Minirecenze

  • Lunatic Soul – Walking on a Flashlight Beam

    15.1.2015

    Kaša

    Lunatic Soul - Walking on a Flashlight Beam

    Bočnímu projektu Mariusze Dudy z řad polských progresivců Riverside jsem nikdy nevěnoval zvýšenou pozornost a nebýt několika nadšených ohlasů, které se ke mně v souvislosti s jejich čtvrtou řadovkou “Walking on a Flashlight Beam” dostaly, tak by se na tom zřejmě nic moc nezměnilo, protože ambientně orientovanou hudbu nevyhledávám. O to víc jsem byl překvapen, jak hluboko ve mně Lunatic Soul zasekli drápky. Nemůžu srovnávat novinku s předešlými alby, nicméně chválím, jak se Dudovi podařilo spojit progresivně rockové prvky, které jsou v minoritním postavení, se syntezátory a elektronikou. Osobně jsem se před prvním poslechem bál nezáživných hudebních ploch, nicméně uznávám, že jsem se mýlil a Lunatic Soul dokázali z minima vytěžit maximum. Hudba takto jednoduchá a velmi minimalistická může na posluchače útočit hlavně skvělou atmosférou, což je případ “Walking on a Flashlight Beam”.

  • Flying Colors – Second Nature

    14.1.2015

    Kaša

    Flying Colors - Second Nature

    Superskupina fungující pod jménem Flying Colors je docela zajímavý úkaz. Většina jejího personálního osazenstva si prošla řadami jedněch z největších současných progresivně rockových part a dalo se tak očekávat, že jejich společný výtvor bude čistokrevný progrock plný těch nejlepších ingrediencí, jež tento žánr nabízí. Pánové však se svým debutem “Flying Colors” překvapili a výsledek bylo příjemné rockové album s místy až popovými melodiemi, jež do vysoké instrumentální zručnosti pasovaly opravdu znamenitě. Druhé album “Second Nature” již není tak překvapivou záležitostí, protože pokračuje přesně tam, kde debut skončil, ale udržuje si vysokou kvalitativní laťku, takže se jedná o pokračování ve všech ohledech. Album obsahuje několik opravdu dobrých skladeb, kdy mně se okamžitě vybaví úvodní dvojice “Open Up Your Eyes” a “Mask Machine”.

  • Thomas Giles – Modern Noise

    8.1.2015

    Zajus

    Thomas Giles - Modern Noise

    Thomas Giles, jinak také Tommy Rogers, je zakládající člen dnes už zaběhlé progresivně death metalové formace Between the Buried and Me. Jejich zvuk už je po letech společného hraní poměrně přesně definovaný, a tak asi aby dal průchod vlastním nápadům, začal Giles vedle své mateřské kapely tvořit i sólově. První album vydané ještě pod jménem Giles vyšlo již v roce 2004, ovšem tenkrát šlo jen o nesmělý pokus. To s druhým sólovým počinem a zároveň prvním albem pod jménem Thomas Giles se již Giles pustil do práce plnohodnotně a výsledkem bylo solidní album, kde se mísilo vše od elektroniky přes pop až po metal. Ačkoli bylo “Pulse” povedené, bylo přeci jen dost neuspořádané a zjevně mu chyběl větší nadhled zkušeného muzikanta. “Modern Noise” je v tomto ohledu mnohem dál. V první řadě ...

  • Mono Inc. – The Clock Ticks On 2004-2014

    7.1.2015

    Ježura

    Mono Inc - The Clock Ticks On 2004-2014

    Když jsem před rokem a půl recenzoval desku “Nimmermehr” od Němců Mono Inc., neměl jsem tušení, že o téhle kapele ještě někdy uslyším, protože i když jsem jí tehdy (já idiot) udělil 7,5 bodu, byla to prostě jedna celkem průměrná deska z mnoha. Jenže přešly dvoje Vánoce a máme je tu, chlapce ušaté, znovu. Co si přichystali tentokrát? Je to výroční kompilace “The Clock Ticks On 2004-2014″ a k jakému výročí vychází asi nemá smysl dodávat. “The Clock Ticks On 2004-2014″, která podle všeho (starší alba neznám) pokrývá celou diskografii kapely, můžeme brát jako běžnou bestofku se vším, co k tomu patří – pro náruživého fanouška je to povinnost, pro příležitostného posluchače celkem zbytečnost a pro člověka neznalého tvorby kapely leda tak odrazový můstek k průzkumu diskografie. Pro pořádek dodejme, že se všechny skladby ...

