Minirecenze

  • Winter Gate – disIllumination

    22.10.2014

    H.

    Winter Gate - disIllumination

    Vždycky je příjemné po spoustě death metalového průměru zase jednou narazit na kapelu, která jde na ten žánr trošku jinak a vlastně ani není moc průměrná. A to i navzdory faktu, že by si to člověk možná na první pohled ani netipnul. Považte sami, jestli byste čekali nějaké zázraky, kdybych vám řekl, že Winter Gate pocházejí z Indie a “disIllumination” je jejich debutovým minialbem (původně vydaným před dvěma lety, letos v srpnu reedice). Já se zcela upřímně přiznám, že bych tedy nějaký majstrštyk neočekával – a přesto ta muzika není vůbec špatná. “Beyond the Light” je pouze klavírním intrem, které je sice docela pěkné a zábavné, ale pořád jen intro, jež toho o náplni vlastní hudby neřekne zas tolik. Rozjezd je to však příjemný, o tom žádná. Co se týče regulérních skladeb, ...

  • Old Soul / ██████ – Split

    21.10.2014

    H.

    Old Soul Nic - Split

    ██████ se vynořili v loňském roce se svým bezejmenným demosnímkem, který byl rozhodně na mnohem vyšší úrovni, než člověk obyčejně od demosnímků čeká. Netrvalo dlouho a kapelu s tím asi nejhůře vyslovitelným a nejhůře napsatelným názvem na světe jsem si oblíbil, protože jejich syrová a silná post-black metalová atmosféra mě skutečně oslovila. Je pravda, že bych jako další počin radši viděl klasickou desku, ale když nic jiného není, člověk nepohrdne dávkou nové hudby ani v podobě splitu, na němž ██████ sdílejí prostor s Američany Old Soul, o jejichž existenci jsem doposud tušení neměl. Ani jejich tvorba ovšem není vyloženě k zahození a s ██████ si žánrově i svou náladou docela sednou. Pokud bych však měl obě formace porovnat kvalitativně, vcelku jednoznačně u mě vede (z našeho pohledu) domácí tým z Plzně – a určitě to není dáno ...

  • Have a Nice Life – The Unnatural World

    20.10.2014

    Skvrn

    Have a Nice Life - The Unnatural World

    Ač jsem byl hudbou Have a Nice Life doposud nepoznamenán, ohlasy dávaly tušit, že jde v rámci žánru o delikátní záležitost. Kapela má za sebou sice jediné dlouhohrající album, debutové “Deathconsciousness”, které se však setkalo s ohromným ohlasem a to zrovna na téhle scéně znamená rozhodně víc než lámání debilních žebříčků. Řekl jsem “scéně”… kam ale “The Unnatural World” zařadit? Trocha post-punku, trocha shoegaze, trocha post-rocku, to celé zabaleno v industriálním hávu. Takže asi tak. Hudba a vlastně všechno kolem Have a Nice Life mě na první poslech i pohled (jeden z nejlepších artworků roku) nesmírně zaujalo. Možná si říkáte, jestli takovouhle hudbu první pohled nějak ovlivní, jenomže ono nebýt toho “The Unnatural World”, možná by to skončilo jen u pár písní a šmytec. Doteď jsem totiž omámen zvukem, kterým se na Have ...

  • Gravecrusher – Morbid Black Oath

    19.10.2014

    H.

    Gravecrusher - Morbid Black Oath

    Od maďarských Gravecrusher jsem čekal další nezajímavý death metal, který zní úplně stejně jako všechny ostatní podobné kapely okolo, ale když jsem si jejich letošní EP “Morbid Black Oath” pustil, byl jsem hodně příjemně překvapen – tedy, zezačátku. “Morbid Black Oath” se totiž rozjede ve vražedném tempu a prvních několik songů je i přes nulovou originalitu fakt zábavných. Úvodní “Triumph of the Undead” vás okamžitě naladí na správnou vlnu šlapavým nájezdem baskytary a bicích, který by se možná hodil spíš někam do tupa tupa porno grindu, ale poté už přijde smršť povedených riffů. Ty jsou skvěle chytlavé, ale pořád oldschoolové, celá muzika šlape přímo ďábelsky a člověk se u toho vážně baví až nečekaně. Ve stejném duchu pokračují i další tři songy, v nichž se nachází další várka nebezpečně chytlavé riffové masáže ...

