Forsmán – Dönsum í logans ljóma 12.6.2021 H.  Hodně mě svrbí prsty, abych recenzi na prvotinu Forsmán nezačal ve stylu: tak, a máme tady další blackmetalovou kapelu z Islandu. Do pytle, právě jsem to udělal! Trochu mě ale omlouvá, že EP „Dönsum í logans ljóma“ si o to vyloženě koleduje. O rozmachu islandského black metalu se toho už napsaly hromady, takže to snad nemusíme podrobněji rozebírat, sami to znáte. Důležitá je ale pro nás jiná věc – v čem se od tohoto zástupu odlišují Forsmán? Inu, vzhledem k tomu, jak moc jsem potřeboval začít recenzi na islandský black metal prostřednictvím klišé zmínky o islandském black metalu, asi nijak zvlášť. „Dönsum í logans ljóma“ je řemeslně hodně v pořádku, ale mám prostě pocit, že nahrávka nenabízí nic, co bychom už v mírných obměnách neslyšeli u jiných islandských kapel. Podle zvuku a rukopisu bych si tipnul, že ... Kevel – Mutatis Mutandis 12.6.2021 H.  „Mutatis Mutandis“ je dalším z řady alb, s jehož poslechem jsem se docela pral. Ne snad kvůli tomu, že by se jednalo o něco tak zásadně náročného nebo nevstřebatelného, spíš kvůli tomu, že jsem se dlouho nedokázal rozhodnout, jestli a nakolik se mi nahrávka líbí. Situace se má totiž asi tak, že na druhé řadovce řeckých Kevel není objektivně vlastně nic moc špatně. Skupina hraje progresivnější moderní black metal s dalšími vlivy a dělá to vlastně poměrně dobře. Řekové se snaží, aby posluchače nenechali nudit, relativně šikovně pracují se strukturami písní a dokážou vymyslet i vcelku povedené momenty a zajímavé motivy. Asi nejlépe v tomhle ohledu funguje finální „Utopia Planitia“, ale některé kusy jako „Terraforming“ nebo „Cosmic Domination“ jsou taky doecla fajn.
Dødsferd – Skotos 18.5.2021 H.  Dlouhohrající desky jsou monument, právě ony jsou tím pomníkem, na nějž se později vzpomíná. Minialb, která by o sobě mohla tvrdit totéž, není mnoho, a proto jsem je vždy vnímal víc jako záležitost pro skutečné fanoušky té dané kapely. Jednoduše věc pro lidi, kteří muziky daného interpreta nemají nikdy dost. Jistě, v některých žánrech to funguje jinak a krátké nahrávky zde mají větší tradici, ale přinejmenším v extrémním metalu to takhle vnímám. Z tohoto ohledu vlastně neexistuje důvod, proč bych měl chtít poslouchat EP řeckých Dødsferd, protože k mým favoritům nikdy nepatřili. Některá starší alba mi přijdou docela ok, ale o žádný zázrak nikdy nešlo a v posledních letech Dødsferd podle mě hrají tužku. Třeba minulá řadovka „Diseased Remnants of a Dying World“ (2018) se mi zdá fakt strašná a určitě se jedná ... Omnikinetic – Descensum 18.5.2021 H.  Na netu se válí tuny prakticky neviditelného pokojíčkového black metalu a je samozřejmě absolutně nemožné poslouchat byť i jen procento z toho obrovského množství. Velkou roli při výběru tedy hraje náhoda a právě ona sehrála svou roli i v tomhle případě, kdy jsem se potkal s oregonským projektem Omnikinetic. Hned na začátek můžu prozradit, že Omnikinetic nepředvádí nic extra, respektive tedy alespoň ne na loňském EP „Descensum“. Minialbum jsem si k poslechu vybral primárně díky skvělému obalu (a jen po jistotu dodám, že není skvělý jen proto, že jsou na něm vidět kozy). Vlastní obsah ničím zvláštní není.
Majestic Mass – Onwards 19.4.2021 H.  „Savage Empire of Death“, debutové album dánských Majestic Mass z roku 2018, mě svého času fest bavilo. Jednalo se o špinavý syrový heavy metal s výrazným blackmetalovým feelingem, v pozadí podbarvený klávesami pro atmošku, super riffy, skvělý obal s lebkou a kozama (kombinace, s níž se nedá nic zkurvit!), parádní hitovky a celkově to hrnulo jako zmrd. Proto mě potěšilo, když se letos objevil nový počin Majestic Mass, byť se jedná jen o krátké, bezmála devítiminutové ípko s názvem „Onwards“. Až po jeho poslechu jsem ovšem s hrůzou zjistil, že kapela jej na internet pustila už v listopadu 2019 a až nyní vychází ve fyzické podobě u Helter Skelter Productions. No, to jsem zjevně zase trochu zachrápal, ale jebat, pro mě je to žhavá novinka, a proto jsem se vás rozhodl oblažit recenzí.
