Minirecenze

  • Pact Infernal – The Gehenna Odyssey

    19.7.2019

    Dantez

    Pact Infernal - The Gehenna Odyssey

    Pokud si někdy rádi odfrknete u temnějšího ambientu, jako je Arktau Eos, Zoät-Aon nebo Sephiroth, zbystřete. Pact Infernal jsou na tom totiž kvalitativně stejně a přidávají k tomu něco navíc. Většina materiálu projektu vyšlo pod labelem Horo Samurai, který se specializuje zejména na vydávání techna. A právě z techna si uskupení půjčuje hlubokou basu a úderné kopáky, na které vrství temné zvukové plochy, industriální hluky a rituální vybubnovávání. Ve výsledku tak dostáváme ambient, který pohlcuje atmosférou a zároveň má dostatek spádu na to, aby po chvíli nenudil. Poslední EP „The Gehenna Odyssey“ je toho výborným důkazem. Pact Infernal se na něm drží zajetého, pečlivě budovaného zvuku, který představují na čtyřech hutných skladbách. EP proto může posloužit jako iniciační nahrávka, přes niž si noví posluchači najdou cestu k dalšímu materiálu, zejména pak ke dvojici EP „The ...

  • Void Rot – Consumed by Oblivion

    8.7.2019

    H.

    Void Rot - Consumed by Oblivion

    Dneska si povíme o zámořské čtveřici Void Rot, která se rozhodla pod hlavičkou cool názvu i cool loga šířit smrtonosnou tradici. Formace moc známá není a předešlá působiště jednotlivých členů se mi v běžných zdrojích (čti: na Metal-Archives) nepodařilo dohledat, ale o lecčems svědčí, že vydání debutového minialba „Consumed by Oblivion“ z loňského roku zaštítily labely formátu Sentient Ruin Laboratories a Everlasting Spew Records, z nichž zejména ten první jmenovaný platí za zavedené jméno pro všechny metalové zvrhlíky. Void Rot hrají death / doom metal, kde death metal má znatelně navrch a doom metal neznačí nějaké zásadní doommetalové vlivy, nýbrž skutečnost, že Američané ten svůj hutný náklad valí spíš ve středním až pomalém tempu.

  • Eggs of Gomorrh – Outpregnate

    1.7.2019

    H.

    Eggs of Gomorrh - Outpregnate

    Švýcarští dobytci Eggs of Gomorrh si se svým novým materiálem dali relativně na čas. Slovo relativně je samozřejmě důležité, jelikož od dlouhohrajícího debutu „Rot Prophet“ uběhly jen tři roky, což není zas až tak závratná mezera, ale jeden by skoro čekal, že u muziky tohohle typu nebude potřeba tří let k tomu, aby vznikl materiál o třinácti minutách doplněný jednou předělávkou od Arkon Infaustus. Nicméně přesně tohle a nic navíc EP „Outpregnate“ pod svým hnuso-obalem skrývá. Co se agresivity materiálu týká, novinka oproti předešlé řadovce nijak moc nezaostává. Není na místě očekávat, že by Eggs of Gomorrh ustupovali z nastoleného směru.

  • Lvcifyre – Sacrament

    9.6.2019

    Metacyclosynchrotron

    Lvcifyre - Sacrament

    Jakýsi šum okolo Lvcifyre si pamatuju už okolo vydání debutového sedmipalce „Dying Light ov God“ (2009), ale výraznější zájem kapela probudila až se svým druhým albem „Svn Eater“, protože to bylo po všech stránkách minimálně o třídu jinde než veškerý předchozí materiál a společně s „Death“ a „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ patřilo k těm nejvýraznějším deathmetalovým deskám roku 2014. Se „Svn Eater“ nelze šlápnout vedle, neboť každá skladba nabízí výrazné, zapamatovatelné nápady a fluidum vládnoucí po celou hrací dobu je nezemské. Jedná se o načernalý death metal, který dokáže zvednout ze židle a posluchače doslova napumpovat adrenalinem, ale zároveň se vyplatí v klidu sednout a pořádně se do nahrávky vcítit, protože atmosféra tu je hutná a fest odporná.

  • Hegemone – We Disappear

    25.4.2019

    H.

