Metallica poster 2012

Metallica, Machine Head, Gojira

Metallica, Machine Head, Gojira

Datum: 7.5.2012
Místo: Praha, Synot Tip Arena
Účinkující: Metallica, Machine Head, Gojira

Už snad ani nespočítám, kolikrát jsem se tu vyznával z nevalného vztahu k thrash metalu, ovšem alespoň v několika případech jsem k tomu dodal, že právě Metallica tvoří tu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo. To je ale docela slabý důvod k vypláznutí nemalé sumičky za vstup na koncert, takže bylo třeba k němu přidat trochu pustého kalkulu. Tak se i stalo a z pohodlí domova mě do vršovického Edenu vyhnala především alibistická touha vidět Metallicu, dokud jsou pánové ještě při síle, abych se tím mohl za třicet let chlubit. No, a když vám osud přihraje možnost k tomuto účelu využít turné, kde se má přehrát celé “Black Album”, byla by blbost nejít…

Ač se nepovažuji za koncertního nováčka, tohle měl být můj vůbec první koncert na stadionu, takže jsem dopředu moc nevěděl, co přesně mohu od prostředí a organizátorů čekat. Realita ale nebyla až tak odlišná od běžných klubových akcí. Mechandise stánky uvnitř i vně stadionu (fikané, vyděláme i na těch, co se nedostanou dovnitř), nechutně předražené nápoje uvnitř, ale na druhou stranu dost pohodové šacování (kdybych chtěl, pronesu dovnitř cokoli). Bohudík se nenaplnily ani moje obavy, že se dostanu sotva za vstup a dál ani krok. I když jsem se s bandou známých dostavil snad tři čtvrtě hodiny po oficiálním začátku akce (na vstupence stálo 17:00), zvládli jsme se protlačit nějakých pět metrů od hrazení zadní plochy, takže v rámci možností docela obstojný výsledek.

Pozdní příchod s sebou tedy přinesl jediné negativum – prošvihnutí většinu setu Francouzů Gojira, na které jsem byl celkem zvědavý a od kterých jsem tak stihl jen asi poslední tři songy. I to málo se mi však velmi pozdávalo a troufám si tvrdit, že jsem v té muzice vůbec poprvé poodhalil důvod, proč jsou z téhle kapely všichni tak na větvi. I když jsem přes hlavy ostatních na pódium skoro neviděl, ze záběrů kamer, přenášených na velkoplošné obrazovky po stranách pódia, bylo jasně vidět, jak se Francouzi snaží, což jejich vystoupení velice přidalo. A i když jsem slyšel zcela opačná tvrzení, podle mého se kapele bratří Duplantierů celkem vydařil i zvuk (ostatně, stál jsem na úrovni zvukaře), takže nějakým těm patnácti minutám nemám prakticky co vytknout. Jediná výtka tak směřuje na publikum, které se přeci jen mohlo snažit trochu víc. Gojira jim k tomu dala dostatek důvodů, takže potlesk a lehký hukot z předních řad zněly kapku poddimenzovaně…

Setlist Machine Head:
01. I Am Hell (Sonata in C#)
02. Be Still and Know
03. Imperium
04. Beautiful Morning
05. Locust
06. Aesthetics of Hate
07. Darkness Within
08. Halo