  • John Wesley – Disconnect

    6.1.2015

    Zajus

    John Wesley - Disconnect

    Mnozí asi znají Johna Wesleyho pouze jako kytaristu, který sice posledních deset let patří neodlučně do sestavy Porcupine Tree, ovšem oficiálním členem kapely se nikdy nestal. Wesley však nežije jen pro Porcupine Tree, a tak vedle koncertování s dalšími hudebníky zvládá i sólovou kariéru. Tu načalo debutové album v roce 1994, na které v následujících jedenácti letech navázaly čtyři další počiny. Poté však přišla delší pauza (alespoň co se studiové tvorby týče) a “Disconnect” je tak prvním albem po devíti letech. Jelikož jsem předchozí počiny neslyšel, netušil jsem, do čeho v případě “Disconnect” jdu, a nemusím tak tajit, že mé překvapení je veskrze pozitivního rázu. Překvapivé jsou zde celkem dvě skutečnosti: totiž že Wesley je lepší kytarista, než by se z omezeného prostoru na koncertech Porcupine Tree dalo soudit, a že i v pozici skladatele moc dobře ...

  • Gridlink – Longhena

    5.1.2015

    Zajus

    Gridlink - Longhena

    Troufnu si začít kacířskou myšlenkou: 99 % kapel hrajících grindcore zní úplně stejně. Alespoň v mých uších je grindcore žánrem, kde byste mi mohli pustit album složené ze skladeb dvaceti interpretů a já bych ani nezpozoroval, že mi hrála víc než jedna kapela. Z toho důvodu se ostatně grindcoru vyhýbám úplně stejně jako třeba power metalu. Stejně jako v power metalu se však jednou za čas, velice výjimečně, objeví kapela, která něco dělá jinak. Hraje sice pořád ten samý žánr, ale výsledek je mnohem barvitější a zábavnější. Ze svých zkušeností mohu jmenovat dvě: Napalm Death a Pig Destroyer. Nyní přibývá třetí: Gridlink. “Longhena” naznačuje už obalem, na němž není slečna ani pořezaná, ani pokrytá tělesnými tekutinami, nýbrž vcelku slušně oblečená, že se z řady ostatních alb vymyká. Základní charakteristiky hudby však zůstávají: ...

  • ’68 – In Humor and Sadness

    4.1.2015

    Zajus

    68 - In Humor and Sadness

    Kdo viděl někdy naživo smečku The Chariot, asi tuší, že její frontman Josh Scogin rozhodně nebude nudný chlapík. Jeho parta se sice rozpadla, on však kontinuálně navázal s kapelou novou. V ’68 se spojil s bubeníkem Michaelem McClellanem a sám si vzal na svá bedra vše kromě bicích. ’68 není prvním Scoginovým úletem mimo vody metalcoru, ještě více než tentokrát se svému mateřskému žánru vzdálil v roce 2010 na folkové sólovce “One for My Master and One for My Dame”, která je bez debat z mého pohledu tím nejlepším, na čem se podílel. “In Humor and Sadness” ji však, co do kvality, překonává. Scogin s McClellanem se rozhodli skloubit svou lásku ke klasickému rocku se svou zkušeností z metalu, a výsledné vyznění je tak asi nejvíce podobné hudbě spadající pod mathrockový žánr. “In Humor and Sadness” však nespoutanost a ...

  • Winds with Hands – Isolation and Despair

    1.1.2015

    Kaša

    Winds with Hands - Isolation and Despair

    Nebudu chodit kolem horké kaše a nalhávat vám, že post-metal je mým oblíbeným žánrem. Není. Nerad bych, aby to vyznělo vyloženě odmítavě už z principu, ale drtivá většina těchto kapel mi prostě zní tak nějak stejně, takže je mi celkem jedno, jestli mi do uší hraje nějaký ruský no-name, což je případ čtveřice Winds with Hands a jejich letošního EP “Isolation and Despair”, nebo velikáni jako Isis. Jediné, podle čeho tak subjektivně odlišuji dobrou kapelu hrající post-metal od té špatné, je, zda to má podmanivou atmosféru, díky které mě jednou za čas přepadne taková zvláštní nálada a na těchto kapelách si několik týdnů ulítávám. Ve Winds with Hands rozhodně potenciál je, protože na “Isolation and Despair” se jim podařilo vkusně nacpat hned několik zajímavých momentů a melodií, díky ...