  • Anastacia – Ressurection

    18.10.2014

    Ježura

    Anastacia - Ressurection

    I v dobách, kdy se mi rádiový pop poměrně hnusil, byla Anastacia tou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo, a to minumum z jejího repertoáru, ke kterému jsem se dostal, se mi upřímně líbilo. Příležitost po více než deseti letech zjistit, jak je na tom tahle dáma hudebně, jsem tedy využil ochotně, a i když jsem se trochu bál provaru, nakonec z toho Anastacia vychází s čistým štítem. “Ressurection” je deska, která na mě dělá dojem, jako by vypadla z první dekády nového tisíciletí. Je to vesměs čistý pop, z něhož vzácně vykoukne nepatrná inspirace rockem, ale ať už je to cokoli, je to udělané poctivě a bez zbytečných serepetiček okolo, které většinou akorát kazí dojem z řady moderněji pojatých nahrávek. Nikdo si tu na nic nehraje, nikdo se nesnaží dohonit chybějící kvalitu nějakým zástupným pozlátkem, je to jen a pouze ...

  • Thantifaxath – Sacred White Noise

    17.10.2014

    H.

    Thantifaxath - Sacred White Noise

    Anonymní kanadskou smečku Thantifaxath jsem poprvé zachytil s jejím eponymním debutovým minialbem, jež vyšlo před třemi lety. Nedá se tvrdit, že by mě “Thantifaxath” vyloženě uzemnilo, nicméně i přesto onen čtvrthodinový hnus věštil, že jméno Thantifaxath by bylo záhodno do budoucna hlídat, protože potenciál zde nebyl zrovna malý. Thantifaxath nakonec studiově mlčeli tři roky, nicméně letos v dubnu konečně do světa vypustili svou první dlouhohrající desku “Sacred White Noise”, jež je opětovně vybavena excelentní obálkou. Ačkoliv je produkce Thantifaxath značně negativní a kapela zjevně nemá zájem na tom, aby se u její hudby kdokoliv bavil, přece jenom je zde několik velmi pozitivních věcí. Tou největší je asi to, že onen potenciál během těch tří let vážně uzrál, takže “Sacred White Noise” je hodně uhrančivá záležitost, jež je co do obsahové stránky ...

  • Miseo – Lunatic Confessions

    16.10.2014

    H.

    Miseo - Lunatic Confessions

    Poslední dobou poslouchám (resp. musím poslouchat) víc (pod)průměrného death metalu, než by mi bylo milé, což je asi dostatečně vidět na tom, že tu těm albům v minirecenzích střílím jednu pětku za druhou. I proto je pro mě docela příjemné, když si pustím další death metalovou kapelu, která však na rozdíl od svých kolegů zní o poznání lépe. Nedá se tvrdit, že by Němci Miseo na svém dlouhohrajícím debutu “Lunatic Confessions” předváděli nějaké vyslovené zázraky, ale i tak je jejich produkce rozhodně nadprůměrná, zvlášť v porovnání s těmi všemi death metaly, s nimiž tu zápolím. A přitom k tomu kapele stačí docela málo – nebojí se tu a tam změnit tempo, občas umí i nějakou melodii, člověk při poslechu nemá pocit, že by poslouchal desetkrát jednu písničku za sebou, a i když se o nějaké originalitě hovořit taky nedá, protože je to ...

  • Dead Season – Dusting the Rust

    15.10.2014

    Zajus

    Dead Season - Dusting the Rust

    Ve franckouzkém Lille založená kapela Dead Season vydala loni po dlouhých třinácti letech existence debutové album “From Rust to Dust”. Protože 13 let je dlouhá doba, měla pětice muzikantů v hlavě pěkně množství materiálu, jehož části se na debut samotný nedostaly. Aby však nepřišla práce nazmar, dochází k jejich vydání letos v podobě EP “Dusting the Rust”. Pokud bych měl hudbu Dead Season charakterizovat pomocí jiné kapely, řekl bych, že Dead Season znějí jako Vulture Industries) s moderním zvukem progresivního metalu místo historické teatrálnosti. To je kvůli vysokým kvalitám i originalitě zmíněné kapely hodně odvážné tvrzení, ovšem jisté pouto tu opravdu je (jinak bych si na Vulture Industries ostatně nevzpomněl).

  • Cara Neir / Venowl – split

    15.10.2014

    H.

