Mindwork - Eterea

Mindwork – Eterea

Mindwork - Eterea
Země: Česká republika
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 30.11.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Enter Eterea
02. Perceiving the Reality
03. The Stream of Causality
04. Mind Renewal
05. Causality (The Reconciliation)
06. Reaping of Waters
07. Stillness of the Sea
08. Enthusiastic Waves
09. Eterea Collapse

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mindwork

Mindwork nejsou žádní nováčci, na scéně se totiž pohybují již od roku 2006 a mají za sebou jedno promo a pozitivně přijaté debutové album “Into the Swirl”. Letos se znovu vrátili do studia Šopa a přichází s aktuálním, druhým dlouhohrajícím albem nazvaným záhadně “Eterea”. V tvorbě téhle trojice se toho děje tolik, že kdybych měl škatulkovat, tak bych to diplomaticky zametl pod koberec označením progresivní, či chcete-li experimentální, metal. Již při poslechu několika ukázek na internetu jsem věděl, že papírově mají Mindwork všechny předpoklady, abych byl z jejich hudby minimálně nadšený, protože hrají přesně ten styl muziky, který jsem si během let oblíbil, takže pojďme zjistit, jak tento “napínavý” příběh dopadne…

Hned při prvním seznámí s “Eterea” se mi zalíbil artwork a vlastně celý booklet, jehož hlavním motivem je oko a detailní pohled do jeho nitra u všech tří členů. Říkáte si, že to není nic originální a máte pravdu, ale nedá se proti tomu nic namítat, protože když už nic, tak barevně to pěkně hraje. Hudebně jsem se už snažil nastínit směřování Mindwork (pro ty, kteří stejně jako já neměli dosud tu čest) jako progresivní metal. Střídání tvrdších a melodičtějších pasáží už tady bylo několikrát a Mindwork to dobře vědí, takže aby se vymanili ze zajetých vod, je v jejich hudbě velké množství až jazzových pasáží, které mě strašně baví. Dokonce bych je označil za ty nejlepší, protože – a teď bych se rád dostal k hlavní výtce, která mě ve spojení s “Eterea” napadla – je nevyrovnanost samotných pasáží jednotlivých skladeb. Mám na mysli rozdíl mezi těmi ostřejšími výjezdy a melodickými zklidněními, protože když do toho trojice začne řezat a zpěvák Martin Schuster sklouzne ke growlingu, jsou pro mě, až na pár výjimek, de facto tuctová a ničím nezajímavá banda, ale jakmile se dostanou do vod progresivního jazz-rocku, nepřestávám uznale pokyvovat hlavou a užívat si poslech.

V první plnohodnotné skladbě “Perceiving the Reality” mi to třeba ještě tolik nepřišlo, protože rozdíl mezi zasněnými a riffy nabitými pasážemi není tak výrazný a jejich střídání probíhá nenuceně a přirozeně. Nutno říct, že všichni členové jsou instrumentálně velice zruční, což platí bez výhrad pro ústředního kytaristu Martina, jehož à la-Opeth sóla zdobí třeba hned zmíněnou “Perceiving the Reality”, a práci rytmické sekce ve složení Adam Palma a Filip Kittnar oceníte hlavně ve volnějších pasážích, ve kterých je souhra basy a bicích ne nepodobná tomu, co předvádí s velkou slávou Cynic na svých novějších počinech. Ostatně, kapely Cynic či Opeth, mě při poslechu napadaly nejen díky hudební podobnosti, ale i díky lyrické zasněnosti a abstraktnosti. “The Stream of Causality” již plně vystihuje nevyrovnanost různých nálad v jedné skladbě, protože jak nezáživně se skladba za zvuků technických riffů rozjede, tak rychle se přelije do vod, kde vládnou Cynic. Vím, že tohle je hodně subjektivní a stejně tak, jak mám já problém s death metalovými pasážemi, může mít kde kdo problém s těmi klidnějšími, takže to přestanu řešit.

Pojďme se bavit o těch nejpovedenějších skladbách, mezi které bych zařadil především dlouhou “Causality (The Reconciliation)”, která na ploše sedmi minut rozehrává hru nálad a temp, že by se za ni i výše zmíněné veličiny nemusely stydět. Dosud jsem se k tomu nedostal, ale docela mě překvapil povedený (na české poměry) zvuk, který nechává vyniknout všechny podstatné detaily, příkladem budiž bicí, jež jsou nazvučeny na úrovni evropského standardu. Dalším vrcholem je pro mne hodně minimalistická, v podstatě akustická “Stillness of the Sea”, která je výsledkem živého nahrávání ve studiu a zní velice upřímně a bez větších kudrlinek připravuje půdu pro další z vrcholů a další výjimku, kdy mne skladba bavila jako celek bez ohledu na jednotlivé motivy. Řeč je o druhé dlouhé položce na disku, “Enthusiastic Waves”, jejíž nejsilnější momenty přichází paradoxně v dvoukopákové smršti na počátku, v průběhu skladby mne pak očarovala podmanivá sólová kytara, která zní doslova magicky.

Ať už si o metalových momentech myslím cokoli, nelze Mindwork upřít kvality a především pak jejich snahu o vytvoření opravdu rozmanité desky, která není na jeden poslech. I přes proklamované výtky jsem se při poslechu dobře bavil a “Eterea” mě přesvědčila, že bych si mohl sehnat i první album. Pro příznivce progresivního metalu povinnost a věřím, že řada z vás již novinku Mindwork vlastní a pravidelně se tak vydává na pozoruhodnou cestu napříč spektrem různých stylů a atmosfér. Doporučuji.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.