  • Peste noire / Diapsiquir – Rats des villes vs rats des champs

    31.12.2014

    Skvrn

    Peste Noire Diapsiquir - Rats des villes vs rats des champs

    Peste Noire jsou prostě unikát, to mi nikdo nevymluví. Jejich extrémně pestrá hudba propletená s dekadentně ztřeštěnou francouzskostí mě od prvních seznámení dostávala do kolen, což ostatně platí i nadále. Není tedy divu, že i jejich letošní počin nemohl minout mé sluchovody, byť trochu počáteční skepse bylo na místě. Důvod? Splitko, nevyzpytatelný formát. Pro jednoho plnohodnotná nahrávka, pro druhého jen odkladiště materiálu, který by se nedočkal lepšího využití. Peste Noire naštěstí nezklamali a vydali se po cestě prvně zmiňovaných. No, a kdo že je tím druhým do party, kterého tu od počátku diskriminuji? Krajané Peste Noire, šílené duo Diapsiquir. Projekt, o jehož existenci jsem až do letošního roku neměl tušení. A věřte, jsem hodně překvapený, že mi tito Francouzi až do vydání “Rats des villes vs rats des champs” unikali. Všechno kolem Diapsiquir vypadá hodně zajímavě ...

  • Lelahell – Al Insane… The (Re)birth of Abderrahmane

    30.12.2014

    Kaša

    Lelahell – Al Insane

    Když se řekne Alžírsko, tak to není země, u které by vás hned jen tak z fleku napadly zástupy metalových formací. Mně osobně se třeba nevybaví jediné jméno, takže i z tohoto důvodu jsem Lelahell věnoval předem nemalou porci pozornosti, protože jsem tak nějak v koutku duše očekával, že by do své tvorby mohli přenést špetku lidových odkazů a nějak se tak odlišit. To se nakonec nestalo, nicméně jedním dechem dodávám, že to není vyloženě na škodu. Lelahell jsou poctivá death metalová parta v tom nejbrutálnějším ražení, takže se s tím nemažou a jejich čtyřicet minut trvající debut, který se skrývá pod titulem “Al Insane… The (Re)birth of Abderrahmane”, je esencí těch nejzákladnějších stylových prvků, takže se připravte na rychlé, podladěné kytarové riffy techničtějšího rázu a bicí sypačky, před kterými není úniku a které vyplňují opravdu hodně prostoru.

  • Divided – Born to Sleep

    29.12.2014

    Atreides

    Divided - Born to Sleep

    Českého shoegazu je jako šafránu. Toho kvalitního ještě méně, protože takhle z hlavy mě napadají jedině Manon Meurt. Nicméně i ti byli v mých uších 7. září překonáni o několik délek. Dvojice z Ústí nad Labem a Frýdku-Místku se objevila skoro odnikud a vypustila do světa počin “Born to Sleep” a i vzhledem k předchozím řádkům nemá cenu nijak zastírat, že to je zatraceně dobrý počin. Když to vezmu kolem a kolem, je to dost dlouho, co jsem naposledy slyšel novou shoegazovou desku, která by mě vážně bavila od začátku do konce. Většinou se mi v uších prohání alba ze začátku devadesátek, nikoliv však v případě Divided. “Born to Sleep” bere víceméně klasický kytarový shoegaze, nicméně jej odlehčuje, přidává post-rockové prvky, elektroniku a zasněný pop. Mírně zahulený zvuk i zkreslení kytary dávají nahrávce zvuk let dávno minulých, ...

  • Azooma – A Hymn for the Vicious Monster

    28.12.2014

    Ježura

    Azooma - A Hymn for the Vicious Monster

    I když to možná není na první pohled znát, íránská hudební produkce není alespoň na našich stránkách nijak zvlášť exotickou záležitostí a už nám stihla naservírovat i velice příjemná překvapení. V případě dalších Íránců Azooma jsem tak byl docela zvědavý, jestli budu mít zase štěstí na povedený matroš, protože by to rozhodně nebylo poprvé. EP “A Hymn of the Vicious Monster”, které je pro Azooma vůbec prvním vydaným počinem, zpočátku nevypadá nijak objevně. Jeho základem je vesměs klasický, slušně zahraný i zazpívaný ale jinak ničím zvlášť zajímavý death metal ve vysokém tempu a dokud zůstává u něj, ípko je sice přijatelné ale přesto tak trochu o ničem. Jenže nejpozději s druhou regulérní skladbou “Eridanus Supervoid” začínají Azooma tahat z rukávu mnohem přitažlivější karty.