Burgûli – Runes 23.3.2021 H.  Nemám tušení, co se mi ujebalo v palici, když jsem se rozhodnul stáhnout si promo Burgûli. Už si nevzpomínám, jestli jsem to jen risknul s argumentem, že přinejhorším má „Runes“ jen pětadvacet minut, nebo jsem si to rovnou stahoval jako trolling, nebo mi ukázky nepřipadaly tak strašné. Doufám, že nešlo o tu poslední možnost, protože to bych byl teda pořádný kokot. Na svoji motivaci si sice nevzpomínám, ale hned s prvním poslechem mi došlo, že jsem to tímhle downloadem pekelně dosral. Nebudu chodit kolem horké kaše – „Runes“ je prostě a jednoduše kardinální arcimrdka. Kdo to neslyší, tak má v uších nasráno. A neplatí to jenom o „Runes“; co jsem tak poslouchal ukázky z předešlých opusů (to byla ironie), tak tvorba Burgûli celkově stojí za totální vyližprdel. Samozřejmě mluvím o prdeli dva ... Triumph – Edict of Iron Asceandancy 23.3.2021 Metacyclosynchrotron  Do nového roku je třeba vstoupit s vervou , takže proč se nenakopnout nějakým warmetalovým masakrem? Američtí Triumph nejsou převratná pecka, to píšu rovnou, jedná se o pouhou kopírku kanadských Revenge a Conqueror, která může působit až směšně, ale myslím, že i tohle vydání svůj smysl má. „Edict of Iron Ascendancy“ svým zvukem a rázem nejvíc připomíná „War Cult Supremacy“ a „Attack.Blood.Revenge“. Zdejší tvůrce Immolater ani zdaleka neoplývá skladatelskými schopnostmi dua Förster / Read, neboť jejich skladby měly hlavu i patu, vyvrcholení a hromady devastačních riffů. Triumph dokáží doopravdy zaujmout jen stabilně vysokou úrovní násilí a pár solidními rytmickými direkty, ovšem pamětihodných riffů tu je pouze pár a songy od sebe nerozliším ani za tu piču.
กาฬพราย – ธรณีหงชาด 20.2.2021 H.  Kolega Metacyclosynchrotron si tu minule v recenzi na Ŭkcheănsălâwit dělal prču, že se snažíme najít kapelu s co nejujebanějším názvem. To sice vůbec není pravda, ale vzhledem, k tomu, že tentokrát nasadil slušný kalibr, tak přestože žádné takové hledání neprobíhá, musím dneska vytáhnout ještě divnější jméno, i když jde samozřejmě jen o náhodu, protože se v ničem takovém nesoutěží. Uznávám nicméně, že v případě กาฬพราย jde ode mě trochu o ránu pod pás, protože tenhle název přijde divný jen evropským buranům, jako jsme my, poněvadž jde o thajštinu. Říkám sice my, ale chápete správně, že jde o eufemismus pro já, ale věřím tomu, že nejsem sám, kdo absolutně nemá ánung, co ty znaky znamenají. Jestli jde třeba o něco jako „kdo to poslouchá je kokot“, tak ať!
Lethargie – Demo 20.2.2021 H.  Lethargie je nový projekt, za nímž stojí Mahr ze Steingrab. Steingrab je jednou z mnoha kapel, které znějí poměrně oukej a jejich poslech vesměs neurazí, ale ve výsledku nedokážou nabídnout nic jiného než prachobyčejný průměr, s nímž nemá smysl se zabývat jakkoliv zevrubněji… anebo vlastně zabývat jakkoliv. A to hovořím o počinu, jenž mě z diskografie téhle německé skupiny zaujal nejvíce (čti: jako jediný alespoň trochu). Co jsem tak letmo zkoušel zbytek… no, řeknu to asi tak, že se mi do podrobnějšího poslechu vůbec, ale vůbec nechtělo. Zásadní důvod k poslechu Lethargie jsem tedy neměl, ale ukázky z prvního demosnímku originálně pojmenovaného „Demo“ mi zněly použitelněji než muzika Steingrab.