Po Gojiře následující Machine Head jsou bezesporu špičkovou kapelou, když se jim dostalo privilegia headlinovat letošní Brutal Assault, ale zrovna v jejich případě je k docenění koncertu asi potřeba jedna podstatná věc – proniknutí do jejich muziky. Vzhledem k tomu, že jsem od Machine Head slyšel tak polovinu jedné skladby, rozhodně jsem nebyl vhodným materiálem do publika takového koncertu a to se projevilo velmi záhy. Až na pár světlých momentů mě celé vystoupení totiž vůbec nebavilo, i když mu z objektivního hlediska mohu vytknout máloco, a i to málo asi nemusí tížit svědomí samotných muzikantů. Především mě nehorázně štvalo, že se na obou velkoplošných obrazovkách místo záběrů z pódia promítaly nejrůznější motivy, které měly asi nějaký vztah ke skladbám, ale ten jsem s výjimkou loga kapely opravdu nerozklíčoval. Po chvíli jsem tedy vzdal i pěkně otravné natahování se nad úroveň okolního davu, abych vůbec něco viděl, a věnoval se příjemnějším kratochvílím. Další zjevné mínus padá na hlavu zvukaře. Nemohu říct, že by to bylo vyloženě zlé, ale přehulené kytary mě moc nepotěšily a melodie, vyhrávky a sóla měly občas co dělat, aby se dostaly z podivné rachotivé zvukové koule, která místy dělala dojem, že pánové na publikum páchají pustý hluk. Nic proti Machine Head, soudě podle okolí si jejich fanoušci celé vystoupení náramně užívali, takže to asi bylo solidní (byť odezva opět stála za starou bačkoru při pomyšlení, že je na místě nějakých 25 000 lidí), ale až na pár momentů a dvou skladeb z aktuální novinky “Unto the Locust” jsem se vážně fest nudil a nakonec jsem vzal zavděk možnost protáhnout zdřevěnělé nohy procházkou ke stánku s nechutně předraženým pitím. Třeba to bude na Brutalu lepší…

A jak jsem tam tak vsedě pososával posledními penězi draze vykoupenou colu, Machine Head dohráli a já začal trochu koukat po okolí. Do oka mi padlo mimořádně vydařené tričko, které šlo sehnat na oficiálním merchandisu. Černé s šedým potiskem, na prsou logo Metallica, po stranách typičtí hadi, uprostřed znak Prahy a pod ním heslo “Don’t tread on Prague”. Parádní a skvěle provedený nápad! Mít u sebe dost peněz, tak… ho stejně nekoupím, protože 600,- za tričko je na pár facek, ale to je fuk… Mnohem důležitější byl ale fakt, že dobře celá zadní čtvrtina plochy pro stání zela prázdnotou respektive zevlujícími lidmi a narváno rozhodně nebylo ani na bočních tribunách, které slibovaly nejlepší výhled na dění na pódiu. Organizátory to asi moc nepotěšilo, ale já v doprovodu zbytku výpravy jsme se tak mohli probít zpátky na svá původní místa bez větších obtíží. Čas přestávky plynul přívětivě dopředu, a i když se samotný start vystoupení hlavní hvězdy večera posunul o necelou půlhodinu, napětí v publiku bylo hmatatelné. Několikrát se za tu dobu zvedla vlna jásotu a tím pískáním se lidé rozhodně nesnažili dát najevo nelibost s odloženým začátkem, jak jsem se někde dočetl.

Zrovna se začalo viditelně smrákat když se na obou obrazovkách spustila známá scéna z klasického westernu “Hodný, zlý a ošklivý” a stadionem zazněla snad ještě známější melodie “Ecstasy of Gold”, která otevírá každé vystoupení jedné z největších kapel, které kdy vstoupily na pódium. Dav zaburácel a Metallica vypálila první salvu – “Hit the Lights” z debutu “Kill ’em All”. A přesně podle očekávání mi to přišlo trošku vlažné. Pánové si hráli to svoje, lidé byli nadšení, ale já jsem nic extra neviděl, i když se dostalo na klasické pecky jako “Master of Puppets” nebo “For Whom the Bell Tolls”. Už od první skladby ale byly zjevné dvě věci. Poprvé toho večera se zvukaři skutečně zadařilo, protože zvuk, jaký měla Metallica, se nebojím označit za naprosto skvostný. Druhým příjemným překvapením byl vokál Jamese Hetfielda. Po zhlédnutí několika záznamů na YouTube jsem se opravdu bál, že celý koncert svým zpěvem pohřbí, ale kdepak – v Praze mu to zpívalo jako za mlada, až jsem nevěřícně kroutil hlavou. Po prvních pěti skladbách se kapela uklidila z pódia, aby se na obou postranních obrazovkách a promítací zdi, která zabrala celé pozadí, mohl odehrát vizualizovaný příběh vzniku “Black Alba”, a pak přišlo to, na co se všichni těšili asi nejvíce – celá eponymní deska odehraná v kuse. Hrálo se v obráceném pořadí a vůbec poprvé v historii zazněly skladby “Struggle Within” a “Don’t Tread on Me”. Každý, kdo dorazil, byl tedy svědkem skutečné historické události.