  • Verlies – Le domaine des hommes

    25.12.2014

    Skvrn

    Verlies - Le domaine des hommes

    Black metal – Francie. Dvě slova, která by před nějakými dvaceti lety dával do souvislostí jen málokdo. Rok se s rokem sešel a francouzská black metalová scéna patří k tomu nejlepšímu, co black metal v současné době produkuje a leckdy se i skandinávské podzemí musí před tím francouzským sklonit. A jelikož ve Francii hnije black metal té nejlepší jakosti, na světlo zemské vystupují nové a nové kapely. Jednou z nich jsou i Verlies, kteří právě debutují s “Le domaine des hommes”. Francouzi na své prvotině předvádějí neodolatelnou směsici black metalové intezity, kterou střídají klidnější post-rockové pasáže se stejnou elegancí jako extrémní vokály ty čisté. To celé je navíc ladně skloubeno s jakoby jazzovým feelingem, který podtrhuje onu šarmantní francouzskost. Všechno zní nesmírně organicky a zvuk, leč evidentně nepříliš profesionální, plně vyhovuje náladám celé desky.

  • Nightbringer – Ego dominus tuus

    24.12.2014

    Kaša

    Nightbringer - Ego dominus tuus

    Tenhle scénář určitě znáte. Procházíte si seznam novinkových alb a najednou vás v té hromadě počinů upoutá jeden kousek jen díky svému obalu. Touha poslechnout si jej a zjistit, co se za obalem skrývá, bývá občas velmi silná a správně tušíte, že bych tak nezačínal, kdyby se v případě mé maličkosti a Nightbringer nejednalo o právě tento případ. Ta touha byla totiž natolik silná, že jsem neřešil škatulku black metal, jemuž jsem nikdy neholdoval, a album si hezky do uší pustil. To, co jsem slyšel, si mě naprosto získalo a po celých 70 minut jsem nepřestával hltat jediný tón “Ego dominus tuus”. Za oponou tohoto na první pohled nenápadného díla se skrývá black metal epický a melodický. Black metal, kterému nechybí přiměřená dávka bestiální nespoutanosti. Svou náladou a prací s kytarovými linkami ...

  • Massenhysterie – Massenhysterie

    23.12.2014

    H.

    Massenhysterie - Massenhysterie

    Nebudu vám nakecávat nic jiného, protože byste mi to stejně nevěřili – Massenhysterie nejsou žádný můj objev hloubkového internetového pátrání. Jednoduše jsem se o nich dozvěděl jen proto, že před nedávnem hráli před Larvou (a taky před prázdným sálem) v Praze. Právě tam jsem si koupil i jejich fošnu, a i když je to k neuvěření, dokonce jsem se i obtěžoval si ji potom pustit (nesmějte, u cédéček, která si na koncertech koupím ožralý, to zdaleka není pravidlo), a aby toho náhodou už takhle nebylo dost, hecnul jsem se i k vyzvracení pár písmenek o tom, jak se mi to líbilo… V reportu ze zmiňovaného koncertu jsem psal, že mi to na první poslech přišlo jako muzika v pohodě, ale žádný zázrak. Jistě se tomu budete divit, ale poslech studiové verze skladeb tuto domněnku jen potvrdil.

  • Forgotten Silence – Re:RETRO ’93

    22.12.2014

    Zajus

    Forgotten Silence - ReRETRO 93

    Forgotten Silence rozhodně nepatří mezi kapely, které vydávají album každé dva roky. Vždyť poslední tři dlouhohrající alba vyšla v dlouhých šestiletých rozestupech. Dlouhá čekání však fanouškům zpříjemňují různými kraťasy a reedicemi, a tak dva roky po posledním dlouhohrajícím počinu “La grande bouffe” vychází “Re:RETRO ’93”. Kdo se však těší na nový materiál, bude zklamán. Jak název naznačuje, Forgotten Silence se na něm vracejí 21 let zpátky v čase, do doby, kdy death metal formovaly dvě dnes již legendární skupiny: Atheist a Pestilence. Na rok 1993 padla volba jednoduše: jde totiž o rok založení Forgotten Silence. Atheist v roce 1993 vydali album “Elements”, zatímco Pestilence přišli s neméně povedeným “Spheres”. V obou případech nejde o vrcholná alba, ta vyšla přeci jen o pár let dříve. O to neotřelejší tak volba Forgotten Silence je. A co mají “Elements” ...

