Minirecenze

  • Spellcaster – Spellcaster

    17.8.2014

    H.

    Spellcaster - Spellcaster

    Když se řekne Oregon a jmenovitě Portland, v hudební souvislosti mi okamžitě naskočí místní náladotvůrci Agalloch. Bylo by ovšem pošetilé si myslet, že to je jediná skupina, která odsud pochází. Jak jistě správně tušíte, v této minirecenzi se podíváme na jednu další, jež ovšem se zmiňovanými kolegy nemá vyjma původu zhola nic společného. Spellcaster (původně pod názvem Leatherwitch) totiž holdují vcelku normálnímu heavy metalu, který je navíc trochu líznutý speed metalem. Nyní si na konto připisují druhou dlouhohrající desku, jež je protentokrát eponymní a navazuje na tři roky starý debut “Under the Spell”. Rozhodně pozitivní je na “Spellcaster” jedna věc – ačkoliv se jedná o mladou kapelu a druhé album a nikdo z pětice muzikantů žádné velké zkušenosti nemá, rozhodně to zní poměrně vyzrále, minimálně na poměry svého žánru. Také je super, že ...

  • The Birds of Satan – The Birds of Satan

    16.8.2014

    Kaša

    The Birds of Satan - The Birds of Satan

    Foo Fighters se v loňském roce nacházeli v období zimního spánku, takže se jejich bubeník Taylor Hawkins rozhodl, že se nebude nudit a zformoval svůj boční projekt s názvem The Birds of Satan, v němž s ním působí jistí Wiley Hodgden a Mick Murphy, a během několika týdnů stvořili své debutové album “The Birds of Satan”, na němž vzdávají holt velikánům amerického stadiónového rocku. Taylor Hawkins sice nikdy nebyl tak dobrý zpěvák jako Dave Grohl, ale jeho neučesaný vokál má něco do sebe, a pokud si pro sebe napíše vhodnou hudbu, kde může nechat vyniknout právě tu jeho přírodní formu, tak to dohromady nefunguje zas tak zle. Předchozí boční projekt mimo Foo Fighters jménem Taylor Hawkins and the Coattail Riders mě na obou vydaných albech celkem slušně bavil a totéž jsem očekával ...

  • ACOD – Another Path…

    13.8.2014

    Zajus

    ACOD - Another Path

    Jste-li relativně neznámá kapela a chcete-li o sobě dát vědět, mám pro vás jeden tip: nevymýšlejte nové žánry a nesnažte se tvrdit, že jste jejich průkopníci. Alespoň to učinila zde recenzovaná kapela ACOD (případně její vydavatel). Zvláště když hrajete úplně běžný melodický death metal, vážně. Radši dejte do pořádku tagy souborů, které posíláte recenzentům. Ušetříte jim práci a nevyvoláte v nich od prvních momentů dojem, že jste banda namyšlených blbců. To jen obecně na úvod, pojďme však nyní ke kapele, která ve mně zmíněné zamyšlení vyvolala. ACOD nejsou úplní nováčci, mají za sebou již dvě dlouhohrající alba. Dnes se však podíváme na letos vydané EP “Another Path…”. V pětici kratších skladeb kapela prezentuje, jak jsem již zmínil, melodický death metal poněkud tvrdšího zaměření.

  • California Breed – California Breed

    12.8.2014

    Kaša

    California Breed - California Breed

    Vypadá to, že spojení starých rockových hrdinů s mladými kytaristy je zrovna v módě, protože po superkapele WAMI jsou tady California Breed, což jsou po odchodu Joea Bonamassy pohrobci Black Country Communion, k nimž se přidal mladík jménem Andrew Watt. Z předešlého působiště se tak v řadách této trojice sešli zpěvák/baskytarista Glenn Hughes a bubeník Jason Bonham, které doplňuje právě zmíněný 23letý talent. Debutové album na sebe nenechalo dlouho čekat (kapela vznikla ani ne před rokem) a stalo se jím eponymní “California Breed”. Rozdíl oproti Black Country Communion je patrný hned na první poslech. Zaprvé, Derek Sherinian již není součástí kapely a žádný jiný klávesák ho nenahradil, takže pánové dali sbohem košatým klávesovým aranžím. Navíc, oproti bluesovějšímu přístupu Bonamassy ke kytarovým riffům a sólům je Watt mnohem více zakořeněn v klasickém hard rocku, takže písně ...

