Minirecenze

  • Ayyur – Balkarnin

    8.5.2020

    H.

    Ayyur - Balkarnin

    Na předešlé EP Ayyur s názvem „The Lunatic Creature“ jsem byl svého času docela zvědavý. Šlo o moje první setkání s kapelou. Zajímalo mě, jak bude znít black metal z Tuniska s poměrně zajímavým vizuálem (mám samozřejmě na mysli fotky samotné skupiny, nikoliv obaly, které mají Ayyur typicky o ničem). Navrch se do sestavy před pár lety připojil Shaxul, tedy původní vokalista Deathspell Omega, jenž v Ayyur ovšem obsluhuje bicí. „The Lunatic Creature“ mi nicméně připadalo dost nudné. Šlo o řemeslně dobře udělaný průměr, který po obsahové stránce nedokázal zaujmout vůbec ničím.

  • Unbegotten – Manifestion

    13.4.2020

    Metacyclosynchrotron

    Unbegotten - Manifestion

    Anonymní španělská kapela Unbegotten se poprvé předvedla v roce 2016 s demo nahrávkou „Proem of the Unknown“, o které vám nic chytrého neřeknu, protože jsem ji neslyšel. V lednu roku minulého roku jí na vinylu vyšlo debutové, dlouhé album „Manifestion“ v režii Altare Productions, jež by měl znát každý fanoušek labelů Signal Rex, Harvest of Death a jim podobným. Já Unbegotten a jejich předmětné album zaznamenal až letos v lednu s kazetovým vydáním (a promem zaslaným pod nos), tentokrát díky Nebular Carcoma.

  • Only Sons – Lions and Unicorns

    25.3.2020

    Cnuk

    Only Sons - Lions and Unicorns

    Jestli nemáte momentálně vyloženě hovno co na práci a chcete se raději věnovat něčemu užitečnějšímu, tak tohle můžete s klidným svědomím zavřít, protože v tomto povídání vás nic zajímavého nečeká. S kapelou Only Sons se setkávám poprvé. Vznikli v roce 2017 a pocházejí z Krakówa. Pětice muzikantů si loni na podzim udělala radost svojí první dlouhohrající fošnou, která dostala název „Lions and Unicorns“. Only Sons by teoreticky mohli zaujmout vyznavače stoner rocku. Píšu teoreticky, protože jestliže máte na tento žánr alespoň nějaké nároky, pak vás „Lions and Unicorns“, stejně jako mě, jen stěží zaujme. Elementární kvalita tu je.

  • The Wraith – Gloom Ballet

    15.3.2020

    Dantez

    The Wraith – Gloom Ballet

    The Wraith tvrdě jedou v takové té ověřené směsce post-punku a gothic rocku občas přepadávající ke své obskurnější odnoži, která se častuje přízviskem „death“. Kapela buduje na základě, který v osmdesátkách představili třeba Killing Joke nebo The Sound. Materiál tedy staví na svižných a strohých bicích, živelné base a tenkém metalickém kytarovém tónu. Temnější atmosféra poté připomíná skupiny jako Christian Death a Samhain. Na „Gloom Ballet“ jsem se těšil hlavně proto, že The Wraith na předchozím EP „Shadow Flag“ hráli tenhle ověřený a vlastně už trochu otřepaný mix skoro až s crust/punkovým drivem, který ho z potenciální fádnosti vyzdvihával.

  • Skøv – Skøv

    6.3.2020

    H.

    Skøv - Skøv

    Jestli něco nemám rád, tak to jsou nevyžádaná cédečka na recenzi. Ještě s tím dokážu žít, pokud někdo bez ptaní pošle něco, co je ve finále fakt dobré, ale to stává opravdu jen výjimečně. Většinou to jsou blbosti, o jaké bych si za normálních okolností ani neopřel kolo. Polští Skøv jsou přesně takovým případem. Třeba Skøv v rámci svého stylu nejsou úplně blbí. Já nevím. Protože to, co Poláci hrají, mě vůbec nezajímá, nebaví a vlastně ani nedokážu poznat, jestli je to plus mínus objektivní optikou papírově oukej. Už po půlminutě prvního tracku „Release the Barabash“ jsem věděl, že tohle prostě není pro mě a nechci to poslouchat. Recenze jsou nicméně subjektivní a dejme tomu, že když mi to teda poslali, tak je asi ten můj subjektivní názor zajímá.

  • Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

    1.3.2020

    H.

    Brånd / Häxenzijrkell - Seis wies Sei / Der Totenrijtt

    Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí Vritra z Kringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.

