Minirecenze

  • Anckora – Экстрим

    12.11.2014

    H.

    Anckora - Ekstrim

    Metalovou i industriální hudbu mám opravdu rád a stejně tak se nebráním ani její kombinaci, takže jakmile někde vidím industrial metal, neváhám to zkusit – a to i přesto, že jak tak o tom přemýšlím, většinou z této kombinace bývám zklamaný. Dost často se totiž o něco podobného pokoušejí metalové kapely, které mají zcela minimální ponětí o tom, co to je elektronická muzika, takže při jednom laciném samplu někde v pozadí hned hlásají cosi o industrialu. Právě tuto hudební kombinaci, tedy industrial metal, produkují i Rusové Anckora – a i oni bohužel potvrdili mou empirickou zkušenost, že jen máloco v tomto subžánru vážně stojí za poslech. Paradoxně však ono zklamání v případě této moskevské skupiny nepramení přímo z laciné elektronické složky. Jasně, ani ona není vyložený zázrak, v žádném případě se nejedná o nějaký kvalitní EBM rachot a někdy to ...

  • Warpaint – Warpaint

    11.11.2014

    Skvrn

    Warpaint - Warpaint

    Vybavíte si pod názvem Warpaint do černa oděnou a make-upem pomatlanou black metalovou chásku? Jestli ano, nejste sami. O to větší je pak překvapení, když máte co dočinění s ryze dívčím kvartetem, u kterého podobnost s černým kovem končí u samotného názvu. Warpaint totiž hrají něco, co by se dalo popsat jako melancholický psychedelií načichlý dream pop. K poslechu letošní eponymní nahrávky, tedy “Warpaint”, jsem se dostal po cestě, která je v mých nemetalových toulkách poměrně zajetá – přes obal. Na něm se skví dívka v jakémsi psychedelickém oparu a sluší se dodat, že tato volba, byla vzhledem k celkové atmosféře desky volbou navýsost výbornou. Již “Intro”, které začíná evidentní chybou, napovídá, že půjde o nahrávku nesmírně pokornou, skromnou a v neposlední řadě výtečnou. Když začíná hrát “Love Is to Die”, člověk pomalu začíná zjišťovat, že tahle deska ...

  • Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar

    10.11.2014

    Kaša

    Robert Plant - Lullaby and The Ceaseless Roar

    Když vydává jubilejní desáté sólové album jeden z největších hlasů rockové historie, tak člověk očekává přeci jen něco jiného než v případě “obyčejných” desek, které každoročně zaplavují regály hudebních obchodů. Zvlášť, když je oním hlasem Robert Plant, pěvec Led Zeppelin, jenž má v posledních letech na krku nejedno skvělé album (“Band of Joy” nebo kolaboraci s Alison Krauss, “Raising Sand”). Nechci tím říct, že by měl Plant automaticky přisouzeno nadprůměrné hodnocení, ale na druhou stranu není vynikající výsledek velké překvapení. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” je albem, které oficiálně vychází pod hlavičkou Roberta Planta, ovšem záda mu kryje nová kapela The Sensational Space Shifters, jejíž nástrojové obsazení je natolik rozmanité, že bez problémů dokáže zhmotnit žánrovou neuchopitelnost, s níž Plant již nejednou překvapil. A překvapuje i nyní.

  • Mortual – Autumn Requiem

    9.11.2014

    Kaša

    Mortual - Autumn Requiem

    Polská čtveřice Mortual funguje na metalové scéně třetím rokem, a protože se doposud nestihla prezentovat ani na žádném demosnímku, ani krátkohrajícím EP, tak je jejich debutový počin “Autumn Requiem” vůbec prvním výtvorem, který pod hlavičkou Mortual vychází. Při pohledu na stopáž je jasné, že tohle album se nebude točit kolem přímočarých vypalovaček, ačkoli své zastoupení tam ten death metal má, ale Mortual se rozhodli kombinovat hned několik různých hudebních poloh, které by tři troše šikovnosti daly vzniknout zajímavému počinu s neobvyklou atmosférou, nicméně snaha Mortual je asi tak jediná věc, které si na jejich debutu vyloženě cením, protože výsledek je prostě špatný.