    Hegemone - We Disappear

    „We Disappear“ vyšlo již téměř před rokem, v květnu 2018. Tohle tedy není zrovna aktuální recenze. Albu jsem nicméně věnoval tolik času na náslech pro recenzi, že by mi bylo škoda se na to nakonec vysrat, tudíž tu s tím musím zaprudit už jen z toho důvodu, abych neměl pocit, že jsem na druhé řadovce polských Hegemone nepálil ten čas zbytečně. S „We Disappear“ jsem totiž nestrávil tolik času kvůli tomu, že by se jednalo o tak omračující záležitost. Spíš jsem měl dojem, že nahrávku potřebuju ještě několikrát slyšet, abych byl schopen veřejně prezentovat nějaký smysluplný názor. A tak jsem poslouchal dále. Ne snad, že bych „We Disappear“ pravidelně točil od doby, co vyšlo. Samozřejmě jsem s tím dle své nejlepší tradice začal s ohromným zpožděním. I tak už je to nějaký ten měsíc, co jsem ...

  • Nyredolk – Demo

    11.4.2019

    H.

    Nyredolk - Demo

    Může vám to připadat zvláštní, že mi ke štěstí stačí jen tohle, ale když jsem viděl obal dema od dánských Nyredolk, věděl jsem, že tohle budu chtít slyšet. Neodradila mě ani škatulka, která slibovala kombinaci black metalu a (crust) punku, přestože podobné věci většinou nemám potřebu vyhledávat. A klidně se pochválím – nakonec se svým rozhodnutím můžu být spokojen. I když… abych se zase přiznal, původně jsem od Nyredolk očekával ještě trochu víc, než co jejich první třináctiminutový demosnímek nabízí. Doufal jsem, že ta muzika bude o něco obskurnější a divnější a že mě to smete. To se ovšem nestalo, takže jsem první dva, tři poslechy přemýšlel, jestli náhodou nebude záhodno mluvit o zklamání. Dánové si mě však na svou stranu nakonec získali. Po nějaké chvíli jsem si totiž uvědomil, že jejich ...

  • Faction Senestre – Civilisation

    30.3.2019

    H.

    Faction Senestre - Civilisation

    Neutuchající snaha nalézat novou hudbu a nekonečná honba za hudebními prožitky mě tentokrát zavály na adresu francouzské formace Faction Senestre. Jedná se o nepříliš známé jméno, které má na kontě své první EP „Civilisation“. To vyšlo u labelu Zanjeer Zani Productions na audiokazetě limitované sto kusy. Jak tedy vidno, jedná se o okrajovou záležitost jen pro pár posluchačů. Přesto se za Faction Senestre ukrývají relativně známé firmy. V sestavě totiž naleznete členy kapel jako Malhkebre nebo Sektarism, tedy poměrně etablovaných skupin na extrémně metalové scéně, a z jiného ranku také členy Rosa Crux nebo Stille Volk. Což je dost zajímavá kombinace. Nietzscheovské citáty už sice dneska na prdel nikoho neposadí, ale vizuálně Faction Senestre docela podněcují zvědavost, ani nemluvě o příslibu experimentální muziky, industriálního skřípění a hlukových ploch…

  • Malichor – Nightmares and Abominations

    25.3.2019

    H.

    Malichor - Nightmares and Abominations

    Malichor je australská smečka, která až doposud svou diskografiie plnila neřadovými nahrávkami. Několik jich přidala ještě pod svým bývalým jménem Myth. I s touto inkarnací to dohromady dělá více jak deset roků činnosti a osm vydaných počinů. Dema a ípka jsou ale jenom něco jako prvotní masturbace, to právě odpanění přichází až s první dlouhohrající deskou. A k té se Malichor propracovali až loni. Jmenuje se „Nightmares and Abominations“. Mnohé o Malichor prozradí už jejich žánr, kterýmžto je – black / thrash metal. Hádám, že většina z vás okamžitě začala tušit, která bije. Sice jde o styl, jenž se dá hrát i plus mínus osobitě, ale děje se tak jen málokdy. Ani Malichor zrovna neinovují, vesměs jediným menším rozdílem je, že namísto standardní satanistické / anti-náboženské tématiky se ve svých textech věnují Lovecrafovi.

  • Ayyur – The Lunatic Creature

    22.2.2019

    H.