  • 2 Wolves – Shelter

    21.12.2014

    Kaša

    2 Wolves - Shelter

    Finští 2 Wolves tedy v žádném případě nezahálí. Za svou krátkou kariéru, která započala v roce 2011, stihli již tři studiová alba. Debut “Gentlemen, Please” vyšel hned v prvním roce jejich fungování, o rok později následoval “Men of Honour” a nyní, po dvou letech od svého předchůdce, je tady “Shelter”, které dostává zemi svého původu. Finsko je doslova protkáno melodiemi a 2 Wolves nejsou výjimkou. Asi nejjednodušší představení hudby, kterou posluchač na “Shelter” dostane, je kombinace mezi gothic metalem, doom metalem a melodickým death metalem, ačkoli ten je spíše okrajovou záležitostí, kterou kapela zmiňuje jen kvůli growlingu jednoho ze zpěváků, který tvoří jakýsi protipól k hlavnímu melodickému vokálu. Je škoda, že pánové si mezi sebou vokální linky nějak rozumně nedělí, protože v reálu to dopadá tak, že v refrénu se melodicky hladí a ...

  • Undermine the Supremacy – Ashes

    16.12.2014

    Zajus

    Undermine the Supremacy - Ashes

    Undermine the Supremacy se označují za kapelu hrající melodický deathcore. Tak vám nevím, skoro bych řekl, že melodický deathcore je jen chlapácký název pro metalcore. Ale i kdyby zde nějaké rozdíly byly, je třeba říci, že “Ashes” zní přesně tak, jak bych čekal, že bude melodicky deathcorové album znít. Docela nudně. “Ashes” trpí téměř všemi žánrovými bolístkami. Prvotně jsou zde riffy, které jsou, z velké části, obyčejně breakdownově nezajímavé. Ne všechny, to musím uznat, ale značná část ano. Kytary jsou však silnou stránkou kapely, pokud je porovnám se zpěvem, který je kompletně nezajímavý a snad až na (popravdě dost hrozný) výlet k vyšším frekvencím v závěrečné skladbě úplně monotónní. Album ke všemu otevírá “dramatická” “orchestrální” pasáž, což je jako úvod k dvacetiminutovému EP trošku přestřelené.

  • Thine – Thine

    15.12.2014

    Zajus

    Thine - Thine

    Thine (neplést s britskými Thine) je kapela pocházející z rakouského Lince. Podle zvuku byste ji však na mapě hledali spíše v oblastech severských, neboť právě tam se muzikanti (nebo snad jen jediný muzikant?) stojící za Thine inspirovali. “Thine”, jejich první počin, je vcelku nepřekvapivě pětistopý kraťas, který navíc vyšel již před více než rokem. A proč se jím tedy zabýváme nyní? Protože nám v době vydání utekl a k dobrým věcem se vyplatí vracet. Black metal v podání Thine je hodně temný a místy téměř až primitivní. To však jen do momentu, než kapela přehodí výhybku a sáhne k druhé poloze, kterou jsou akustické kytary a piano. Ono to vlastně nezní nijak originálně, black metal s akustickou kytarou a klávesami dnes již dělá kdekdo. Přesto však je podání Thine hodně povedené a nápadité, a pokud ...

  • Nadja – Queller

    14.12.2014

    Atreides

    Nadja - Queller

    Nadja je jednou z těch kapel (kterých po světě neběhá mnoho), jejichž diskografii jen velmi těžko budete mít kompletní a stoprocentně naposlouchanou od A do Z. Za jedenáct let existence vydali tolik nahrávek, že se mi to ani počítat nechce. Letošní rok je pak jeden z těch méně produktivních, kdy vydali jen jedinou řadovku – ta ovšem stojí za to. Přiznám se, že k loňskému počinu “Flipper” jsem se ještě nedostal, nicméně letošní “Queller” je vážně paráda. Na 40 minutách skrývá čtyři skladby téměř totožné jak délkou, tak svým charakterem. Hlavním jmenovatelem je tu především zvuk a atmosféra. Špinavá, zašuměná produkce podtrhuje dronovou složku a skvěle spolupracuje s rozostřenou, silně zkreslenou kytarou. Hutné riffy znějí ještě hutněji, výšky jsou naopak otupené a zní jako vzdálené chóry mučených strun. Bahnitému základu přispívá baskytara.


Od hudebních fandů pro hudební fandy