Mexican Chili Funeral Party - Mexican Warrior’s Revenge

Mexican Chili Funeral Party – Mexican Warrior’s Revenge

Mexican Chili Funeral Party - Mexican Warrior’s Revenge

Země: Itálie
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 15.2.2017
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. –
02. Vespucci
03. Power of Love
04. La ballata del Korkovihor Pt. II
05. Ranger
06. Waiting for the Sun
07. 1605
08. Lu Curt
09. Tomahawk
10. 11
11. Seul B

Hrací doba: 39:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Troufám si tvrdit, že o kapele Mexican Chili Funeral Party jste nikdy neslyšeli. Inu, já do nedávna také ne. O to zvědavější jsem po poslechu a zhlédnutí videoklipu ke skladbě „Vespucci“ byl. Právě na jejím základě jsem se odhodlal k prozkoumání celého alba téhle italské partičky z automobilového města Monza. „Mexican Warrior’s Revenge“ je už druhým studiovým zářezem a stylově zapadá do bariér stoner rocku, přičemž Mexican Chili Funeral Party nejsou žádní žabaři a snaží se o své vlastní ztvárnění tohoto stylu. Vlastně to zní, jako by se formule z legendárního okruhu vřítila mezi kaktusy v Sonoře. Občas má pedál u země, jindy zase bluesově zvolní nebo se kochá okolím… zřejmě tak nějak to bylo zamýšleno.

K těm rychlejším flákům patří právě moje stará známá „Vespucci“, která celé album otevírá. Předchází jí ještě kratičké intro, avšak ihned po něm už následují riffy, bicí, až se ocitáme v rock ‘n‘ rollové jízdě s veselou náladou a pronikavým hlasem v refrénu. Rozhodně nelze upřít chytlavost. Podobné představení nabízí také čtvrtá „Ranger“, našláplá, se sóly na svém místě, tahle poloha prostě Mexican Chili Funeral Party sluší. Do nejvyšších obrátek se album dostane ke konci se skladbou „Tomahawk“, ovšem tady už je to přílišné tlačení na pilu. Celá zní tak nějak samoúčelně, bez nápadu, dolů ji sráží nudné vokály a ani neustále se zrychlující tempo tomu nepřidá.

Abych nezapomněl, zpěvák Alessio Capatti disponuje dvěma polohami hlasu. V té jedné, konkrétně třeba ve třetí „Power of Love“, mi strašně připomíná někoho slavnějšího, ale ani za prase jsem se nerozpomněl. Tato píseň už patří k těm poklidnějším, spíše ve středním tempu, v němž je vhodnější prostor pro houpavé bluesové rytmy anebo třeba mezihru se zvláštní atmosférou. A tím se dostáváme k hlavnímu úskalí celé desky. Jelikož, jak je možná z dosavadních řádku poznat, většina materiálu se ponese v zadumaném, pozvolném rozpoložení, které si právě hraje s atmosférickými prvky, jež nesporně ke stoner rocku patří a dělá to stoner stonerem. Bohužel se zde setkáváme se situací, kdy tenhle prvek ne úplně funguje.

Tyto dvě tváře „Mexican Warrior’s Revenge“ od sebe dělí předělávka The Doors, „Waiting for the Sun“. Ta není vůbec špatně zahraná, ale pořád je to jenom cover, co ničím nepřekvapí, a o tom, že originálu nesahá ani po kotníky, asi není třeba psát. Další „1605“ a „Lu Curt“ představují nejdelší úsek nahrávky a také pravděpodobně plánovaný vrchol. „1605“ je instrumentální předehrou pro následující, takřka osmiminutovou skladbu „Lu Curt“. Její ospalá nálada brzy přestane bavit a nepomůže jí ani postupné gradování se sólovými výjezdy kytar. Po jednom takovém kvílení se pozornost přenese na baskytaru a poté už vyzní do ztracena. Po menší odmlce přijde ještě několika vteřinová třešnička na dortu v podobě zřejmě místního tradicionálu. Moc jsem tenhle krok nepochopil, ale je tam. Působí asi stejně zbytečně jako třetí skladba „La ballata del Korkovihor Pt. II“.

Mexican Chili Funeral Party

Ale zpátky k závěru. Jako kdyby ho unylá pasáž uspala a už se ne a ne probudit. Jak „11“, tak „Seul B“ opět ukazují bluesové počínání kapely, přičemž první jmenovaná sklouzává k úrovni nudných hardrockových kapel z rádií a druhá nabízí už o něco typičtější a promyšlenější aranžmá. Tak či tak, nic co by stálo za větší pozornost. Od coveru The Doors se na „Mexican Warrior’s Revenge“ jednoduše neděje nic hodného zvláštní pozornosti.

„Mexican Warrior’s Revenge“ není v žádném případě plackou, jakou prostě musíte slyšet. Ani nenabízí nic objevného, i když má svůj styl. Poslechnout se dá i vícekrát celkem v pohodě, ale já sám se k ní budu vracet jen stěží. Pár dobrých momentů se zde najde, hlavně tedy v rychlejších pasážích. Zbytek moc nefunguje a snaha o kýženou atmosféru přišla vniveč. Zkrátka na rozpálené planině najdete kvanta daleko lepších kousků. Tento můžete s klidem přeskočit.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.