  • The Bordellos – Extra Smooth / Will.I.Am, You’re Really Nothing

    12.8.2014

    Atreides

    The Bordellos - Extra Smooth

    Sem tam se stane, že nám v jednu chvíli přijdou dva počiny od jednoho jména a občas se rozhodneme, že oba tituly nacpeme do jedné recenze. Dnes tomu nebude jinak, nejen proto, že obě recenzovaná alba (či spíš EPka) se dohromady vejdou přesně do 40 minut (a pár drobných, ale kdo na to kouká). Obě nahrávky jsou přitom dost rozdílné, jak se dočtete níže, takže dvojrecenze může nabídnout i zajímavé srovnání. Prvním recenzovaným EPkem bude kratší z obou počinů, čtvrthodinka hudby nesoucí název “Extra Smooth”. Dalo mi docela zabrat, než mě napadlo, jak bych hudbu britských The Bordellos vystihnul a textem předal dál, protože ačkoliv tahle parta Britů hraje něco, co se jakž takž vejde do škatule “indie (lo-fi) folk”, popsat to něco jde jen ztuha. Táborákové brnkání na kytaru si jistě dovede přestavit snad ...

  • Circle of Rage – Rage in D-Minor

    11.8.2014

    Kaša

    Circle of Rage - Rage in D-Minor

    Britská neurvalá pětice Circle of Rage na své albové prvotině “Rage in D-Minor” přináší poutavou míchanici chaotického hardcoru v modernějším ražení, punkové přímočarosti a to vše je zásobováno pořádnou dávkou melodií. A věřte, že to nezní vůbec zle, protože tam, kde Circle of Rage ztrácejí na originalitě, tam to dohánějí zábavností svých písní. Circle of Rage jsou si určitě vědomi, že tahle hudba není vyloženými hody pro milovníky progresivního přístupu ke kompozicím, takže se ani nesnaží dělat z toho svého energického HC / punku něco víc, než ve své podstatě je. Skladby jsou relativně přímočaré, hrací doba většiny z nich se pohybuje mezi jednou až dvěma minutami, takže na žádné experimenty a prací s gradováním kompozic není čas. S úderem prvního tónu “Unnatural Selection” přichází neurvalá kytarová bruska, která se díky místy chaotickým kytarovým ...

  • Coldplay – Ghost Stories

    10.8.2014

    Kaša

    Coldplay - Ghost Stories

    Ať už si o britských Coldplay v čele s ikonickým Chrisem Martinem myslíte své, tak jim nelze upřít, že to byla právě tahle kapela, která na přelomu milénia se svým debutem “The Parachutes” nakopla skomírající zájem o britpop. Ten už se zdaleka netěšil takovým úspěchům jako v první polovině 90. let a to se s příchodem Coldplay změnilo. Od té doby tahle čtveřice vydala další čtyři desky, z nichž tu druhou “A Rush of Blood to the Head” považuji za dokonalou ukázku britské pop-rockové tvorby. A Coldplay směle sklízí nemalé úspěchy na všech frontách, a to i navzdory upadající kvalitě svých studiových počinů. Právě v tomto duchu se totiž nese novinková “Ghost Story”, po jejímž poslechu jsem si hned řekl, že je zas o kus horší, než bylo “Mylo Xyloto”. Je hezké, že se Chris Martin snaží se svým dítkem někam posouvat ...

  • Cyrax – Reflections

    9.8.2014

    Zajus

    Cyrax - Reflections

    Někdy je hudba prostě za trest. Debut italských Cyrax “Reflections” je přesně tím případem. Už dlouho jsem totiž nenarazil na desku, která by se snažila oplývat tolika různými tvářemi zároveň, a přitom selhávala v podstatě v každé z nich. Cyrax skáčou od žánru k žánru stejně přesvědčivě, jako se Vladimir Putin distancuje od ukrajinských “rebelů”, a aby toho nebylo málo, za základ veškeré té míchanice si zvolili právě power metal. Úvodní skladba “Doom Against True Hell” tak začíná jakousi technem nasáklou elektronikou (zatím dobrý), aby po chvíli přešla na rádoby epický mírně symfonický rozjezd (už horší), který vyústí ve stokrát opakovaný power metalový riff (mnohem horší) a vše završí úděsný falešný vokál (a sakra!). To byly prosím první dvě minuty alba, a kapela takto skáče neustále, nahoru dolů, zleva doprava, bez jakékoli koherence. Největší peklo ...