  • Volahn – El Tigre del sur

    15.2.2020

    Dantez

    Volahn - El Tigre del sur

    Děje se to asi každému každý rok. Pár dní po sesumírování žebříčků loňského roku zjišťujeme, že nám těsně pod prdelí utekla nahrávka, která by seznamem zamíchala. Věřím, že podobných případů mi vletí do ksichtu ještě několik. Doposud největším osobním zachrápáním bylo jednoskladbové EP „El Tigre del Sur“ od Volahn. Proto si alespoň malé, leč pozdní ohlédnutí, zaslouží. To, že Volahn tahají inspiraci z poměrně – alespoň na black metal – neotřelých zdrojů, není nic nového. Desky a splity jsou často tematicky i hudebně ovlivněny aztéckou a mayskou mytologií. Na „El Tigre del Sur“ je tomu trochu jinak, stále však velice originálně. 14timinutová skladba vzdává hold Emilianovi Zapata – vůdci dělnického odboje v mexické revoluci, která se táhla první polovinou 20. století.

  • Dusk – Threnody

    6.2.2020

    H.

    Dusk - Threnody

    Industrial black metal mám sice v poměrně velké oblibě a nějakou novou smečku z tohohle stylu si poslechnu vždycky rád, ale zrovna do poslechu „Threnody“ bych se za normálních okolností moc nehnal. Ukázky mi totiž zněly hodně slabě. Na druhou stranu, zároveň se docela vyžívám v poslechu různých divností z atypických koutů zeměkoule. A právě to je ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodnul Dusk zkusit. Pocházejí totiž z Kostariky, která k takovým ne úplně běžným metalovým destinacím určitě patří. Varovných signálů, že z hudebního hlediska nepůjde o žádný velký zázrak, tu jistě bylo více. Už jen takhle neoriginální a klišovitý název odrazuje docela úspěšně.

  • Trest – Ordalium

    29.12.2019

    H.

    Trest - Ordalium

    Všichni asi víme nebo přinejmenším podvědomě tušíme, že kvalita té které nahrávky neplyne pouze z vlastních skladatelských nápadů nebo instrumentálních schopností. Na celkovém dojmu se určitě podílejí i další „vedlejší“ aspekty jako třeba grafická stránka, ale ještě víc než ty výsledek ovlivňuje zvuková úprava. Tohle je dost velká alchymie, na jejímž vnímání se navíc velkou měrou podepisují také subjektivní chutě jednotlivých posluchačů. Sám zvukařině a studiové magii vůbec nerozumím a patřím k hlupákům, kteří pomalu ani nevědí rozdíl mezi mixem a masteringem, takže jediné, co mi zbývá, je prosté líbí / nelíbí, když to pak na té placce slyším. Chápu nicméně, že udělat zajímavý a dobrý zvuk může být docela řehole a že někdy i samotné kapely trochu váhají, do jakého pojetí to celé hodit.

  • Cryptae – Vestigial

    25.12.2019

    H.

    Cryptae - Vestigial

    Cryptae je vcelku nový projekt v nizozemském metalovém undergroundu. Okamžitě mě zaujalo logo, které se mi fakt líbí. Ale popořadě. Kapela se poprvé prezentovala v roce 2017 bezejmenným demosnímkem, jenž vyšel na značce Sentient Ruin Laboratories, kde se letos objevilo také nové EP pokračování. Cryptae tvoří dva muzikanti, kteří spolu hrají i v další kapele Heavy Natural, což je takový chytlavý punk crust, který mě osobně vůbec nebavil, když jsem tomu zkusil dát cvičný poslech. Bubeník René Aquarius má na triku ale i jiné a leckdy o dost zajímavější skupiny, čím mám na mysli zejména Celestial Bodies, Imperial Cult (obě zde byly recenzované, tak v případě zájmu zapátrejte v archivech) a Dead Neanderthals, ale znát ho můžete také z DungeönHammer.

  • Shahmen – Bad Dream Catcher

    21.12.2019

    Dantez

    Duo Shahmen je na poli rapové hry zjevením. První EP „Enter the Circle“ představilo jedinečný zvuk, který se již při prvním poslechu zarývá hluboko pod kůži a nutí posluchače k opakovaným poslechům. Aura, kterou hudba Shahmen evokuje, je totiž skutečně šamanská. Beaty producenta Sense stavějí zejména na samplech smyčcových, dechových a strunných nástrojů, které doplňují orientální perkuse, hutná basa a břitké bicí smyčky. Mikrofon je v rukou Blesse, který svým zastřeným hlasem a stoickým, funkčně monotónním přednesem kontempluje o životních peripetiích prostřednictvím nepateticky poetických metafor a psychoaktivními látkami podpořených proudů vědomí. Shahmen tak dohromady vytvářejí temnou, v určitých momentech až mystickou atmosféru, kterou je v hip-hopu schopen podchytit jen málokdo. Následující dlouhohrající „All in the Circle“ bylo solidní extenzí nastoleného.

  • Triste Terre – Grand œuvre

    1.12.2019

    H.

