejších kusech se Melechesh ještě o něco více zaměří na atmosféru, což mi plně vyhovuje. Abych ale nechodil příliš dlouho kolem horké kaše, tak už konečně vybalím, že mluvím o skoro-titulní „Enki – Divine Nature Awoken“, jež postupnými obměnami ústředního riffu skvěle graduje, a finálním opusu „The Outsiders“, který je kompozičně hodně zajímavě vystavěn (paralelu s „The Epigenesis“, titulním závěrečným songem předchozího alba, nelze nevidět). Nicméně abych byl zcela upřímný, naprosto suverénním vrcholem celého „Enki“ je pro mne osmiminutová tribal instrumentálka „Doorways to Irkala“ s excelentní mysticky-orientální aurou.
Trochu zklamáním jsou ovšem tři hvězdné hostovačky. Pozvání na album totiž přijali Max Cavalera (Soulfly, Cavalera Conspiracy, ex-Sepultura) do songu „Lost Tribes“, Sakis Tolis (Rotting Christ) do písničky „Enki – Divine Nature Awoken“ a Rob Caggiano (Volbeat, ex-Anthrax) do „The Palm, the Eye and Lapis Lazuli“. To jsou ve všech třech případech dost velká jména na metalové scéně, a když už si na desku pozvete někoho takového, myslím, že není od věci mu dát prostor. Abych byl ale upřímný, kdybych si o jejich přítomnosti nepřečetl, tak bych to během poslechu nijak nepostřehl, protože všichni tři se v té smršti riffů dočista ztratili a jsou zcela neviditelní. Že člověka netrkne na první poslech, že na tu kytaru hraje někdo jiný, to ještě dejme tomu, ale když se ztratí i vokály (a to třeba řev Cavalery je hodně jinde než Ashmediho vřískot), tak to je asi stejně „dobrá“ vizitka, jako že je na black / thrash metalovém albu nejzábavnější folková instrumentálka. Jasně, ten Cavalera tam přece jen trochu slyšet je, ale dokud jsem ho nezačal hledat, tak mě to samo o sobě prostě nepraštilo do uší…
Vím, že jsem tentokrát kritikou úplně nešetřil, avšak Melechesh je natolik kvalitní skupina, že by bylo pokrytecké přivírat oči a tvářit se, že z toho sedím na prdeli. Nicméně i přesto musím zdůraznit, že „Enki“ je obecně vzato stále povedená nahrávka, a nezastírám, že jejím asi největším neduhem je to, že Melechesh v minulosti hned několikrát dokázali, že to umějí ještě lépe…
Druhý pohled (Kaša):
Izraelští Melechesh si tentokrát dali řádně na čas, když na svou šestou studiovou nahrávku „Enki“ nechali čekat pět let, ačkoli jedním dechem dodávám, že to čekání se opravdu vyplatilo. I když nepatřím mezi skalní příznivce kapely, což znamená, že letošní placku jsem nevyhlížel měsíce dopředu a první dvě alba jsem slyšel snad jednou v životě, tak „Enki“ je po vzoru svých dvou předchůdců opět velmi kvalitní počin, a Melechesh tak ukazují, že si svůj tvrdě vydobytý respekt zaslouží.
Ta jejich kombinace blacku, thrashe a špetky orientálních prvků funguje dohromady tak přirozeně, že nevadí ani hodinová hrací doba, která je oproti „The Epigenesis“ ještě vcelku v pohodě. Na Melechesh pro mě není nejpřitažlivější jejich orientální původ, který mám celkem na salámu, protože i když je novinka jistě svázaná nějakým lyrickým konceptem, tak bez dalšího studia východního božstva do něj člověk stejně nijak nepronikne. Kdepak. Tím hlavním magnetem, jímž mě k sobě Melechesh přitahují, je kytarová práce Molocha a Ashmediho, jejichž barvitost je mi velice po chuti. Jak v rychlejší „The Pendulum Speaks“, tak v rozmáchlejší „Enki – Divine Nature Awoken“ se toho děje dostatek, aby si posluchač mohl objevovat ty skryté poklady dálného východu, ale zase ne tak moc, aby se v té hudbě začal ztrácet.
Oproti minulému zářezu obsahuje „Enki“ méně skladeb, a přijde mi tak o něco živelnější a jasněji orientované směrem na výsledek. Samozřejmě, dá se namítat, že „Enki – Divine Nature Awoken“, závěrečná „The Outsiders“ nebo v celé délce východně-orientální „Doorways to Irkala“ jsou košatější kompozice, které si vyloženě hrají s vrstvenými strukturami, ovšem bez nich by údernost „Lost Tribes“ a „Metatron and Man“ tolik nevynikla. Když už jsem zmínil tu „Lost Tribe“, tak největším překvapením je pro mne nečekaně fakt, že hostující Max Cavalera si v „Lost Tribes“ našel své místo a vůbec nezní blbě, ačkoli jsem se obával pravého opaku a jeho vokální bitva s Ashmedim je jedním z mých nejoblíbenějších momentů desky.
Nebudu to zbytečně protahovat, protože všichni víme, kam tím mířím. Melechesh se mi na „Enki“ zase zalíbili. Těch pět let stálo za to, a ačkoli „Enki“ v mých očích „Emissaries“ ani „The Epigenesis“ nepřekonalo, tak tahle čtveřice opět dokazuje, že se svou tvorbou jistě míří mezi skutečnou elitu extrémního metalu.