  • Lucifer – …Still Alive, But Already Dead…

    8.11.2014

    Ježura

    Lucifer - Still Alive, But Already Dead

    Když jsem před časem poslouchal demo “Phosphoros” od semilských Lucifer, byl z toho cítit velký potenciál. Dobrá zpráva je, že po poslechu EP “…Still Alive, But Already Dead…” mohu říct, že ten potenciál nevyzněl do prázdna a na novém materiálu je zřetelně znát posun. Zabývat se formalitami se mi moc nechce, protože opakovat kolegova slova pode mnou by bylo zbytečné. Pojďme tedy rovnou na to důležité – muziku. Cover “Suck My Blood” od Beherit neřeším, protože předlohu neznám. V případě dvou přehraných skladeb z dema pak také není moc o čem. V novém zvukovém kabátku jim to pochopitelně sluší, jinak se toho ale moc nezměnilo – tedy až na song “Grunwald”, kde se Lucifer zbavili nepříliš libozvučného dvojhlasu, nahradili ho pěkným ženským vokálem a najednou to zní o poznání lépe. Navíc mi celý song přijde lépe zahraný, což ...

  • Haemophagus – Atrocious

    7.11.2014

    Kaša

    Haemophagus - Atrocious

    Historie italských chorobných drtičů Haemophagus by se dala rozdělit na dvě etapy. Zatímco během té první toho kapela mimo jedno demo příliš nestihla a po dvou letech existence přišel v roce 2006 rozpad, tak o rok později se reformovaní Haemophagus ustálili a vydali celkem dvě studiová alba, z nichž to první jménem “Slaves to the Necromancer” vyšlo v roce 2009 a to druhé přišlo na řadu až s příchodem letošního roku a nese název “Atrocious”. Už při pohledu na obal, případně na tituly obou alb, je zřejmé, že Haomophagus nehrají žádnou veselohru. V textech se to jen hemží mrtvolami, hnilobou a jinými gore nechutnostmi, což já osobně nijak nevyhledávám, ale řvoun Gioele má takovou vyřídilku a hlubokých chropot, že mu místy nelze rozumět a nemít texty v ruce, tak chápu jen úsečné refrény.

  • Volunteer – Goner

    6.11.2014

    Kaša

    Volunteer - Goner

    Řeknu vám, že najít nějakou kloudnou informaci o zámořské trojici jménem Volunteer není žádná sranda, protože mimo obsahově dosti hubené oficiální stránce je tahle parta z amerického Milwaukee naprostý no-name. Z toho mála stojí za zmínku snad jen fakt, že kapela vznikla někdy v roce 2010 na pozůstatcích jiných neznámých kapel a že “Goner” je v pořadí třetí EP a na plnohodnotný debut se tak stále čeká. Nedostatek informací sice o kvalitě nevypovídá vůbec nic, nicméně nemám ve zvyku se rochnit tím nejhlubším bahnem amerického zatěžkaného heavy metalu se zemitými spodky, pořádně chrastící basou a špinavým vokálem, z něhož je cítit neučesanost a autentičnost prostřednictvím každého slova. Bohužel tady výčet těch vyložených kladů končí, protože ten zbytek je z hudebního hlediska naprosto nezajímavá ukázka toho, jak se dá již mnohokrát slyšená kombinace výše uvedených hudebních stylů ...

  • Majestic Downfall / The Slow Death – split

    5.11.2014

    H.

    Majestic Downfall The Slow Death - split

    V době někdy třeba před dvaceti lety by se to asi stalo jen těžko, ale v dnešní internetové éře už asi nikoho nepřekvapí, že spolu mohou jeden nosič sdílet kapela z Mexika a kapela z Austrálie. Přesně tohle je případ tohoto bezejmenného splitu, na němž se potkávají dvoučlenný mexický projekt Majestic Downfall a Australané The Slow Death. Jak už jen z názvů obou skupin takřka přímo plyne, jejich tvorba se nese v pomalém doom metalovém duchu. Navíc jsou obě formace poměrně zkušené a mají už na kontě hned několik dlouhohrajících počinů (Majestic Downfall tři, The Slow Death dva), takže je na místě očekávat poměrně solidní výsledek. Obě kapely jsou si svým výrazem poměrně blízké, protože obě produkují hrubší death/doom metal plný majestátních pomalých riffů a těžké atmosféry, který se místy přiblíží na dohled i svému ...