    Triste Terre - Grand œuvre

    „Grand œuvre“ patří k nahrávkám, které jsou po formální stránce na vysoké úrovni a jen těžko na nich hledáte nějaké zásadní nedostatky. A přesto vás prakticky vůbec nebaví. Věřím, že tenhle pocit znáte, určitě jsme jej všichni nejednou zažili. Osobně tohle nemám rád, protože člověk prostě slyší, že neposlouchá vylízanou pičovinu, ale stejně je mu to tak trochu u zadku. Nahrávka jen plyne okolo bez většího zaujetí a po většinu času se dostavuje nechvalně proslulá letargie. „Grand œuvre“ lze určitě nazvat ambiciózním dílem. Francouzi Triste Terre svůj styl postupně pilovali na třech minialbech, takže pro debut se nebáli si vyšlápnout na hrací dobu 65 minut při šesti skladbách. Hned čtyři stopy překračují hranici deseti minut, přičemž některé z nich dost výrazně.

  • Serpents – Scongiuri

    27.11.2019

    H.

    Serpents - Scongiuri

    Není to dávno, co jsme si zde povídali o desce „Covenant“ od formace Karyn Crisis‘ Gospel of the Witches, a v tomhle článku jsem také ztratil nějaké to slovo o hudební historii samotné Karyn Crisis. Teď ji v recenzích máme nazpět s jiným projektem – Serpents. Jedná se o docela novou záležitost a hlavně docela zajímavou. Mohu hned na začátek prozradit, že pro mě osobně je debutové EP „Scongiuri“ lákavější než „Covenant“, byť i v jeho případě se jedná o docela povedenou desku. V Serpents se Karyn Crisis obešla bez svého manžela Davida Tiso. Namísto něj ji do dua doplňuje italský muzikant Luciano Lamanna, což je podle všeho docela zkušený borec, který se muzice a zvukařině věnuje už od konce devadesátých let. V Serpents má na starosti hudební stránku, která sestává primárně z experimentálněji laděné elektroniky, a Karyn Crisis samozřejmě zpívá.

  • Devilish Impressions – Postmortem Whispering Crows

    9.11.2019

    H.

    Devilish Impressions - Postmortem Whispering Crows

    Devilish Impressions je kapela, již jsem svého času míval poměrně rád. I dnes si pořád myslím, že první dvě desky „Plurima mortis imago“ (2006) a „Diabolicanos – Act III: Armageddon“ (2008) nejsou vůbec marné a mají co říct. Ostatně, obě vlastním i na originále, a dokonce obě hned ve dvou verzích. Pozdější tvorba Devilish Impressions už mě ale moc neoslovila. Třetí album „Simulacra“ (2012) bylo už na hraně, ale nemůžu mu upřít pár poměrně dobrých skladatelských nápadů. Následné EP „Adventvs – Eritis sicvt devs“ (2014) a čtvrtou řadovku „The I“ (2017) už jsem nicméně slyšel jen zběžně a nenašel jsem tam jediný důvod, proč bych těm nahrávkám měl zkoušet věnovat víc pozornosti.

  • Black Smoke – Holy Reptilian Mother

    26.10.2019

    H.

    Black Smoke - Holy Reptilian Mother

    O Polácích Black Smoke se toho v rámci úvodní omáčky nedá příliš napovídat. Snad leda to, že tahle čtveřice vznikla již před šesti lety a debutovala v roce 2015 prostřednictvím minialba s výmluvným názvem „Fuck Society“. Po něm se toho z hlediska studiové tvorby opět nějakou dobu nic nedělo, a to až do letošního roku, když Black Smoke navázali prvním dlouhohrajícím počinem „Holy Reptilian Mother“. Pojďme se na něj podívat. Název desky a do určité míry i obal se tváří docela slibně, tudíž jsem doufal, že by Black Smoke na své řadové prvotině mohli nabídnout solidní sludge metal, který ke standardní žánrové hutnosti umí přidat i nějakou tu atmošku případně i zajímavá ozvláštnění. Poláci bohužel takovým nadějím nedostáli, poněvadž „Holy Reptilian Mother“ nenabízí nic víc než nevyčnívající stylový průměr odehraný tak, aby to člověka neurazilo.

  • Osi and the Jupiter – Grå hest

    19.10.2019

    H.

    Osi and the Jupiter - Grå hest

    Na první pohled by se mohlo zdát, že Osi and the Jupiter je další z početné rodinky severských folků. On svým způsobem je, přinejmenším tedy hudebně. Akorát je tu jeden malý háček, a sice že jediný člen kapely, Sean Kratz, nepochází ze severní Evropy, nýbrž z Ohia ve Spojených státech amerických. Nebudu vám nic podsouvat a ponechám na vašem uvážení, nakolik je uvěřitelný projekt zcela evidentně vycházející z tradice nordické mytologie (názvy skladeb jako „Baldur“ nebo „Hlidskjalf“ z desky „Uthuling hyl“ mluví za všechno), když jeho autor pochází z USA. Takové otázky jsou vždy údělem podobných kapel, které se věnují tématice plně neodpovídající jejich místnímu původu.

