Země: Francie Žánr: pop rock / trip-hop Datum vydání: 17.5.2017 Label: selfrelease Hrací doba: 20:41 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Dooweet

Čtete-li náš dementní plátek dlouhodoběji a máte-li paměť jako slon, možná byste v ní mohli vyštrachat i jméno Mils. Je to téměř tři a půl roku, co se zde objevila recenze na album „Man Is a Lonely Soldier“, jemuž se dostalo velice přívětivého hodnocení. Vzpomínám si, že jsem se tenkrát do nahrávky dost zbláznil a jednu dobu ji poslouchat skutečně intenzivně, a ve svém nadšení jsem to vnutil i několika redakčním kolegům, jejichž hudební jemnocit to rovněž neuráželo a vesměs jen potvrdili, že šlo o nadstandardně dobrou věc.

Mils tehdy přišli s ohromně podmanivou kombinací pop rocku a trip-hopu. Některé melodie možná byly trochu povědomé, ale Francouzi ten koktejl namíchali chytře, s neskutečnou lehkostí a uvěřitelností, až do neodolatelné formy. To jsou všechno silná slova, ale ta deska byla vážně skvělá a hlavně obstála i ve zkoušce časem. Vracel jsem se k ní i zpětně, baví mě dodnes. Přesuňme se však do přítomnosti. Nějak jsem si nevšiml, že by od té doby Mils něco vydávali – až doteď, když Francouzi natočili nové EP „We Fight / We Love“, které jsem si vzhledem k oblibě „Man Is a Lonely Soldier“ odpustit nemohl. Tak se pojďme podívat, jak pětipísňový kraťas dopadl a jestli se mu podařilo udržet laťku nastavenou krásným debutem.

„Come Home“ minialbum otevírá v příjemném duchu, nicméně na úvodní poslech se nejedná o nějak nápadnou věc,  jež by dokázala chytnout na první dobrou. Nicméně o pár pokusů později prokoukla a ukázala, že něco do sebe má. Cením si především druhé půle, kde se song povedlo vyhrotit do hezky napjaté pasáže. Jakmile se v čase dvě a půl minuty rozjede parádní kytarová linka, k níž se posléze přidá zpěvačka Melodie (její výkon mě jen tak mimochodem dost baví), tak to opravdu maká. Zato druhou „No Body“ považuji za veliký přešlap. Mils zde sklouznou k triviálnímu, snad až podbízivému pop rocku, což není nic, co bych chtěl od téhle kapely slyšet.

Náladu naštěstí vyspraví „Escape“, což je jednoznačně největší hitovka „We Fight / We Love“, která se může bez obav poměřovat s čímkoliv z debutu. Refrén je naprostá pecka, přesně nějak takhle jsem si to představoval, takže super. Následující dvě písničky „Strange Night“ a „Casus Belli“ už nic zvláštního nenabízejí, jsou v pohodě poslouchatelné a relativně příjemné, o něco lepší je ta druhá a obě jsou s přehledem lepší než „No Body“, ale v celé tvorbě Mils vcelku zapadnou, protože Francouzi mají na kontě množství povedenějších kousků.

Bilance „We Fight / We Love“ je tedy asi taková, že nabízí jednu špičkovou věc, jednu dobrou, dvě standardní a jednu nepříliš povedenou. To z EP dělá záležitost, po jejímž poslechu v budoucnu nebudu nějak zásadně toužit. Rozhodně si však dokážu představit, že si z počinu vyzobnu ty dvě povedené skladby a občas si je s chutí pustím. Počin jako celek však nevnímám jako něco zásadního a doufám, že příště to bude lepší.