Blood Magic – Medieval Dark Arts 12.2.2021 H.  Blood Magic je tak archetypální název pro metalovou kapelu, až mě fakt překvapuje, že s ním přišly zatím jen dvě formace, přičemž ani jedna z nich nezanechala žádnou výraznější stopu. Alespoň zatím. Tou první je dle metalových archívů nějaká noname zapomenutá thrashovka z USA. Tou druhou budiž rawblackmetalová smečka z téže země, která se nyní prezentuje prvním demosnímkem „Medieval Dark Arts“ (kdo si taky vzpomněl na „Dark Medieval Times“?). Archetypální nicméně není jen jméno kapely a již zmíněný titul úvodního dema – samozřejmě vyšlého jen na audiokazetě v nákladu padesáti kusů. Podívejme se na názvy songů: „War Horn Blasts in Blood Moon Light“, „Funeral Winds Across Citadel Walls“, „Secret Paths to Sorcery“, „Village Burns on Castle Siege“ nebo „Vampyric Treaty on Burning Ash“.
Hexitium – The Sacrilegious Throne 12.2.2021 H.  Hexitium je další chrchel vyvrhnutý bujícím portugalským podzemím. Tenhle projekt začal flusat nahrávky v loňském roce – prozatím si připsal červencový demosnímek „The Sacrilegious Throne“ (právě o něm si nyní budeme povídat), jejž v září doplnilo splitko „Necrose Death Hunger“ s krajany Concilium, což je další místní ošklivost, v níž se angažují členové Necrobode a Summon, tedy dalších portugalských smeček. Hexitium jsem si k recenzi vybral mimo jiné i z toho důvodu, abychom si ukázali, že portugalský underground neznamená jen skřípavý raw black metal vydávaný na značce Signal Rex / Harvest of Death.
Vonlaus – Röð slæmra ákvarðana 6.2.2021 H.  Vonlaus je další z řady islandských blackmetalových kapel. Pravděpodobně už jen tohle prohlášení stačí k tomu, aby se zvýšil tep fandům místních formací. Je pravda, že hromada z těch islandských skupin je skutečně zajímavá a má v portfoliu dobrá alba, takže určitá očekávání jistě smysl dávají. Pojďme se podívat, zdali jsou v tomto případě adekvátní. Vonlaus se poprvé prezentovali nepojmenovaným demosnímkem v roce 2018. Sice jej jsem neposlouchal, ale už ten vyšel na značce Mystískaos, což dejme tomu o něčem může svědčit. Nás dnes každopádně bude zajímat čerstvé EP „Röð slæmra ákvarðana“ vyšlé tamtéž.
Μνήμα – Tombs of Necromantic Lunacy 6.2.2021 Dantez  Jedním z aspektů, pro nějž mnozí prozkoumávají nejzašlejší rohy black metalu, je zvuk a míra, do které jde zkurvit, a tak docílit co nejvíc podmanivého, éterického nebo prostě odporného feelingu. V tomto ohledu lze zmínit takřka neposlouchatelnou eponymní desku Carved Cross, oblíbené lo-fi atmo Black Cilice či neprávem zapadlý debut „Ungeziefer“ francouzských Cendres. S elementem hraniční poslouchatelnosti koketují i řečtí Μνήμα (v překladu „hrobka“), jejichž existence je obskurní jako materiál samotný. O (domnělé – vycházím z promo fotek) dvojici lze zjistit jen původ, působení pod labelem Death Kvlt Productions a fakt, že kapela pravidelně vydává krátké nahrávky a dema, na kterých se snaží vždy o to samé – vyprodukovat co nejohavnější blackmetalovou agresi. EP „Tombs of Necromantic Lunacy“ je letos již třetím počinem.
Lycanthropic Winter Moon – Drinking Blood from the Moon’s Chalice 14.12.2020 H.  Lycanthropic Winter Moon patří k početné smečce rawblackmetalových hnusů z Portugalska. Jestli jste si jich už všimli, pravděpodobně se tak stalo díky loňské dlouhohrající prvotině „Nocturnal Wampyric Terror“, jejíhož vydání se ujali Harvest of Death. Já osobně jsem „Nocturnal Wampyric Terror“ slyšel spíš jen letmo, ale přišlo mi to docela solidní. Pro podobné syrové ohavnosti mám docela slabost, což výsledný dojem možná trochu zkresluje, ale tak se prostě věcí mají, tak co s tím mám do pytle dělat, že se mě tenhle druh muziky oslovuje… Kromě první řadovky Lycanthropic Winter Moon stihli vydat ještě dvě dema „Nocturnal Wampyric Terror“ (ne náhodou se jmenuje stejně jako deska – obsahuje instrumentální verze skladeb) a „Fullmoon Sorcery“ (s raným materiálem natočeným ještě před full-length počinem).
The Last Seed – Revenant 14.12.2020 H.  „Revenant“ patří k albům, u nichž ani nevím, proč se jejich poslechem zabývám. S Němci The Last Seed jsem se potkal už na jejich debutovém počinu „Hellboy“ z roku 2018. Ten mi přišel horko těžko a přinejlepším průměrný. Dneska už ani pořádně nevím, jak zněl; jen si matně vzpomínám na to, že to byla nijaká nuda. První ukázky z „Revenant“ mi rovněž nepřipadaly nijak slibné, tudíž neexistoval žádný objektivní důvod, proč bych se měl druhému albu The Last Seed věnovat. Přesto všechno jsem dal kapele druhou šanci, aby si napravila svou reputaci… a tato šance opět zůstala nevyužita.