    Cara Neir Venowl – split

    Dvakrát Spojené státy americké, dvakrát (experimentální) black metal a dvakrát nečitelné logo na jedné audiokazetě limitované pouhým stem kusů – tak vypadá bilance tohoto splitu, na němž se spolu sešli Cara Neir z Texasu a Venowl z Illinois. Pro zajímavost by možná ještě nebylo od věci dodat, že to není poprvé, co tyto dvě skupiny sdílejí společný nosič, protože jeden split vydaly již před dvěma lety – byť tehdy ještě za účasti dalších dvou smeček Horseback a Njiqahdda. O existenci Cara Neir jsem ponětí už v minulosti měl. Loňská řadovka “Portals to a Better, Dead World” mi tuším přehrávačem letmo prolítla, ale z nedostatku času jsem jí nevěnoval víc jak jeden poslech a dnes už si z ní nic nepamatuji. Situaci jsem chtěl napravit letošním EPčkem “The Overwatch”, ale než jsem se k jeho poslechu ...

  • Amerigo Gazaway – Yasiin Gaye: The Departure (Side One)

    13.10.2014

    Zajus

    Amerigo Gazaway - Yasiin Gaye

    Jelikož zde na Sicmaggotu nechceme hudebně zakrnět, rádi zabrousíme do kdejakých žánrových vod a hip-hop není výjimkou. Přesto mu rozumíme asi jako Martin Stropnický armádě, a tak pro naši neznalost mějte pochopení. Dnes se podíváme na album, které rozčeřilo hip-hopové vody letošky poměrně výrazně. Jednu věc si však musíme vyjasnit předem: nejde totiž o klasické album, nýbrž o mashup. Byť zastávám názor, že manipulovat s jednou vydaným materiálem je obvykle zbytečné a v extrémních případech je to svatokrádež, zde tomu bude jinak. “Vykradeným” umělcem je totiž legenda R&B Marvin Gaye, jehož tvorbu, přiznám se bez mučení, neznám ani trošku, a jak téměř říká staré přísloví, co uši neslyší, to srdce nebolí. Amerigo Gazaway tedy rozebral hudbu Gaye na atomy, přisypal atomy své vlastní (jak hudební, tak zejména vokální) a vše spojil dohromady. ...

  • Sargeist – Feeding the Crawling Shadows

    12.10.2014

    H.

    Sargeist - Feeding the Crawling Shadows

    Sargeist nejsou žádné black metalové hvězdy, přesto je tahle kapela v rámci severského black metalu relativně pojem… tedy, hlavně lidé, kteří za tímto jménem stojí. I kdybyste o Sargeist doposud nikdy neslyšeli, stačí jen říct, kdo má tuhle skupinu na svědomí, a jasno by měli mít všichni. Tak tedy – Sargeist původně vznikli jako jednočlenný projekt nikoho jiného než Shatrauga z Horna a (a v posledních letech i) Behexen. Postupem času projekt povýšil na regulérní kapelu, když k sobě Shatraug přibral kolegy z ostatních kapel – zpěváka Hoath Toroga a bubeníka Hornse z Behexen (i když v Sargeist spolu začali hrát dříve než v Behexen) a baskytaristu Vainaju z Horna (kde ovšem hraje na bicí). Inu, z téhle sestavy musí být úplně každému jasné, že muzika Sargeist asi nebude zrovna skočný power metal. A opravdu ne, Sargeist ...

  • Tribe – Endless Apocalypse

    12.10.2014

    Kaša

    Tribe - Endless Apocalypse

    Slovenští Tribe, jejichž současný věkový průměr je nějakých 20 let, patří mezi relativně nadupané spolky. Tedy alespoň podle materiálu, který nabízí jejich loňský počin “Endless Apocalypse”. Ten zaujme už jen povedeným obalem. Pod pokličkou skrývá osm skladeb (vlastně sedm a “Intro”), z nichž dýchá silná inspirace Cavalerovským metalem a Ektomorf. Materiál tedy může sice vyznívat mírně nepůvodně, ale přesto obsahuje dostatek šťávy a osvěžujících nápadů, tudíž jde nakonec o dost zábavný materiál. Kytaristé David Danko i “Ečko” Mikula mají thrash/deathové klasiky i s přídavkem moderny pevně v paži. Divoké i strojově sekané riffy, harmonicky někdy velice umně propojené a podpořené i melodickými linkami. Takový heavy metalový odér se mihne například ve “Fucking Money”. Rytmická sekce také vyzařuje jistotou a je jedno, jestli se sype death metal či upaluje v thrash metalovém tempu. S čím ...