    Ayyur - The Lunatic Creature

    Jedním z primárních důvodů, proč se pustit do poslechu doposud neznámé skupiny, jsou – přinejmenším tedy v mém případě – ochutnávky náhodných ukázek. Po letech poslouchání už si člověk tak nějak vycvičí svůj čich (tedy sluch), aby v docela krátké době poznal, jestli by ta která kapela mohla být kompatibilní s jeho vkusem, anebo to ani nemá smysl zkoušet. Podobné rychlo-námluvy u mě proběhly i s Ayyur. Z ukázek mě ovšem tahle formace úplně nezaujala. Přesto jsem se rozhodl jí nakonec dát šanci. Líbil se mi vizuál (konkrétně tedy fotka kapely, obálka aktuálního počinu už o poznání méně) a svou roli sehrál i původ, protože blackmetalové kapely z Tuniska člověk přece jenom neposlouchá každý den. K tomu jsem si ještě všimnul, že na bicí v Ayyur hraje Shaxul, tedy bývalý vokalista Deathspell Omega, jenž u známé francouzské smečky působil v její ...

  • Agathos – Nihil est

    5.1.2019

    H.

    Agathos - Nihil est

    Španělští Agathos představují to, co mi na současném moderním black metalu přijde špatně. Je to přetvářka. Hele, mně se všechny ty okultní pindy, mystično, zakuklené fotky a vševědoucí oka líbí, baví mě to, ale… musí to být alespoň trochu „autentické“. Jistě, prakticky žádné kapele reálně nevěřím, že si členové i doma frčí na vlnách okultna, vždycky je trochu divadlo, a když borci přijdou domů, nasadí si tepláky, hodí nohy na stůl a pustí telku. A rozhodně v ní nekoukají na okultní pořady, haha. Nicméně v té muzice pořád musí být nějaká uvěřitelnost, magie. I kdybyste si mysleli, že je to celém jenom divadlo, tak musíte být ochotni to divadlo s kapelou hrát. Vůdčí formace této formy black metalu to zvládnou. Pak je tady ale kopa následovníků, jejichž muzika se jen těžko ...

  • Twilight – Trident Death Rattle

    31.12.2018

    H.

    Twilight - Trident Death Rattle

    „Trident Death Rattle“ vyšlo letos v dubnu bez nějakého většího povyku. Což se mi zdá jako škoda, poněvadž Twilight byli skvělou kapelou, jejíž zajímavost nepramenila pouze z mimořádné „all-star¨“ sestavy (formací prošly těžké váhy zámořského (nejen) metalu jako Wrest, Imperial, Sanford Parker, Thurston Moore, Blake Judd, Malefic, Stavros Giannopoulos nebo Aaron Turner), nýbrž primárně ze skvělé muziky. Kdo zná desky jako „Monument to Time End“ nebo „III: Beneath Trident‘s Tomb“, jistě potvrdí, že tu nepindám nesmysly. U takové skupiny tedy docela potěší i vydání „zbytků“ z nahrávacího procesu posledního alba, čímž „Trident Death Rattle“ přesně je. Twilight se rozpadli v roce 2014 a jejich třetí dlouhohrající počin „III: Beneath Trident’s Tomb“ již tehdy vlastně vycházel posmrtně.

  • The Last Seed – Hellboy

    23.12.2018

    H.

    The Last Seed - Hellboy

    The Last Seed je další nepříliš známé jméno na blackmetalové scéně, které sotva započalo svou dráhu na poli královského metalového žánru, který ovšem v rukou fušerů může dopadnout žalostně. Jak už tomu tak bývá, možnosti se nabízejí dvě – buď se jedná o nový projekt muzikantů, kteří se již okolo hudby motají nějakou dobu a mají z minulosti na kontě účast v jiných kapelách, anebo jde o úplně novou formaci. V případě The Last Seed mám co do činění s první jmenovanou možností. Skupinu tvoří dva hudebníci, kteří se dříve angažovali ve skupinách jako Kerker, Todeskult (v těchto obou dokonce oba společně) nebo Trauer.