Vampirska – Torturous Omens of Blood and Candlewax 21.11.2020 Dantez  Stačí jeden letmý pohled a každému dojde, že anonymní uskupení Vampirska nehodlá dělat převraty. Desku není třeba ani slyšet a zvuk si lze snadno domyslet – napomůže název s logem, které ať už vědomě či podprahově vykrádá bosenský hnus Obskuritatem. Klišovitý název desky následuje vzor vampýrsko-lykantropních kapel jako Satanic Warmaster, Drowning the Light nebo Mütiilation. Cover s vykukujícím kandelábrem a zmalovaným ksichtem z temnoty asi není třeba tolik rozebírat. Vizuál je muzice skutečně přímo úměrný. Zvukově i hudebně jdou Vampirska ve šlépějích výše zmiňovaných – „Torturous Omens of Blood and Candlewax“ je protnuto melancholickým vibem a narváno ponurými melodickými riffy, polka rytmy, sypačkami i primitivními ambientními přechody jako z nahrávek Les légions noires.
Cosmovore – Into the Necrosphere 21.11.2020 H.  Jednu věc si musíme vyjasnit hned na začátek. Cosmovore z Německa nejsou žádní inovátoři, vlastně spíš naopak. Jejich letošní a zároveň i první minialbum „Into the Necrosphere“ je nesporně čistá, formálně dobře udělaná a kvalitně zahraná záležitost. Papírově se toho nahrávce nedá moc vyčítat, poněvadž ta bezmála půlhodinka svou úroveň nepochybně má. Nohy epčku podkopává jiný faktor, ale o to výrazněji. Okatá inspirace u jiných z „Into the Necrosphere“ smrdí opravdu prudce, nepřehlédnutelně a nepřeslechnutelně.
Trance of the Undead – Chalice of Disease 8.11.2020 Metacyclosynchrotron  Trance of the Undead jsem poprvé slyšel krátce po dokončení recenze Deadlight Sanctuary, jejichž „Thaumaturgical Rites of the Damned“ jsem moc nepochválil. Obě zmíněné kapely mají několik věcí společných. Za prvé třeba dobrý a povědomý název; „Trance of the Undead“ je totiž název skladby z první desky kultovních Negative Plane. No a za druhé, oba jednočlenné projekty nejsou nic víc než kopírky Demoncy a kapel z nich vycházejících. Jenže Brazilec, který si rovněž přezdívá Trance of the Undead, nakonec onen worship namíchal o chlup zajímavěji. Inspirace konkrétními tituly Demoncy, Beherit, Archgoat případně Void Meditation Cult a Nocturnal Blood je neoddiskutovatelná, ale „Chalice of Disease“ nejvíce připomíná španělskou nekromancii 13th Moon.
Animal Man Machine – The Cruelty of Life 8.11.2020 H.  Animal Man Machine je nový blackmetalový projekt z Řecka, jenž pustil do oběhu svůj první demosnímek „The Cruelty of Life“. Hned od prvního pohledu se od toho asi nedá očekávat nic prudce originálního, když obal dema zdobí ten samý výjev, který se objevil třeba už na kultovním „The Priest of Satan“ od The Black v roce 1994. Vlastní muzika na tom s originalitou není o moc lépe. Jedná se o syrověji laděný black metal, jenž nápadně pokukuje po postupech mnohem známějších jmen. Nic se nevymýšlí a jede se tu žánrový standard bez sebemenší snahy o jakékoliv vybočení či snad dokonce vlastní ksicht. Chtít od „The Cruelty of Life“ cokoliv takového by bylo prudce naivní.
Wampirvs Sinistrvs – Blood of the Vampyre 25.10.2020 H.  Lo-fi a raw black metal mám dost rád, ale v tomhle subžánru platí jedno zlaté pravidlo: jakmile má název cokoliv společného s vampýry (anebo ještě lépe s wampýry), tak se tomu kurva vyhni. Tyhle věci typicky bývají takové mrdky, že se to většinou nezakryje ani ten garážový sound. Podobná pravidla člověk nicméně musí občas neuposlechnout, a to ze dvou důvodů: a) aby se utvrdil, že daný předpoklad stále platí; b) protože výjimky potvrzují pravidla, takže tu a tam se něco slušnějšího najde. V poslední jsem se rozhodl tohle anti-wampyric pravidlo porušit hned dvakrát.
|