  • Kuolemanlaakso – Tulijoutsen

    11.10.2014

    H.

    Kuolemanlaakso - Tulijoutsen

    “Uljas uusi maailma”, první desku finských death/doom metalistů Kuolemanlaakso, neznám, nicméně jsem na adresu kapely slyšel samé dobré reference, takže jsem byl na druhé album “Tulijoutsen” docela zvědavý – částečně i díky Svart Records v kolonce vydavatele, pod jejichž hlavičkou vycházejí mnohdy velice zajímavé nahrávky. Potvrdili však Kuolemanlaakso očekávání v podobě kvalitní desky? Do jisté míry určitě ano, protože “Tulijoutsen” je dozajista death/doom na velmi dobré úrovni, je z něj cítit, že to nahrávali zkušení a vyhraní muzikanti, a finální výsledek se poslouchá doslova sám. Ve své podstatě je to tedy naprosto v pořádku, ale problém je v tom, že vyjma onoho faktu, že se to hezky poslouchá a vlastně to nenudí, Kuolemanlaakso nic dalšího nenabízejí. Nechápejte mě špatně, už tohle je samozřejmě dobrý předpoklad a i díky němu si Finové právem odnášejí nadprůměrnou ...

  • Dispersion – Pillars

    10.10.2014

    Zajus

    Dispersion - Pillars

    Je recenzentské klišé začínat recenzi slovy “s kapelami hrající žánr XY se v poslední době roztrhl pytel”, ale dnes si to neodpustím. Zatímco před pár lety bylo v módě cokoliv s -core, dnes je tomu cokoliv s -gaze a tak trošku i tam spadá dnešní album. Dispersion na EP “Pillars” však nejdou jen tam, kam vítr vane. Ve své hudbě totiž dnes populární blackgaze mísí s velkou dávkou tradičnějšího atmosferického black metalu – jinýmy slovy je “Pillars” více podobné Altar of Plagues než Deafheaven a se vší úctou ke druhým zmíněným je to jen dobře. Dvě skladby dohromady čítající necelých dvacet minut hudby vás provedou typickou kombinací dlouhých nekompromisních sekcí s rychle šlapajícím kopákem a řvoucím vokalistou a mnohých zvolnění s akustickým nádechem a přispěním kláves. Že to však není nuda, dokazují obě přítomné ...

  • Rectified Spirit – Rectified Spirit

    8.10.2014

    Zajus

    Rectified Spirit - Rectified Spirit

    Dva roky staré album indických Rectified Spirit patří mezi ten nevelký počet nahrávek, jejichž poslech mi dal opravdu zabrat, aniž by hudba samotná byla jakkoli složitá. Dokonce si troufnu tvrdit, že “Rectified Spirit” je deskou velice jednoduchou, která pouze delší stopáží a větším množstvím použitých prvků klame. Mix, který kapela přináší, je však relativně zajímavý, což se při mísení moderního metalu a power metalu dá říct málokdy. Rectified Spirit však do hudby vkládají, spíše implicitně než explicitně, své kořeny a deska tak má velice jemný a nenápadný indický nádech. Bohužel mimo něj však nenabízí mnohé zajímavé. Na hodinové ploše se opakuje tak trochu nekonečný kolovrátek docela chytlavých riffů promíchaných s občasným přitvrzením s nádechem do death metalu.

  • Death Vomit – Gutted by Horrors

    7.10.2014

    H.

    Death Vomit - Gutted by Horrors

    Encyclopaedia Metallum (internetová bible každého metalového kritika!) aktuálně uvádí téměř 35 000 skupin, které jsou alespoň částečně death metal. 35 000 je už sakra velké číslo, o tom žádná. Otázkou je, jak se od tohoto obrovského počtu liší smečka Death Vomit (kulervoucí název, jen tak mezi námi). Odpověď je velice jednoduchá: nijak. Nechápejte mě hned špatně, netvrdím, že se muzika Death Vomit nedá vůbec poslouchat a že je to totální žumpa, což rozhodně není. Dá se to poslouchat úplně bez problémů, je sympatické, že z toho páchne stará škola… ostatně, stačí se podívat jen na obal (který je tak dobrý, až je možná nejlepší na celém albu). Hlavně na začátku debutové desky “Gutted by Horrors” to Chilanům solidně šlape a ani omylem se nedá tvrdit, že by nevěděli, jak ten death metal zahrát.