  • Doldrey – Doldrey

    15.11.2018

    Cnuk

    Doldrey - Doldrey

    O singapurských Doldrey se toho moc zjistit nedá. Snad tedy kromě toho, že jsou ze Singapuru. Ještě se mi někde povedlo vyhrabat, že jejich sestavu tvoří členové tamějších kapel Hollow Threat, Unsub a Zodd. Taky vám to nic neříká? No, mně také ne. Nejdůležitější ale je, že Doldrey mají venku první nahrávku, a ta stojí za pár slov. Eponymní EPčko vyšlo na kazetě v limitované edici sto padesáti kusů u vydavatelství Caligari Records, které si v obdobných kapelách libuje. Celá věc má pět skladeb, přičemž se všechny pohybují okolo dvou minut, takže abyste nemuseli pořád přetáčet na začátek, druhá strana kazety nabízí to samé. Doldrey potěší hlavně všechny příznivce pravěkého metalu, kdy neopakovatelnou atmosféru prvních extrémních demáčů oprašují se stejným zápalem jako třeba Mammoth Grinder nebo kdysi Death Breath. Slyšet lze ...

  • Khandra – All Is of No Avail

    14.10.2018

    H.

    Khandra - All Is of No Avail

    Do emailu nám chodí asi tak miliarda alb na recenze, z nichž většina jsou ovšem už od pohledu naprosté kokotiny, s nimiž nemá cenu ztrácet čas, a tudíž je bez skrupulí rovnou mažu. Mezi nimi se však objevují i zajímavé nebo slibné věci, u nichž mám dojem, že by si ten čas mohly zasloužit. Takové si rád stáhnu, poslechu a představím zde veřejně. Běloruská formace Khandra (popřípadě Хандра, chcete-li) vypadala, že by mohla patřit právě k takovým. Nicméně tentokrát to tak slavné nebude… Běloruská dvojice v loňském roce vydala své debutové minialbum „All Is of No Avail“. Nejprve na vlastní pěst digitálně, zanedlouho se začaly chytat i labely, které poslaly do světa také fyzické kopie – kompaktního disku se ujali američtí Redefining Darkness Records a audiokazety norští Gravplass Propaganda.

  • Finis – Visions of Doom

    9.9.2018

    H.

    Finis - Visions of Doom

    Nemám samozřejmě tušení, jestli jste na tom stejně jako já, ale já jsem o existenci německých Finis do letošního roku vůbec nevěděl. Jejich demosnímek „At One with Nothing“ z roku 2016 mě minul velikým obloukem, takže asi jako většina lidí jsem se o této formaci dozvěděl až s příchodem letošního minialba „Visions of Doom“, které si pod svá křídla vzali Iron Bonehead Productions. Finis hrají kombinaci black metalu a death metalu. Což asi nezní jako něco, z čeho byste si měli okamžitě sednout na prdel. Přesto je „Visions of Doom“ nahrávkou, jakou byste možná mohli chtít slyšet, protože je to prostě kurevsky fajn fošna. Čím déle poslouchám a čím více o tom přemýšlím, tím spíš si říkám, že ačkoliv se nejedná o nějaké fantastické dílko, tak tomu vlastně nemám moc co vytknout.

  • Cult of Extinction – Black Nuclear Magick Attack

    2.9.2018

    H.

    Cult of Extinction - Black Nuclear Magick Attack

    Nastal čas, abychom si na našich stránkách představili další sonickou prasárnu. Německá palba Cult of Extinction sice nepatří k formacím, které hrubozrnnost extrémního metalu povyšují na další stupeň zakomponováním noisových vlivů, v tomto případě formálně zůstáváme celou dobu na poli metalu. Nicméně i tak se jedná o poměrně slušný nájeb, který není určen příznivcům melodií, vzletných refrénů nebo groovy rytmů. Za Cult of Extinction stojí borec, jenž si říká Void. Zachytit jste jej mohli kupříkladu v jeho dalším, tentokrát atmo-blackovém projektu Imperceptum, s nímž jen tak mimochodem čerstvě vydal čtvrtou desku „Heart of Darkness“. Všimnout jste si mohli také deathmetalové kapely Abominations, jejíž debutová dlouhohrající fošna „Summoning Death“ vyšla letos přibližně ve stejnou dobu jako „Black Nuclear Magick Attack“, tedy pilotní ípko Cult of Extinction.

  • Above Aurora – Path to Ruin

    19.8.2018

    H.

