Datum: 11.12.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Kringa, Mgła, Misþyrming, One Tail, One Head Akreditaci poskytl: Obscure Promotion

A pak že se historie neopakuje – již třetí rok v řadě přivítala Praha black metalové kombo v podobě polských Mgła a norských One Tail, One Head, vždy s trochu odlišným doprovodem (nehledě na to, že druzí jmenovaní tu byli ještě i o rok dříve). Poprvé se tak stalo v létě 2013 na druhém ročníku Prague Death Mass (kde se jen tak mimochodem představila i Kringa). Podruhé na jaře 2014, kdy je doplnili Islanďané Svartidauði a domácí Cult of Fire. A potřetí právě teď, v prosince 2015, kdy se vedle Mgła a One Tail, One Head postavili již zmiňovaní Rakušané Kringa a také vycházející islandská hvězda Misþyrming, což byl také jediný účinkující, s nímž jsem tu čest živě ještě neměl…

Jako první se ve stanovený čas pódia ujímají Kringa, kteří se to ve své tvorbě snaží hrát na okultní notu, zároveň je to ale poměrně syrové a špinavé. Vcelku paradoxně však takhle Rakušané živě nepůsobili, protože v Praze to víc než okultnem dýchalo starou školou. Nemůžu si to pomoct, ale tak mi to prostě připadalo, a to nejen kvůli patřičné image v podobě černě podbarvených očí nebo záhrobnímu vokálu, ale hlavně hudebně, protože tentokrát to vážně mělo takový ten dřevní feeling. To ale neříkám jako nějaké negativum, protože pořád to bylo relativně povedené vystoupení a hlavně výkon kytaristy a druhého zpěváka Vritry byl hodně dobrý. I přesto se ale jednalo jen o takový pohodový předkrm k tomu, co teprve mělo přijít, a taky musím říct, že jejich koncert v rámci Prague Death Mass před dvěma lety mám v paměti uložený jako ten silnější.

Islanďané Misþyrming jsou aktuálně díky ohlasům na svůj letošní debut „Söngvar elds og óreiðu“ hodně našlápnutí a v kurzu, takže právě oni byli pro spoustu lidí ten večer určitě velkým tahákem. A nutno říct, že červeně zmalovaná severská čtveřice se své pozice černého koně večera ujala s opravdovou vervou a především zpěvák a kytarista D. G. předváděl doslova nezemský výkon a místy na tom pódiu pařil jak na ten nejzběsilejší hardcore. Asi ne náhodou také během vystoupení urval strunu na kytaře, takže si ji musel vyměnit, aby hned vzápětí urval strunu i na té náhradní kytaře, s níž už to pak nakonec dohrál. Na druhou stranu, ani druhý kytarista T. Í. se neflákal, a i když do toho nedával tolik kinetické energie jako jeho kolega, pořád evidentně jel na plný plyn.

Překážku na cestě k předvedení opravdového inferna však kapele vystavil zvuk, který nebyl tak špatný, aby se to nedalo poslouchat nebo aby to vystoupení vyloženě pohřbilo, ale i tak se zvukařovi nepovedlo ten islandský chaos skutečně zkrotit. V rychlých momentech se to trochu slévalo do nepříliš čitelné koule a zejména kytary tím trpěly. Ale jak jsem řekl, pořád se to dalo a do zvukového hnusu, jaký v tomtéž klubu schytali Inquisition v lednu, to naštěstí mělo daleko, takže dojmy z Misþyrming jsou určitě kladné.

Večer se přelévá do své druhé poloviny a na řadu přicházejí norští šílenci One Tail, One Head. Ve studiové podobě mi jejich muzika k srdci nikdy nějak extrémně nepřirostla, ale živě je tahle kapela neskutečný náhul. Ty hektolitry energie, které se válí z pódia, když na něm řádí One Tail, One Head, jsem snad nikdy u žádné jiné black metalové skupiny ještě neviděl a v Praze se to opětovně potvrdilo. Norové totiž znovu předváděli učiněné peklo, a jak mě to z těch jejich ípek moc nebere, na koncertě je to skoro dokonalý mix nezřízené agrese, punkové neurvalosti a atmosféry.

A třešničkou na dortu je k tomu – ty vole! – nasazení samotných muzikantů. Hlavně kytarista Åsli s poustevnickým plnovousem má charisma na rozdávání a zpěvák Luctus je neskutečný démon, jenž má při vřískání do mikrofonu absolutně fanatický výraz v očích, že by si z toho káknul do trenek i Nebojsa. Co si budeme povídat, One Tail, One Head byli předváděli monstrózní zlo a ukradli si pro sebe vrchol večera.

Ale pozor – tím závěrečným prohlášením u One Tail, One Head jsem ani v nejmenším nechtěl vzbudit podezření, že by snad poslední Mgła zklamala. Poláci totiž svým norským kolegům šlapali hodně těsně na paty, ačkoliv tak samozřejmě činili docela jinými prostředky. Mlha samozřejmě hrála ve svém typickém koncertním vzezření – křiváky, černé kapuce a černá látka přes obličeje. I takový zdánlivý minimalismus má ale sílu a i v Praze vypadali Poláci na povětšinou modře nasvíceném pódiu působivě – zvlášť když se k tomu přidá jejich majestátní black metal s naprosto dokonalými melodiemi. Navíc i navzdory tomu, že jsou muzikanti skryti každý za jakousi neosobní plentou, stále je z toho cítit velké nasazení a výtečné muzikantské výkony.

Podobně jako u Misþyrming bych si ovšem dokázal představit o něco lepší zvuk, který tentokrát vytáhnul dopředu zejména rytmiku, zatímco ty fantastické kytarové vyhrávky mírně upozaďoval. Naštěstí, i v tomhle případě to nebylo natolik zásadní, aby to snažení Mgła potápělo, a navíc se to od půlky setu vyrovnalo (anebo jsem si jen zvyknul). Tak či onak, i v tomhle případě je finální verdikt zřejmý – další excelentní koncert a pomyslné druhé místo hned za norskou zběsilostí.

Dál už nějak není moc co řešit. Večer jednoduše nabídl brilantní černěkovové hody. Mgła a One Tail, One Head jsou naprostá špička současného black metalového podzemí a svou pozici Poláci i Norové s naprostým přehledem živě obhájili. Misþyrming byli taktéž vysoce zajímaví, a i když měli pocitově nejméně povedený zvuk večera, dokázali se s tím poprat a taktéž předvést skvělé vystoupení, jemuž jinak nelze vytýkat skoro nic. Rakušané Kringa pak v téhle konkurenci působili jednoznačně jako nejslabší a nejméně strhující článek celé akce, nicméně z obecného hlediska i oni zahráli dost solidně. Finální resumé je tedy jasné – hodně velká spokojenost.