  • Holy Moses – Redefined Mayhem

    6.8.2014

    Kaša

    Holy Moses - Redefined Mayhem

    Strašně dlouhou dobu jsem německé thrashery Holy Moses přehlížel, takže jsem se rozhodl, že poslechem novinky “Redefined Mayhem” si splním svou žánrovou povinnost, abych si mohl říct, že jsem konečně slyšel jednu celou desku a že vím, o co jde. Tedy, ne, že by to nebylo jasné i bez toho poslechu, ale uznávám, že zas tak dobrou thrashovou kolekci vypalovaček jsem nečekal. “Redefined Mayhem” mě při prvním poslechu smetlo a docela jsem čuměl, jak hravě Sabina Classen dokáže strčit mnohé mužské kolegy do kapsy, protože její vokál ve spojení s klasickým thrashově ostrým zvukem zabíjí. To je však houby platné, kdy se po chvíli začal dostavovat nepatrný pocit nudy, že ani ta neutuchající energie a agrese nedokázala přebít fakt, že “Redefined Mayhem” je sice slušná, ale nikterak skvělá deska, kterou ...

  • Kamikaze Test Pilots – Diaspora / Kamikaze Test Pilots

    5.8.2014

    Kaša

    Kamikaze Test Pilots - Diaspora

    Britská rocková čtveřice z Anglie nám do redakce poslala hned dva počiny, na základě kterých je velmi jednoduché udělat si představu o tom, co pánové hrají a jaký posun během dvou let, dělících starší EP a plnohodnotný debut, učinili. Logicky budeme postupovat chronologicky, takže jako první si vezmu na paškál čtyři roky staré EP pojmenované “Diaspora”. Hned v první písni je jasná orientace směrem k zámořským vzorům, protože sound je veskrze americký, místy až příliš ovlivněný System of a Down, což není vliv pouze co do zvuku, ale i při skládání se touto slavnou partou nechali pánové lehce ovlivnit. Stačí si poslechnout závěrečnou minutu v úvodní “The Inmates Have Taken Over the Assylum”. Kytarové postupy a skoro až experimentální nálada jsou všechno trademarky zmíněných Američanů. Samozřejmě, že zpěvák Ryan Niemandt za svým protějškem ...

  • Medo – Cruzando os portais do submundo

    4.8.2014

    H.

    Medo - Cruzando os portais do submundo

    Občas je docela zábavné, z jakých důvodů se člověk vrhne do poslechu nějaké kapely. Třeba Medo z Portugalska jsem si pustil hlavně proto, že mě zaujalo, jak vypadají. Jejich podoba totiž připomíná takového křížence mezi Ku-klux-klanem a španělskou inkvizicí; nemá to zas tak daleko třeba k českým Cult of Fire v období první desky “Triumvirát”. Tak či onak, Medo tvoří dva hudebníci (kteří si říkají Medo I a Medo II – asi aby se to moc nepletlo), nikdy nehrají žádné koncerty, desky nahrávají komplet ručně a tvrdí, že politika jde mimo ně a smyslem jejich muziky je jedině okultno. Naštěstí poslech letošní (celkově třetí) desky “Cruzando os portais do submundo” ukázal, že Medo nejsou zajímaví jen svým vzhledem a dalšími okolnostmi, ale i hudebně. Duo (Medo jednička má na starost všechny nástroje, ...

  • Sanity’s Rage – You Are What You Swallow

    3.8.2014

    Onotius

    Sanity's Rage - You Are What You Swallow

    Sanity’s Rage jsou mladou belgickou kapelou, jež se vydala po stezce pravověrného, ovšem přesto svěžího a moderního, thrash metalu, jehož hlavní inspirace tkví někde mezi Kreator a Anthrax s prvky technického odvětví drtícího žánru. Nepočítáme-li EP, je dva roky staré a k zrecenzování zaslané “You Are What You Swallow” jejich debutem, jenž vzhledem k tomu, že si ho vydali pravděpodobně na vlastní náklady, překvapuje svou poctivou a povedenou produkcí, jež si v mnoha ohledech nezadá s mnoha renomovanými labely. Obal, jenž evokuje počítačovou hru, je velice povedený a barevnou kombinací připomíná poslední album Kreator, což je deska, již mi prvotina těchto Belgičanů připomíná nejvíce. Nejen oním způsobem klasického thrash metalu s moderní čistou produkcí a precizní instrumentací, ale i například vokálními linkami, jež jako by vypadly z hrdla Milla Petrozzy, či umístěním titulní ...