Setlist Metallica:
01. Hit the Lights
02. Master of Puppets
03. The Shortest Straw
04. For Whom the Bell Tolls
05. Blackened
[“Black Album” set]
06. The Struggle Within
07. My Friend of Misery
08. The God That Failed
09. Of Wolf and Man
10. Nothing Else Matters
11. Through the Never
12. Don’t Tread on Me
13. Whenever I May Roam
14. The Unforgiven
15. Holier Than Thou
16. Sad But True
17. Enter Sandman
– – – – –
18. Fuel
19. One
20. Seek & Destroy

Jak šel čas, tak mi začala docházet jedna podstatná věc – od poněkud nemastného začátku totiž show začala opravdu mocně gradovat, takže přibližně od “The God That Failed” jsem se začal skutečně bavit. Kapela jako by šlápla na plyn a najednou bylo pódium i hlediště plné energie a entusiasmu, který s sebou musel strhávat i ty, kteří doposud váhali. Od té doby už to nebyl koncert “viděl jsem Metallicu, povinnost splněna”, ale spíše koncert “viděl jsem Metallicu a totálně mi vytřela zrak!” Skutečně – pecka za peckou, zatraceně hlasité publikum, Metallica ve skvělé formě, co víc sem si mohl přát. Bylo to dokonce tak dobré, že jsem hodil za hlavu pokaženou “Nothing Else Matters” a ochotně se kýval s ostatními. A úplně nejlepší na tom všem bylo, že se ta gradace nezasekla někde uprostřed, ale pokračovala až do finiše, který byl skutečně mocný. Cesta zpět časem se zastavila u fenomenální bomby “Enter Sandman”, kterou doprovodily perfektně načasované rachejtle, a nadšení davu, mě nevyjímaje, vybuchlo s každou z nich. Metallica se s “Enter Sandman” rozloučila a při pohledu na časomíru, která ukazovala přesně 22:00 jsem opravdu pochyboval, že se dočkáme ještě nějaké hudby k tanci a poslechu.

Jenže přídavku vehementně se dožadující dav nepřišel zkrátka, Metallica se vrátila a poslední tři skladby nasadily celému už tak výbornému koncertu korunu. Tak považte – “Fuel” s plameny všude okolo, “One”, kde byly samplované výbuchy z intra nahrazeny famózní pyrotechnickou kanonádou v okolí pódia a zbytek skladby provázela dechberoucí laser show, to vše zakončeno povinnou klasikou “Seek & Destroy” v doprovodu ještě luxusnějších rachejtlí než předtím u “Enter Sandman”… Dokonalé in-your-face všem unuděným zaprděncům, co z nedostatku jiné zábavy nahlašují porušování nočního klidu!

Krátký Hetfieldův proslov před “Seek & Destroy” naznačil, že tentokrát je to opravdu konec. Evidentně dobře naladění muzikanti ještě dlouho děkovali, házeli trsátka, paličky, Lars Ulrich prskal po lidech vodu a JamesRobem si chvíli hlavičkovali s velkým nafukovacím balonem, který přistál na pódiu. Nadšená slova díků jsem sice bral poměrně s rezervou, ale nakonec proč ne, třeba to bylo upřímné. Koncert se totiž opravdu mimořádně vydařil. I když nejsem a asi nikdy nebudu hardcore fanouškem Metallicy, tohle vystoupení mně uštědřilo pořádnou lekci, ze které jsem odcházel upřímně nadšený. Nevím, jestli Lars hrál tak mizerně, jak se o něm traduje, a nevím, jestli všechno to nadšení nebyla jenom profesionální póza, ale je mi to docela jedno. Metallica mi ukázala, jak to vypadá, když hraje legenda, a ukázala to se vším všudy. Původně jsem si chtěl jenom odškrtnout splněnou povinnost, ale teď mám vedle té splněné povinnosti poznamenáno “luxusní koncert a ohromný zážitek”. Fuck yes, byl to mazec…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.