    Above Aurora - Path to Ruin

    Jestli máte o Above Aurora nějaké povědomí, s dost velkou pravděpodobností jste jej získali díky jejich debutovému albu „Onwards Desolation“, které vyšlo v roce 2016 u Pagan Records. Osobně jsem jej tu svého času recenzoval a vcelku jsem jej i pochválil. Nebyl to žádný učiněný klenot, ale rozhodně se jednalo o dobře napsanou blackmetalovou fošnu, která měla co říct. Od té doby uběhly dva roky, během nichž jsem stačil svá vstřícná slova stvrdit koupí digipacku „Onwards Desolation“. Když jsem se ale dozvěděl o vydání nového minialba „Path to Ruin“, nemůžu tvrdit, že bych nemohl dospat. Zas tak zásadní odvar (neplést s provarem) debut nebyl. Že bych ale novinku slyšet nechtěl? To jistě ne, takže jsem se nakonec k jejímu poslechu dokopal a výsledné dojmy hovoří docela jasně – opět je to povedená záležitost.

  • Divine Ecstasy – Divine Ecstasy

    29.7.2018

    H.

    Divine Ecstasy - Divine Ecstasy

    Divine Ecstasy zrovna není kapela, která by na první pohled vzbuzovala přílišnou důvěru. Obal jejich prvního bezejmenného demosnímku bych si klidně dokázal představit i jako obálku nějakého paperbackového rip-offu „Padesáti odstínů šedi“. Což asi není to, co by chtěl člověk vidět a slyšet u blackmetalové skupiny. To samé platí i při pohledu na fotku audiokazetu, kde uvidíte velkou fotku z vnitřňáku, na níž je vokalista Flesh v oblečku a póze, které byste plus mínus představili, kdyby po vás někdo chtěl popis, jak by mohla vypadat S/M Modrá ústřice. I navzdory stylizaci, která by se hodila spíš někam do grindcoru, jsou ale Divine Ecstasy po hudební stránce relativně schopní. Nic zásadního se na demosnímku nevymýšlí, devítiminutová kazeta nabízí black metal staré školy, kde uctívání dřívějších pořádků těžce převyšuje jakoukoliv invenci.

  • Temple Moon – Demo I

    3.7.2018

    H.

    Temple Moon - Demo I

    V dnešní malé recenzi si zase jednou představíme jméno, které by teoreticky mohlo zajímat ty z vás, kdo si libují v objevování nepříliš viditelných začínajících formací a v poslechu již od demosnímků. Ačkoliv, zrovna skotský projekt Temple Moon není tak úplně neviditelný. Jeho první demo s vpravdě epickým názvem „Demo I“ totiž vydali Iron Bonehead Productions, což je label, jehož angažování prakticky každé kapele nějakou pozornost přinese. Ostatně, přesně díky tomu jsem si Temple Moon všimnul i já sám. Co se formalit týče, „Demo I“ vyšlo na černé audiokazetě limitované třemi sty kusy. Každá strana kazety nabízí tentýž obsah v podobě dvou písní „Spectral Ascension Through Winter Stars“ a „Endless Cold Upon the Ancient Forest“, které dohromady vydají na bezmála devět minut hudby.

  • Deströyer 666 – Call of the Wild

    8.6.2018

    H.

    Deströyer 666 - Call of the Wild

    (Původem) australskou kultovku Deströyer 666 osobně považuji za jednu z nejlepších black/thrashových kapel vůbec. Jejich muzika možná vždy formálně byla pouze špinavým hoblovacím metalem, ale jenom formálně, poněvadž ve skutečnosti má jejich tvorba něco navíc. Určitý nádech epičnosti, vysoký skladatelský level, smysl pro napsání výrazného hitu bez ústupků k podbízivosti. Prostě parádní kapela. Pozitivní je, že Deströyer 666 nežijí pouze ze své minulosti a pořád mají co říct. Minulá fošna „Wildfire“ byla skvělá. Určitě ne nejlepší v diskografii, ale o povedenou záležitost bezesporu šlo. Oproti starším deskám na ní byl znatelný příklon ke špinavému oldschool heavy metalu, což se ukázalo jako svěží změna a cesta, kudy by Deströyer 666 mohli jít, aniž by popřeli svou minulost a aniž by ji necitlivě ždímali.


Od hudebních fandů pro hudební fandy