  • Mad Agony – Chernobitch

    4.11.2014

    H.

    Mad Agony - Chernobitch

    Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že jsou Mad Agony nějaká začátečnická parta, skutečnost je malinko jiná. Skupina se totiž na italské heavy metalové scéně objevila už v roce 1991 a o rok později vydala svůj první demosnímek. Nicméně již v roce 1993 byla činnost kapely ukončena, načež se někteří členové pustili do jiných hudebních projektů, a to třeba i ze žánrů jako black metal. Uběhlo hodně vody, kalendář zrovna ukazoval rok 2011 a Mad Agony se dali opět dohromady, aby natočili své debutové CD, jež nakonec vyšlo v říjnu 2013 pod názvem “Chernobitch”. Rozhodně by se slušelo zmínit, že se na “Chernobitch” nachází i starý materiál z prvního období fungování kapely. Nicméně abych řekl pravdu, nemám tušení, jestli je deska složena jen ze starých songů, nebo jestli je to nějak namíchané s nějakými novými písničkami a případně ...

  • Gramar – Осколки веры

    3.11.2014

    H.

    Gramar - Oskolki very

    Gramar údajně (tohohle slova jste si doufám všimli) patří mezi vůdčí alternativní kapely oblasti Uralu… což je tedy vzhledem k velikosti Ruska něco jako kdybyste řekli, že je u nás někdo hvězdou jedné městské čtvrti, ale tak dejme tomu. Nicméně i přesto je o těchto údajných hvězdách docela problém na internetu něco najít, a pokud není ruština vaše hobby, tak máte smůlu úplně, protože angličtinu tihle borci zjevně moc nevedou. Nevadí, řekněme si alespoň něco – Gramar fungují od roku 2010 a za tu dobu si na své konto připsali dvě minialba – “Квантор существования” z loňského roku a letošní “Осколки веры”, přičemž právě o tom druhém jmenovaném si nyní v krátkosti povíme. Gramar na “Осколки веры” předvádějí cosi alternativního, co bychom mohli nazvat docela měkkým metalem nebo tvrdším rockem. Onu alternativu ...

  • E-Force – The Curse…

    2.11.2014

    Kaša

    E-Force - The Curse

    Je to sice dosti ostudné, ale přiznat to musím. Přestože mám kanadské zasloužilce Voivod zatraceně rád, tak předchozí počiny E-Force, což je dítko jejich bývalého zpěváka Erica Forresta, jsem snad v životě vědomě neposlouchal a “The Curse…” je vůbec prvním zářezem, který jsem od této party slyšel v celé své délce. Nicméně, lepší pozdě nežli nikdy, takže pojďme alespoň v krátkosti na věc. Přestože jsem nějaké obecné povědomí o tom, co Eric Forrest po svém odchodu z Voivod dělá, tak jsme nečekal, že “The Curse…” bude tak vyrovnaná thrashová jízda, která i navzdory hodinové stopáži nebude nudit. Skvělý zvuk, prvotřídní muzikantské výkony a samozřejmě přesvědčivý Eric Forrest, jenž už ve Voivod dokázal, že se do jejich řad nedostal čistě náhodou. Jeho vokál je mnohem ostřejší a zemitější.

  • Trent Reznor & Atticus Ross – Gone Girl

    1.11.2014

    Kaša

    Trent Reznor Atticus Ross - Gone Girl

    Když americký režisér David Fincher oznámil, že hudbu k jeho novému filmu “Gone Girl” (v našich kinech uváděn jako “Zmizelá”) bude opět dělat dvojice Trent Reznor a Atticus Ross, nebylo to žádné překvapení. Předchozí spolupráce této trojice dopadly výborně, a nečekal jsem tak, že by se s příchodem “Gone Girl” jakožto filmu a samozřejmě hudebního soundtracku mělo něco změnit. A vlastně nezměnilo. Trent Reznor a Atticus Ross zdánlivě navazují na svou předchozí spolupráci, ačkoli v případě “Gone Girl (Soundtrack from the Motion Picture)” je jejich hudba snad ještě temnější a neklidnější, než tomu bylo u “Sociální sítě” a “Mužů, kteří nenávidí ženy”. Samozřejmě to jde ruku v ruce s temnou atmosférou detektivní psychologické hry s divákem s až mysteriózním nádechem, která provází takřka celý film, takže žádné veselé elektronické hrátky se nekonají.

  • Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra – Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything

    31.10.2014

    H.

    Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra - Fuck Off Get Free

    O existenci Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra (jak v současné podobě, tak i pod předchozími modifikovanými názvy) mám ponětí už nějakou dobu, k poslechu samotné hudby jsem však nikdy nebyl s to se donutit. Jak už tomu tak v podobných případech bývá, oním impulsem to změnit byla samozřejmě nově vydaná deska, jež nese název “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything”… Předně se mi hodně líbí, že skupina naplnila má očekávání v tom smyslu, že je její sound opravdu nevšední a do jisté míry i originální. Jak hojně využívané housle, které mnohdy pomalu zastávají úlohu kytary, tak i třeba velmi zvláštní vokální stránka dávají celému “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” punc něčeho, co neslyšíte na každém rohu – a to je samozřejmě skvělé.

  • Lykke Li – I Never Learn

    30.10.2014

    H.

    Lykke Li - I Never Learn

    K “Wounded Rhymes”, předchozímu albu švédské zpěvačky Lykke Li, jsem se sice dostal asi až s ročním odstupem od jeho vydání, ale to vůbec ničemu nezabránilo v tom, abych si její muziku takřka okamžitě oblíbil. Lykke Li totiž nabízela velice chytrý a výtečnou melancholickou náladou opředený pop, který mě dost oslovil. Na další album už jsem už tedy čekal, byl jsem zvědavý a samozřejmě doufal, že se podaří laťku nastavenou “Wounded Rhymes” udržet… Bohužel však musím říct, že se to nepodařilo a novinka “I Never Learn” zdaleka nefunguje tak dobře jako její předchůdce. Sice to nevidím až tak tragicky jako kolega pode mnou, i přesto jsem však z alba poměrně zklamaný a rozčarovaný. Zdánlivě je zde všechno v pořádku a Lykke Li pokračuje vesměs ve stejném směřování, čistě pocitově však “I ...

  • Ichor – Depths

    29.10.2014

    H.

    Ichor - Depths

    Ichor je hned na první pohled kapela, která nehodlá nic podcenit a naopak se snaží mít pokud možno vše dotaženo na maximální úroveň. Je to poznat už jen z toho, že skupina šla svou placku “Depths” (a nejen tu – týká se to i předchozího zářezu “Benthic Horizon” z roku 2010) natáčet do známého studia Hertz v Polsku, kde nahrávají i takoví bouráci jako Behemoth, Vader nebo Decapitated. Obálku si pak nenechali nakreslit od nikoho menšího než legendárního Pära Olofssona. Už jen z toho je jasné, že Ichor své tvorbě asi věří a ambice jim zrovna nechybí. Už jen z toho, že Ichor oslovili Olofssona, který je i přes občasné zásahy do jiných žánrů spjatý především s death metalovou scénou, se dá odhadnout, že Němci budou drtit death metal – a opravdu tomu tak je. Ichor však ...

  • Disharmonic – Il rituale dei non morti

    28.10.2014

    H.

    Disharmonic - Il rituale dei non morti

    Disharmonic je na první pohled docela zajímavá formace. Už jen podle fotek, ale i podle oficiální škatulky “occult ritualistic doom metal”… nevím, jak to působí na ostatní, ale třeba já jsem hned zvědavý, jaké to bude. Disharmonic navíc nejsou žádní začátečníci, protože fungují již od 90. let… v roce 2003 se sice po vydání první velké desky “The Black Dance of Evil Spirits” rozpadli, nicméně v roce 2011 přišla obnova a druhé album “Carmini Mortis”, na které nyní okultní Italové navazují novým minialbem “Il rituale dei non morti”. Pokud je stěžejní otázkou každé recenze, jestli je ta hudba dobrá nebo špatná, v případě Disharmonic se nebojím vcelku jednoznačně říct – dobrá. Tedy, v zásadě. Je tu totiž několik docela výrazných “ale”. Začněme ovšem u toho dobrého – “Il rituale dei non morti” má opravdu ...

