Země: Česká republika Žánr: noise Datum vydání: 8.5.2013 Label: Bleeding Ear Records Tracklist: 01. [untitled] 02. [untitled] Hodnocení: 9/10 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Bleeding Ear Records

Pokud by bylo mým záměrem vás od poslechu alba s prapodivným názvem “Orh Oxctsasavxixtibi” odradit, šlo by to vlastně naprosto jednoduše. Většině lidí by jen stačilo, abych řekl pouze jen to, jaká ta nahrávka ve skutečnosti je. Možná by se našlo naprosté minimum lidí, ještě menší část než promile, jež by to naopak nalákalo – ostatně vzhledem k tomu, oč se v tomto případě jedná, to pro větší počet lidí asi jen těžko může být určeno (což není myšleno ve zlém, možná spíš naopak!) – ale pro většinu z vás by to bylo asi dost na to, abyste to nikdy v životě nechtěli slyšet. A sám uznávám, že ono je to víceméně i logické, protože na první pohled tahle záležitost vážně nevypadá jako nic, co by si člověk chtěl pouštět dobrovolně. Jenže… co když to není jen bordel a vážně je v tom něco víc…?

Noise je celkově naprosto zvláštní hudba. Nebudeme tu nyní polemizovat, jestli to hudba vůbec je, pro naše účely pracujme s tezí, že se opravdu o hudební žánr jedná, byť značně extrémní. Což o to, muziky, která si záměrně klade za cíl být vyloženě nelíbivá, je relativně dost, v širším slova smyslu bychom tak mohli nazvat každou skupinu, jež ve své tvorbě hraje na vážnější notu a nevěnuje se sluníčkovým tématům, což bychom více či méně mohli vztáhnout na podstatnou část spektra metalové scény. Nicméně noise je v tomto ohledu naprosto jiná liga, skoro až jiný sport, neboť se jedná o jeden z mála žánrů, které tuto nelíbivost dotáhly daleko za hranici běžného vnímání hudby, kam už průměrný posluchač nevidí a snad ani vidět nechce. Já osobně proti tomu nemám vůbec, vlastně naopak si čas od času nějaký noise milerád poslechnu. Ale… přestože se většina interpretů této naprosto specifické hudební (?) odnože tváří jako umění, ze svého pohledu noise upřímně vnímám spíše jako příležitost si nádherně pročistit hlavu od všeho okolo, něco jako klystýr mozku nekontrolovanými proudy hluku. Možná bych mohl říct, že i trochu paradoxně noise vnímám jakožto jakousi terapii proti zbytku světa. A naprosto stejně jsem se jal zpočátku přistupovat i k Mhnunrrn – jako k bordelu, u něhož si člověk pročistí hlavu a nic víc. Avšak zde to byl špatný přístup…

Co vlastně člověk může očekávat od nahrávky, jejíž název – stejně jako jméno samotného projektu – takřka nelze ani vyslovit a spíš než slova připomíná přepis zvracení nebo jako práce kočky, která se vám právě prošla po klávesnici? Nechápejte mě špatně, tohle v žádném případě není myšleno ve zlém, mně to naopak přijde vlastně fascinující, že se pod jménem Mhnunrrn skrývá – podařilo-li se mi alespoň částečně pochopit – vlastní svébytný svět včetně vlastního jazyka. To a také prazvláštní koncept – “pravěk, atavismus, starověcí astronauti, vesmírná loď ze dřeva a paprskomety proti veleještěrům” – napovídá, že “Orh Oxctsasavxixtibi” nebude nic, co by se dalo triviálně hodit za hlavu jako další bordel na vypláchnutí mozkové dutiny.

Když ne chuť si to poslechnout, tak minimálně zvědavost toto v člověku vzbudí. Pokud se tak ovšem stalo, pojďme tu zvědavost zase nyní zabít tím, co vás na začátku mělo odradit – jaké “Orh Oxctsasavxixtibi” ve skutečnosti je? Škatulka black noise se záhy ukázala být trochu zavádějící, neboť Mhnunrrn na svém aktuálním počinu je především ten noise, black maximálně jen pocitově a jen místy. Je to neprostupná masa hluku. S naprosto vražednou vražednou délkou. Dvakrát 45 minut. Hodina a půl bez jediného zvolnění. Jen rachot, skřípění, vazbení. Jen hluk… 90 minut v kuse. Kolik z vás někdy poslouchalo noise celých 90 minut bez přestávky? Možná tak nějaký hlukový labužník, pokud sem omylem zavítá, ale to bude možná tak jeden člověk, většina z nás (ačkoliv po téhle recenzi bych už měl asi říkat “z vás”) nejspíš ne. Spíš než jako představa hudebního prožitku to může znít jako skoro nadlidský úkol, jehož vyplnění by si zasloužilo medaili…

…nicméně třeba já jsem “Orh Oxctsasavxixtibi” slyšel několikrát. Celých 90 minut bez přestávky. A jakkoliv jsem se do prvního poslechu musel nutit, na ty další jsem se vlastně… těšil?

“Orh Oxctsasavxixtibi” je sice především hluk a opravdu platí, že se jedná o 90 minut zvukového teroru, přesto v hudbě Mhnunrrn cítím víc než v běžném noisu – ačkoliv se naprosto bez obalu přiznávám, že žádný protřelý hlukař nejsem a poslouchám vlastně jen sem tam něco, co mi náhodou éterem přiletí zaskřípat a zahlučit i do mých uší. Ale i tak… jako by se na “Orh Oxctsasavxixtibi” skrývalo něco víc, jako by pod nánosem hluku byla schovaná další vrstva, mnohem hlubší a mnohem působivější. Těžko to popsat, protože “Orh Oxctsasavxixtibi” je jako hluboká temná propast, do jejíhož nitra nevidíte. Přesto VÍTE, že tam něco je – a právě v té hloubce je schována ta nesmírná uhrančivost “Orh Oxctsasavxixtibi” a celý ten svět Mhnunrrn s kosmickými koráby ze dřeva a astronauty ze starověku. Prostě to tam je…

Člověk by si myslel, že poslouchat noise 90 minut v kuse bez sebemenšího zvolnění bude skoro nadlidský úkol, jehož vyplnění by si zasloužilo medaili… a přitom jsem se během všech seancí s “Orh Oxctsasavxixtibi” na hodinky ani nepodíval a na čas vůbec nemyslel. Dobrá, možná úplně poprvé, protože jsem vážně nevěřil, že už to hraje dvacet minut… padesát minut… devadesát minut… ale pak už nikdy. Prostě to není třeba, protože čas se zastaví, sci-fi se začne prolínat s pravěkem a veleještěrovi se jinak než paprskometem neubráníte…