  • Brody Dalle – Diploid Love

    31.7.2014

    Kaša

    Brody Dalle - Diploid Love

    Na sólový debut zpěvačky Brody Dalle jsem se těšil z jednoho prostého důvodu. Od dob, kdy jsem doslova žral její punkové The Distillers, už uběhla celá řada let a já ji tak nějak přestal sledovat, takže jsem pořádně ani nezaregistroval, že od rozpadu její původní kapely se pokusila vzkřísit svou kariéru v řadách Spinnerette. Ti se ale rozpadli hned po svém debutu, takže jsem byl zvědavý, jak dlouhou cestu ušla od dob, kdy věčně pod obraz řádila na pódiu s The Distillers, až k momentu, kdy se má umělecky prezentovat jakožto dvojnásobná matka (troška bulváru neuškodí – jedná se o partnerku Joshe Hommea z Queens of the Stone Age). Jedno je jisté, punková krev jí v těle proudí i nadále, jen už je naředěná víc pop-rockem a výsledek je tak (vlastně i logicky) umírněnější a hudebně rozsáhlejší. Hodně mě ...

  • COX – Come Here Alive

    30.7.2014

    Ježura

    COX - Come Here Alive

    Když se řekne alternativní rock, člověk by čekal, že půjde o nějakou neotřelou a snad dokonce inovativní hudbu, jenže jak poslední dobou zjištuji, za tuhle škatulku se většinou skrývá muzika, která působí jako alternativa snad jen vůči 40 let starým rockovým klasikám. Týká se to i tvorby mladých Rusů COX, ale říká tu snad někdo, že je to automaticky špatně? Nikoli nezbytně. Jejich čtyřskladbové EP “Come Here Alive” je po loňském singlu “Save Me” teprve druhým počinem kapely, ale nelze tvrdit, že by COX byli nějací neschopní joudové. Sice je místy trochu znát, že nejsou nějak extra vyhraní, ale ta muzika rozhodně dává smysl a žádné trapné momenty se nekonají. Prim hrají kytary, jimž občas pomůže nějaký ten sampl, a vše vede vpřed příjemný vokál, na němž – na rozdíl ...

  • Jack White – Lazaretto

    29.7.2014

    Kaša

    Jack White - Lazaretto

    Po skvělém “Blunderbuss” Jack White v relativně krátké době přichází se svým druhým sólovým albem, na kterém jen podtrhuje to, jak nesvázaný umělec to je. Sám jsem netušil, co přesně od jeho novinky čekat, ale doufal jsem, že trochu popustí uzdu svému širokému hudebnímu záběru a natočí album rozmanité. A stalo se. Pokud někdo čekal, že po rockovějším “Blunderbuss” bude “Lazaretto” pokračovat v načrtnuté rovině, tak se zmýlil. Samozřejmě, ten jeho garážově rockový rukopis je i zde cítit poměrně silně, ale oproti minulejšku hraje větší roli americký písničkový folk rock, špetka country a blues rock. Sice mi trochu chybí ta přímočará rocková formulka, která byla tolik typická pro The White Stripes a alespoň jeden song ve stylu “Sixteen Saltines” z “Blunderbuss” bych uvítal, ale když nad tím tak přemýšlím, tak tady ...

  • Morbo – Addiction to Musickal Dissection

    28.7.2014

    H.

    Morbo - Addiction to Musickal Dissection

    Po světě běhá asi tak miliarda death metalových sebranek a Morbo jsou dalšími z toho obrovského zástupu. Tihle Římané měli až doposud na kontě pouze jeden demosnímek “Eternal City of the Dead”, který je aktuálně starý čtyři roky, ale letos se dohrabali k prvnímu dlouhohrajícímu zářezu, jehož název zní “Addiction to Musickal Dissection”. Od debutující death metalové kapela asi nikdo z nás nečeká žádnou přílišnou originalitu (a i v případě Morbo je toto očekávání na místě), takže hlavní otázkou je, ze kterých klasiků se tady čerpá. Morbo se mi nezdají úplně stoprocentně vyhranění, ale určitě se sem tam objeví závan severské školy ze Švédska a místy jsem si rozhodně vzpomněl i na Nizozemsko, v jistých momentech se mi tedy vybavili především Gorefest. Tak jako tak, na každý pád z “Addiction to Musickal Dissection” smrdí oldschool jak prase, to je jasné.

  • Thermit – Encephalopathy

    27.7.2014

    Zajus

    Thermit - Encephalopathy

    Nedlouho po Deathinition se mi dostala do ruky další polská thrashová záležitost, a jestliže minule jsem převážně chválil, dnes budu muset bohužel postupovat opačným směrem. Thermit hrají thrash metal, a to tak nějak přesně podle učebnice. Jejich první EP vydané po několika letech společného působení v kapele, která je podle záznamů prvním “veřejným” stanovištěm všech zúčastněných hudebníků, nese nevyslovitelný název “Encephalopathy”. Pro zvídavé mohu doplnit, že slovíčko “Encephalopathy” je používáno jako souhrnné označení pro nejčastěji trvalá zranění mozku. Nacházím zde jistou spojitost, jelikož zranění mozku je nejspíše důvod, proč se kapela rozhodla angažovat pána jménem Trzeszcz (když už jsme u těch nevyslovitelných jmen…) na pozici vokalisty. Všechna instrumentální zručnost stranou, to, co Trzeszcz (řekněte to třikrát rychle za sebou) předvádí, je zrůdnost, za kterou by měl být v Haagu souzen za zločiny proti lidskosti. ...

  • D.A.M. – Phantasmagoria

    22.7.2014

    Zajus

    DAM - Phantasmagoria

    Když dojde na power metal, jsem málokdy optimistický. Jinými slovy si nevybavuji žádné power metalové album, které by bylo čímkoli výjimečné. Co však tomuto žánru nelze upřít, je propracovaná technická stránka, mnohdy velice hezké melodie letící ohromným tempem kolem posluchače a samozřejmě množství povedených kytarových sól. Naopak stinnou stránkou power metalu pro mě vždy byly vokály, zejména ty spadající do kategorie “extra uječené”, při kterých mě vždy napadá, že zpěváka nejspíše někdo chytil značně nevybíravým způsobem za jednu velice citlivou část těla. Tak či onak, tím se dostáváme k D.A.M. a jejich EP “Phantasmagoria”. D.A.M., brazilská kapela mající za sebou již jedno dlouhohrající album, sama sebe označuje za melodicky death metalovou formaci a určitým způsobem má pravdu. Pozitivní totiž je, že zpěv na “Phantasmagoria” není ten uvřeštěný, o němž jsem mluvil před chvílí, ...

  • Caïnan Dawn – Thavmial

    21.7.2014

    H.

    Cainan Dawn - Thavmial

    Na první letmý poslech vám možná bude připadat, že je “Thavmial” jen dalším obyčejným black metalovým albem, jakých jsou kolem stovky, ale jak se odhodláte věnovat tomuhle kousku trochu víc času, velice rychle zjistíte, že Caïnan Dawn mají hodně daleko do rozplizlé masy šedého průměru. Black metal těchto francouzských okultistů je totiž ve skutečnosti po čertech silnou záležitostí, která se vám v přehrávači může usadit na velice dlouhou dobou. Ten styl black metalu, jakým se Caïnan Dawn prezentují, mi místy vzdáleně připomíná třeba již nefungující belgické kolegy Gorath (ostatně, i přebaly “Thavmial” a jejich poslední desky “The Chronicles of Khiliasmos” jsou si vzdáleně podobné), ale rozhodně se nejedná o žádnou kopírku. Sice se nedá tvrdit, že by Caïnan Dawn byli nabroušeným originálem a hráli tu nejneotřelejší muziku pod sluncem, ale rozhodně svůj ...

  • Matt Bouvier – Death & Love

    20.7.2014

    H.

    Matt Bouvier - Death and Love

    O chlapíkovi se jménem Matt Bouvier jsem až donedávna jaktěživ neslyšel, tudíž jsem k poslechu jeho letošního minialba “Death & Love” přistupoval bez jakýchkoliv očekávání. Proklamovaná škatulka romatic pop mě nijak zvlášť neodradila, protože díky svým vrozeným a nenapravitelným sklonům k hudebnímu masochismu se mi mnohdy líbí kdejaké blbosti a jednoduše jsem neviděl důvod, proč by se tak nemohlo stát i v tomto případě. Kdybych dnes mohl vrátit čas a rozhodnout se znovu, jestli “Death & Love” poslouchat, neváhal bych ani vteřinu a obešel tenhle majstrštyk hodně velkým obloukem. Tak nějak jsem očekával, že dostanu lehkou, příjemně poslouchatelnou jednohubku, nic náročného… což je technicky vzato splněno, jenže to provedení je tak extrémně odstrašující, že to snad ani není možné.


Od hudebních fandů pro hudební fandy