  • Relinquished – Addictivities (Pt. 1)

    12.10.2019

    H.

    Relinquished - Addictivities (Pt. 1)

    Rakouští Relinquished jsou dalším z případů nevyžádaného promo CD, o které se nikdo neprosil a které nikdo z nás nemá zájem ani chuť poslouchat. Což o to, do internetové pošty takové záležitosti chodí po desítkách týden co týden, to už jsem se naučil okázale ignorovat, ale když něco přinese osobně paní pošťačka a hodí to do schránky, tak se obtěžuji si to alespoň pustit a případně o tom i něco vyblít sem na stránky, i když při tom poslechu hořce lituji toho, že jsem se uvolil dát někomu adresu kvůli jednom CD, a oni pak dál posílají nechtěné sračky jako právě „Addictivities (Pt. 1)“. „Addictivities (Pt. 1)“ potažmo Relinquished obecně se na první pohled tváří poměrně ambiciózně, ale můžete okamžitě zklidnit hormon, protože ve skutečnosti se jakýkoliv přesah nebo cokoliv hlubšího odehrává pouze ve vlhkých snech členů kapely.

  • Global Scum – Odium

    9.10.2019

    H.

    Global Scum - Odium

    Global Scum je rakouský jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Manuel Harlander. Ten údajně získával zkušenosti v nějakých jiných kapelách, ale nakonec prý dle přiložených promo materiálů zvítězila „touha poskytnout prostor své vlastní kreativitě“ v osobní kapele, kteroužto je právě Global Scum. Tyhle oslavné kecy v doprovodném lejstru mě na „Odium“ baví asi ze všeho nejvíc, protože jsou strašně vtipné. Třeba tenhle konkrétně je naprosto směšný s ohledem na to, jak strašně neinvenční a doslova anti-kreativní tohle album je. Nebudu vás lakovat. Téhle sračky bych se za normálních okolností nedotknul ani dvoumetrovou větví, protože hned na první pohled je vidět, že tohle bude píčovina jak mraky. Jako popravdě řečeno, nejspíš bych si Global Scum ani nikdy nevšimnul, protože groove metal mám totálně v prdeli, ale když mi nějací šulini pošlou CD na recenzi ...

  • Sterling Serpent – Sterling Serpent

    5.10.2019

    H.

    Sterling Serpent - Sterling Serpent

    Sterling Serpent sice fungují už pár let, ale letošní eponymní EP je jejich debutovou nahrávkou. Asi to však dává smysl, poněvadž sestava se rekrutuje ze současných či bývalých členů dalších aktivních skupin. Najdeme zde muzikanty napojené na Bell Witch nebo kapelu King Dudea. Pro mě do té doby neznámými pojmy už byla další spřízněná jména jako Serpentent (mohlo by zajímat milovníky akustické kytary a dámského zpěvu) nebo Terminal Fuzz Terror (improvizovaná nahrávka „Immersed in This World of Distortion“ zní dost slibně, zbytek už mě nijak nezaujal). Sterling Serpent se na svém pilotním počinu pustili do temného písničkářství. Třeba King Dude mě napadl hned při prvním poslechu, a to aniž bych věděl o už zmiňované personální spojitosti, protože jeho vliv je z výsledku cítit fakt dost.

  • Mosaic – Cloven Fires

    28.9.2019

    H.

    Mosaic - Cloven Fires

    S německou formací Mosaic jsem se potkal už na minialbu „Old Man‘s Wyntar“, které se mi docela líbilo, ale po něm jsem další nahrávky kapely nevyhledával. Nezajímaly mě. Mosaic se od té doby prakticky podíleli jen na splitech / kompilacích „Samhain Celebration“ vydávaných ke stejnojmenné sérii koncertů v Německu. Přestože se tu často objevoval exkluzivní materiál, a to nejen od Mosaic, ale i od dalších skupin, osobně jsem to měl celé tak trochu na salámu. Mosaic mi jednoduše nenabízeli nic moc zajímavého. Slyšet o nich nicméně bylo, a to zejména skrze hlavního předáka Inkantatora Kouru, jenž pořádá již zkultovnělý festival Funkenflug a také naskočil jako kytarista k obnoveným Nachtmystium. Mlčení Mosaic nicméně mělo svůj důvod. Celých pět let skupina šlechtila svou dlouhohrající prvotinu „Secret Ambrosian Fire“, která je nyní konečně na spadnutí.


Od hudebních fandů pro hudební fandy