  • Laibach – Spectre

    6.10.2014

    H.

    Laibach - Spectre

    Tvorba kultovních Slovinců Laibach mi přijde trochu nevyrovnaná – mají na kontě jak písničky, jež mi přijdou strašně nudné, tak i naprosto perfektní kusy (byť je pravda, že druhá zmiňovaná kategorie obecně vzato naštěstí převažuje). To do puntíku potvrzuje i jejich letošní deska “Spectre”, kterou Laibach začnou pískací kravinou (a navíc ještě videoklipem doprovázenou) “The Whistleblowers”, jež mi, nemůžu si pomoct, přijde naprosto příšerná. V dalším průběhu je to však bohudík o něčem trochu jiném než v případě “The Whistleblowers” a hned od druhé “No History” Slovinci tahají jeden excelentní moment za druhým. Největšími vrcholy jsou pro mě osobně vyjma “No History” ještě nebezpečně návyková “Eat Liver!”, působivá “Eurovision” (pasáž “Europe is falling apart” je jednou z nejsilnějších věcí, jaké Laibach na “Spectre” nabízejí) a především fenomenální “Walk with Me”

  • Hellcrawler / Wölfe – The End of Humanity

    5.10.2014

    Atreides

    Hellcrawler Wolfe - The End of Humanity

    Nu, dnes tu máme další splitko, kterému je třeba se podívat pod kůži. Podle názvu se dá odhadovat, že pokud to bude něčí kůže, tak především ta lidská. To většinou dává tušit, že buď půjde o hutnou depresárnu, nebo naopak o námrd, jehož jediným cílem je rozbíjet hlavy. A když se člověk podívá, co jsou obě kapely zač, dojde k tomu, že tentokrát je správně druhá možnost. Slovinští Hellcrawler, kteří mají na starost první půlku počinu, drtí něco mezi death metalem, crustem a rokenrolem. Směska je to věru úderná a prvních deset minut patří jen jim. Mírně garážový, čitelný zvuk, ve kterém vynikají všechny nástroje (a především baskytara) je slušnou poznávací vlastností, stejně jako přímočará struktura skladeb a živelnost. Nejvíc mě baví asi třetí skladba (ze tří), “Green Machine” ...

  • Darkest Era – Severance

    4.10.2014

    Atreides

    Darkest Era - Severance

    Co vám budu povídat, většina pagan metalových kapel, které podle mě za něco stojí a chovám je v nějaké vážnosti, pochází z několika málo zemí. Když odhlédnu od Skandinávie a Ukrajiny, zbývají tu Britské ostrovy, kde (když nepočítám zástup jiných kapel) již před téměř deseti lety vznikli Darkest Era, míchající heavy metal a melancholickou náturu tamního kraje, konkrétně Severního Irska. Už jejich debut “The Last Caress of Light” se mi dost líbil, a tak bylo jasné, že se dřív nebo později podívám, zač je toho novinka “Severance”. Darkest Era na ní pokračují víceméně tam, kde před třemi, čtyřmi lety skončili. Drží se své osobité tváře, ve které se zádumčivá, typicky irská nálada, jakou už několik alb čarují třebas Primordial, míchá s živelnějšími heavy metalovými postupy. Na novince si zachovávají svůj dosti specifický zvuk, hudbu ...

  • Black Sachbak – No Pay No Gain

    3.10.2014

    Kaša

    Black Sachbak - No Pay No Gain

    Protože nejsem nijak zběhlý v hudbě z Blízkého východu, tak nemůžu soudit, do jaké míry jsou thrashové party v Izraeli věcí nevídanou a neotřelou, nicméně čistě na základě počinu “No Pain No Gain” tamních Black Sachbak doufám, že podobných part se tam zas tolik nevyskytuje, protože tohle je jeden z těch počinů, na který člověk rád po chvilce zapomene. Ne, že by se ze mě stal odpůrce rychlého, neurvalého a pouličně řízného thrash metalu, to zase ne, protože ačkoli je hudební podklad děsně průhledný a nepůvodní, tak to bych teoreticky dokázal překousnout. To by ale za mikrofonem nesměl stát takový budižkničemu a nanicdílo, jako je tomu v případě Black Sachbak. Nevím, jestli je takto neotesaný a technicky nepříliš zdatný vokál záměrem Elirana Balely, jenž se mikrofonu chopil, nebo mi uniká nějaký parodický podtext této ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy