Midhaven - Spellbound

Midhaven – Spellbound

Midhaven - Spellbound
Země: Indie
Žánr: atmospheric metal
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Universal Music India

Tracklist:
01. Lunar Blessing
02. Seeking the Divine
03. Spellbound
04. Tales from the Tide
05. Ascension
06. Fall of Olympus
07. Third Eye
08. Whitewash
09. Death Row

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Při pohledu na přebal „Spellbound“ formace jménem Midhaven se prostě nejde vyhnout asociaci se skandinávskými metalovými formacemi. Obal znázorňující postavu, která víc než co jiného připomíná Vikinga dřímajícího sekeru vzhlížejícího na fantaskní scenérii, je prostě jako dělaný pro severské folk/pagan/viking a já nevím, co ještě skupiny, které se zhlédly v této lyrické tématice, ovšem Midhaven klamou tělem. Tato čtveřice pochází z indické Bombaje, takže se věnuje hindskému bohu Šivovi, ale hudebně je jejich novinka „Spellbound“ koncepčně nespoutaná, protože jejich tvorba by se dala nejlépe představit jako moderní atmosférický metal bez všech těch folkových nástrojů a různých kejklí kolem.

Sami Midhaven vznikli v roce 2011 a do dnešního dne vydali dvě alba (pokud budu za debut počítat EP „Tales from the Tide“), z nichž to nejnovější „Spellbound“ si našlo cestu k posluchačům už loni. Část skladeb z novinky jsou starší kousky přepracované do novější verze odpovídající současnému vzezření kapely, ovšem i tak nelze přeslechnout, že pocházejí z jiné nahrávací seance a hlavně skladatelsky je mezi skladbami ryze novými a těmi staršími celkem propastný rozdíl.

Starší písně, mezi něž patří „Tales from the Tide“, „Third Eye“ a „Whitewash“ jsou v práci s náladou trochu naivnější, takže mezi ostřejšími metalovými pasážemi s growlingem Karana Sevena Kaula a poklidnějšími momenty, v nichž lze občas rozpoznat exotický původ kapely, jsou pevně dané hranice. V reálu to tak třeba v „Third Eye“ dopadá tak, že se chvíli mocně riffuje, následuje krátká atmosférická orientální pasáž a po chvíli zase zpět k ostrým kytarám. Což o to, ony jsou třeba použité melodie hodně líbivé, ale dohromady je to splácené dost průhledně. To platí hlavně pro „Third Eye“, protože následující „Whitewash“ je po celou dobu monotónně poklidnější a na rozdíl od své předchůdkyně se nezajímavě vyvíjí k závěrečnému kytarovému finiši. „Tales from the Tide“ má daleko k nezmaru „Third Eye“, ovšem tady je to dáno jednoduchou písničkou strukturou, která z ní dělá jeden z průměrných momentů „Spellbound“, a nebýt opravdu luxusního refrénu, tak je to vcelku šedivá píseň, protože jiný pamětihodný moment mě v kontextu s ní nenapadá.

Za nejsilnější jádro nahrávky tak považuji hlavně její úvod. Jak nemám rád intra a většinou je při delší hrací době nemilosrdně přeskakuji, tak „Lunar Blessing“ je mi svým přerodem od elektroniky k progresivně kytarovým linkám hodně sympatická a užívám si, jak uvádí nejsilnější píseň celé desky, „Seeking the Divine“. Ta má díky nádherně zpěvnému vokálu zvláštní auru, jíž nenarušuje ani hutný kytarový základ, jenž kompozici provází. Kombinace je to sice léty ověřená a vzdáleně jsem si vzpomněl na Amorphis, kteří něco podobného zvládají taky s bravurní lehkostí, ale díky vokálu, jenž si v sobě nese takový ten exotický nádech, nezůstanete ani na chvíli na pochybách, že neposloucháte severskou partu. Následuje titulní „Spellbound“, která má k předchozí „Seeking the Divine“ taky dost blízko, ačkoli oproti svému předchůdci zní ještě o chlup intenzivněji, což je taky jediné, čím zaujme.

Další slušné skladby jsou šestá „Fall of Olympus“, jež boduje díky své brutalitě, a závěrečná „Death Row“, která oproti zbylým písním sází na větší množství melodií, díky čemuž bych se nebál pasovat ji do pozice největšího hitu desky. Tomu napomáhá i hostující zpěvák Jordan Veigas, který zní tak nějak víc americky a grungově, kam tuto skladbu taky posouvá, a nebýt krátké agresivnější vsuvky v druhé polovině její hrací doby, tak bych si dokázal „Death Row“ vzdáleně představit na placce takových Creed.

Je škoda, že materiál na „Spellbound“ je tak nevyrovnaný, protože místo toho, aby si Midhaven řekli, že stačí pět až šest skladeb reprezentující aktuální skladatelskou formu v tom nejlepším možném světle, tak naředili hodně slušné skladby několika slabšími záležitostmi, které jsou ve všech ohledech krokem zpět. A protože se nejedná o žádné bonusy, jež bych za normálních okolností vypustil a které pouze zbytečně prodlužují hrací dobu alba, tak mně osobně ten výsledný dojem ze „Spellbound“ dost sráží.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.