  • Whitenoise – The Herd

    27.10.2014

    Skvrn

    Whitenoise - The Herd

    Whitenoise je další ze zástupu kapel, které se daly dohromady již před dlouhou dobou, ale své první veřejné nahrávky vydávají až nyní, o několik let později. Dnes se na zoubek podíváme tel-avivským hudebníkům, kteří svou hudbu schovali pod termín “hardcore rock’n’roll”. Whitenoise (někde také jako White Noise) začali hrát již v roce 2004, kdy se členové kapely nacházeli v těžce školním věku – údajně mělo jít dokonce o “elementary school”. První autorskou hudbu jsme mohli zaslechnout o sedm let později, tedy v roce 2011 prostřednictvím debutového EP “New Breed”. V roce letošním jsou tu Whitenoise s druhým minialbem “The Herd”. Novinkové EP toho však příliš nenabízí. Pakliže zapátráme v tracklistu, dozvíme se, že “The Herd” čítá celkem tři songy na ploše deseti minut a jedné vteřiny. Studiová tvorba Whitenoise je tedy vzhledem k dostupné diskografii poměrně chudá. ...

  • Sick of It All – The Last Act of Defiance

    26.10.2014

    Kaša

    Sick of It All - The Last Act of Defiance

    Už to začínalo vypadat, že se nového alba amerických hardcorových veteránů Sick of It All letos nedočkáme, když zničehonic bylo oznámeno “The Last Act of Defiance”, které stejně jako minulé “Based on a True Story” vychází čtyři roky po svém předchůdci. Jeden by řekl, že delší studiové pauzy mezi alby by měly předcházet neuspěchaným počinům a naopak servírovat svým fanouškům jen skutečné pecky, což Sick of It All splňují, jenom s tím rozdílem, že oni by stejné album nahráli, i kdyby na něj měli snad jen dva měsíce času. Ale konec domněnkám. “The Last Act of Defiance” je klasická porce NYHC, takže vlastně nic moc, ale povězme si to na rovinu, copak někdo od Sick of It All čeká něco jiného? Určitě ne. Lou Koller a Pete ...

  • PreEmptive Strike 0.1 – Pierce Their Husk

    25.10.2014

    H.

    PreEmptive Strike 01 - Pierce Their Husk

    PreEmptive Strike 0.1 je řecká dark electro sbíječka, která má za sebou už tři dlouhohrající fošny, s nimiž jsem až doposud bohužel neměl tu čest. V létě však Řekové do světa vypustili nové EP s názvem “Pierce Their Husk”, které s k mým uším už dostalo – a hned se mi chce dodat, že jsem za to rád, protože i když se v rámci minialba nacházejí v podstatě jen remixy, ta placka mě baví takovým způsobem, že jakmile budu mít chvíli čas, hned si půjdu sehnat i dlouhohrající tvorbu PreEmptive Strike 0.1. Hlavní položkou EP je titulní kus “Pierce Their Husk”, v němž hostuje Niklas Kvarforth ze švédských Shining, přičemž tahle pecka se zde vyskytuje hned dvakrát – jednou v originální podobě, jednou v remixové. Po ní následují další tři písničky v pěti verzích (“Interstellar Threat” zremixované hned třikrát).

  • Night – Night

    24.10.2014

    H.

    Night - Night

    Úplně stejně, jako si Švédové Night vybrali pro svou kapelu krutě neoriginální název, je stejně krutě neoriginální i jejich vlastní tvorba. I když, ono je docela podivem, že těch skupin, které by se jmenovaly Night, není zas až tak moc, jak by člověk čekal, nicméně o samotné muzice tohoto švédského kvarteta tvrzení z první věty platí naprosto do puntíku. Night hrají heavy metal. Toť vše, nic víc, nic míň. Touhle jednoduchou větou bylo ve své podstatě řečeno vše podstatné, protože Švédové hrají ten úplně nejkrystaličtější a nejčistší oldschoolový hevík, jaký si jen dokážete představit – model 80. léta hudebně, zvukově i vzhledově. Jasně, retro pořád fčí, a když s tímhle dokázali prorazit krajané Steelwing, proč by se to nemuselo povést klidně i Night, jenže já osobně si myslím, že ani pod heslem “retro ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy