Minirecenze

  • Eternal Judgment – Fatal Virus

    8.9.2014

    Kaša

    Eternal Judgment - Fatal Virus

    “Eternal Judgment is a heavy as fuck.” Takhle výstižně začíná propagační pojednání o kanadské partě Eternal Judgment v souvislosti s jejich předloňským EP “Fatal Virus”. Počin, který navazuje na první demo “Time for Vengeance” z roku 2009, je ve všech směrech hrou mladé kapely na oldschoolovou duši posluchačů, protože už při pohledu na skvělý přebal je jasné, že tady se žádné novátorství nekoná. Pokud se to při pohledu na obal může zdát jako pouhá domněnka, tak stačí poslechnout si úvodních 30 vteřin první skladby tohoto EP a najednou je z domněnky fakt. Čtveřice se zhlédla v kombinaci přímočarých thrashových pasáží ve stylu Nuclear Assault (tuhle partu vybírám hlavně díky výrazné baskytaře, která hraje na “Fatal Virus” skoro stejnou úlohu jako explozivní bicí) a progresivně laděných momentů s přístupem, který není až tak vzdálený jiným kanadským legendám Voivod.

  • 44Mag – Outlaw Psychosis

    7.9.2014

    Kaša

    44Mag - Outlaw Psychosis

    Pensylvánská pětice vznikla v roce 1998 a už od svých počátků se svým stylovým zaměřením orientovala směrem k takovým legendám jako Metallica, Pantera a překvapivě (asi jako úplně každá začínající skupina) Black Sabbath. Když o tom tak přemýšlím, tak jejich hudba odpovídá tomu, co posluchač od tvorby postavené na vlivech odkazu zmíněných kapel může očekávat. Většinou se tvorba 44Mag nese v rychlejším tempu a dá rozum, že v jejich hudbě nesmí chybět pěkně agresivní kytarové riffy. Občas se zpomalí a zhutní, ale ani v těch chvílích nepostrádá “Outlaw Psychosis” na naléhavosti, protože zpěvák Jared Mondell si umí zařvat, i když se jeho kolegové nechají pohltit prapůvodním heavy metalem 70. let. “Outlaw Psychosis” sice není první deskou 44Mag, protože kapela už v roce 2007 vydala své debutové album s titulem “Past Sins”, ovšem znát to není. Je mi sympatické, ...

  • Svet Kant – Loneliness

    2.9.2014

    H.

    Svet Kant - Loneliness

    Svet Kant je kapela, která má naprosto geniální název. Netuším, jestli to byl záměr, ale když si jejich jméno přečtete, vyslovuje se to úplně stejně jako “zpocená píča”. Co se muziky týká, hovoří o sobě tato formace sídlící v Dublinu, že hraje experimentální (death) metal s vlivy klasické muziky, jazzu, flamenca a folklóru. Což o to, to by klidně mohlo být i zajímavé, formálně vlastně i je, ale to provedení je tak špatné, že byste radši čuchali sweat cunt, než poslouchali Svet Kant. Dobrá, co je tedy špatně? Instrumentálně na tom naše “Zpocená píča” není zas tak strašně, poslouchat se to i dá a místy se dá hovořit i o tom, že by zde nějaký potenciál mohl být. Mimoto je na nahrávce cítit snaha opravdu znít nějak odlišně a dejme tomu progresivně, což je dozajista ...

  • Spina Bifida – Ziyadah

    1.9.2014

    H.

    Spina Bifida - Ziyadah

    Země: Nizozemsko Žánr: doom / death metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Memento Mori Odkazy: facebook Spina Bifida je skupina, o níž asi málokdo z nás slyšel. Jedná se o starou death/doom metalovou formaci z Nizozemska, která po sobě zanechala jenom jedno demo “Symphony of Indictment” (1992) a desku “Ziyadah” (1993). V roce 2010 sice proběhla obnova činnosti, ale žádné další počiny se prozatím neobjevily. Tak či onak, já jsem o existenci Spina Bifida doposud neměl tušení… nemám zdání, jak je na tom jméno kapely v domácím Holandsku, třeba jsou na tom podobně kultovně jako u nás v České republice Age of Storm, což je dávno nefungující, dnes již polozapomenutý death/doom metal, na který však někteří dodnes přísahají, ale kdo ví… Každopádně, letos někoho napadlo “Ziyadah” opět vyhmátnout a poskytnout mu reedici. A přesně dle hesla, že když už tak už, to španělská firma ...

  • Madball – Hardcore Lives

    31.8.2014

    Kaša

    Madball - Hardcore Lives

    Čtyři roky trvalo, než se hardcorová legenda z New Yorku, Madball, vedená Freddym Cricienem, odhodlala k vydání nového studiového alba. Tahle kapela, která stala u zrodu stylu, během své kariéry neopustila hranice, jež kdysi sama pomáhala načrtnout, a novinka “Hardcore Lives” jako by se snažila dokázat, že HC opravdu žije. Ne, že by bylo nutno o tomto nějak pochybovat, ale co si budeme říkat, kapel, které ctí zásady tohoto životního stylu už příliš mnoho není nebo o nich (s výjimkou zasloužilých jmen) není slyšet tak moc, jako tomu bylo kdysi. “Hardcore Lives” je přesně takové, jaké jsem očekával. Agresivní, upřímné, jednoduché a plné toho nejklasičtějšího NYHC, jaký si jen lze představit. Celkem 15 válů při délce lehce přes 30 minut dává jasně najevo, co od poslechu očekávat.

  • Greenleaf – Trails & Passes

    30.8.2014

    Kaša

    Greenleaf - Trails and Passes

    Jako by snad ve Švédsku měli talent na tyhle retro kapely, které znějí jako kdyby povstaly po čtyřicetileté hibernaci z hloubky zlatých 70. let, protože jestli novinku Greenleaf něco charakterizuje, tak je to označení retro. Kombinace starých Black Sabbath, Deep Purple, špetka aktuálních stoner postupů (ale opravdu špetka) a výsledek je kombinací majestátních kytarových hard rockových riffů, které ctí staré dobré časy, a někdy až bluesových postupů, do nichž se občas zamíchá i nezbytná psychedelie. Je pozoruhodné, že i navzdory tomu, že tohle všechno už kdysi jednou posluchače fascinovalo, je tato módní vlna tak strašně úspěšná. Jen si vezměme úspěch Graveyard, kteří jsou sice malinko někde jinde než krajané Greenfleaf, ale podstata těchto dvou part je totožná. Hrát staromilskou hudbu s neuvěřitelnou porcí autenticity, kdy by člověk pořádně ani neřekl, ...

  • Den Saakaldte – Kapittel II: Faen i helvete

    29.8.2014

    H.

    Den Saakaldte - Kapittel II Faen i helvete

    O druhé desce Den Saakaldte se mluvilo hodně dlouho… i když, těžko říct, jestli druhé, protože někdo považuje za řadovku už “Øl, mørke og depresjon”, zatímco jiní jej berou jen jako demo. Tak či onak, “Kapittel II: Faen i helvete” konečně vyšlo letos, pět let po svém (výborném) předchůdci “All Hail Pessimism”. Kapela již na první pohled budí pozornost sestavou, kde se to kolem hlavního mozku Sykeliga hemží hvězdami norské black metalové scény (aktuálně jsou zde lidi třeba z 1349, Pantheon I, Fortíð, Horizon Ablaze a tuny dalších… v bývalých členech lze najít i jména jako Hellhammer z Mayhem nebo Niklas Kvarforth ze Shining), takže při takovém nášlapu skvělých muzikantů lze očekávat i skvělou desku. “Øl, mørke og depresjon” i “All Hail Pessimism” jsou počiny, které se mi opravdu líbí, Den Saakaldte na nich nabídli výtečný black metal, ...

  • Studfaust – Where the Underdogs Bark

    23.8.2014

    H.

    Studfaust - Where the Underdogs Bark

    Sice by bylo hodně přehnané, kdybychom v případě norských Studfaust mluvili o nějaké superkapele, přesto nejde začít jinak než sestavou, která se v této smečce potkává. I když, ono je to už docela patrné ze samotného názvu, kdo se tu angažuje… hlavními hybateli Studfaust jsou totiž Tore Bratseth alias Stud Bronson z The Batallion a Bård Guldvik Eithun alias Faust z Emperor (dále Blood Tsunami, ex-Aborym a tuny dalších). Dvojici pro živá vystoupení na baskytaře doplňuje ještě Peter Vegem (jeho gangsterská přezdívka zní Pete Evil) z thrash metalových Blood Tsunami. Pokud byste podle domovských kapel tipovali, že Studfaust budou hrát cosi jako kombinaci black a thrash metalu, jste vedle jak ta jedle, protože zde se borci pustili do špinavého oldschool heavy metalu s lehkou příměsí speedu a hodně velkou příměsí punkové neurvalosti a jednoduchosti.

  • Rusted Brain – High Voltage Thrash

    23.8.2014

    Kaša

    Rusted Brain - High Voltage Thrash

    Název kapely toho ještě moc nenapoví, ale jakmile člověk zjistí, že debutové album těchto polských mladíků se jmenuje “High Voltage Thrash”, tak je vymalováno. Hned úvodem říkám všem, kteří nemají rádi mladé thrashové kapely kopírující postupy slavných kolegů z let 80., tak od Rusted Brain rovnou ruce pryč, protože tohle je opravdu vyložené kopírování. Žádná invence, žádný moment překvapení, prostě nic. Výsledek tak zní, jako by jakákoli thrashová cover kapela přehrála své oblíbené písně a dala jim nový název, protože i když “High Voltage Thrash” šlape jako švýcarské hodinky, tak ten pocit vlastní neoriginality, který mi kazí poslech, je v tomto případě opravdu mocný. Nebudu vyjmenovávat všechny kapely, které mne při poslechu napadly, protože jsou to ta největší jména, která všichni známe, ale místo toho se budu ...

  • Diskord – Oscillations

    23.8.2014

    H.

    Diskord - Oscillations

    Norské trio Diskord docela klame tělem. Podle fotky seveřané vypadají spíš na nějaké djentové intelektuály, hezky zdrogovaně barevný obal by se mi zase spíš hodil k nějaké psychedelické zkouřenosti, ve skutečnosti jsou však tihle chlapíci pěkná čuňátka. Hned úvodní vál “Horrid Engine” jejich nového minialba “Oscillations” se rozjede technickou sprškou, kterou hned vzápětí doplní grindový vokální chrchel. Jenže jak se záhy ukáže, ani tohle není tím, co Diskord hrají, protože zbytek “Oscillations” se již nese v duchu nepříliš přívětivého technického death metalu. Pozitivní je rozhodně fakt, že je “Oscillations” dospělým počinem a je na něm velmi jasně cítit, že Diskord mají jasno o tom, co chtějí hrát a jak to chtějí hrát. Je to ostatně logické, protože by byla ostuda, kdyby si to ještě ujasnit nestačili

  • Godflesh – Decline & Fall

    23.8.2014

    Kaša

    Godflesh - Decline and Fall

    Tak o tomhle návratu před nějakými pěti lety nikdo ani nesnil. Industriální legenda Godflesh v roce 2002 uzavřela svou bohatou kariéru a hlavní mozek, Justin Broadrick se naplno věnoval svým novým projekt, z nichž nejzářivěji svítil post-metalový/ambientní/drone Jesu. Hudba, kterou prostřednictvím velkého množství počinů přinesl, nebyla špatná, ale množstvím různých EP a splitů jsem se v ní časem začal ztrácet a někdy kolem alba “Infinity” jsem tohle jméno víceméně přestal sledovat, protože mi vadila klesající kvalitativní hladina počinů Jesu. Godflesh jsou však po návratovém turné zpět i ve studiové podobě a jako taková předzvěst plnohodnotné řadovky vyšlo počátkem června čtyřskladbové EP “Decline & Fall”, které reprezentuje vše, co po sobě Godflesh zanechali.

  • Besegra – Infortunium

    23.8.2014

    Kaša

    Besegra - Infortunium

    Kanadská pětice Besegra vznikla v roce 2009 a po čtyřech letech své existence v loňském roce vydala debutové EP “Infortunium”, jemuž se nyní v krátkosti podíváme pod pokličku. Protože nepředpokládám, že byste jen tak náhodně sledovali neznámé kapely, tak vám můžu vyzradit, že Besegra drtí velmi oblíbenou kombinaci thrash metalu s prvky death metalu, a jak sama kapela říká, tak do této směsice přimíchává špetku progrese a neo-klasického metalu. Tohle nezní vůbec špatně, říkal jsem si, ovšem o jak chybný dojem se jedná, se ukázalo záhy po několika posleších tohoto EP. Důvod, proč mi tvorba této mladé party příliš nešmakuje, je jednoduchý. Zatímco momenty, kdy se drtí všechno, co stojí kolem, a spoléhá se na drtivé riffy, ostrý vokál a kulometnou rytmiku, jsou takřka v pořádku (pominu-li tu neoriginalitu, ale to je denním chlebem u této ...

  • Empatic – Ruined Landscape

    22.8.2014

    Stick

    Empatic - Ruined Landscape

    Tak mi tu přistála další polská smečka. Tentokrát však nemá nic společného se scénou Bělostoku, jako v případě mnou recenzovaných Evil Machine či Incarnated. Kapela Empatic za sebou ještě nemá ani deset let existence, nicméně letos v dubnu přišla se svou druhou dlouhohrající fošnou, nesoucí název “Ruined Landscape”. Věk muzikantů není nijak vysoký, nejstaršímu členovi je momentálně 33 let. Stejně jako v případě minulé fošny se nahrávalo ve studiích SB a Zed. Co vlastně tahle relativně mladá smečka produkuje? Na stránkách Metal-Archives si můžeme přečíst, že hrají death/thrash metal, ale v podstatě nejde o nic jiného než o metalcore. Stejně jako v případě Process Pain, na něž jsem psal recenzi v květnu, tu máme kvalitně odehraný materiál, muzikantsky i kompozičně na úrovni, zvukově ošetřený tak, že kytary nepostrádají potřebné ostří ani hloubku a krystalickou čistotu.

  • Hate Division – Order of the Enslaved

    20.8.2014

    H.

    Hate Division - Order of the Enslaved

    Kanaďané Hate Division nejsou žádná měkká ořezávátka – ostatně, už jenom název, jaký si pro svou kapelu vybrali, napovídá, že asi nepůjde o muziku pro slečinky. A světě div se, opravdu je tomu tak. Kvarteto z Nového Skotska totiž hobluje brutální muziku v death metalových vodách zahuštěných techničtějším pojetím a trochou toho grindového svinstva – to asi proto, aby to náhodou nebylo příliš hodné. Jestli byl tohle záměr, pak se určitě povedl. Hate Division sice ani zdaleka nejsou největší hudební extrém, na jaký můžete narazit (co si budeme povídat, kdo někdy zkusí noise, tomu pak i goregrind připadá vlastně docela v klidu), ale i tak je jejich výraz poměrně ostrou záležitostí, která se s ničím moc nesere. Sice to nejspíš nebude žádný zázrak, ale zatím to nezní špatně, což? Problém je v tom, ...

  • In My Embrace – Dead to Dust Descend

    19.8.2014

    Skvrn

    In My Embrace - Dead to Dust Descend

    In My Embrace je jedna z dalších kapel, jejíž historie už brzy nepůjde počítat na prstech obou rukou, a přesto za sebou nemá vydání jediného počinu. Vlastně počkejte, prsty přidělávat nemusíme, desátý rok existence tohoto švédského dua konečně přináší i první nahrávku, EP “Dead to Dust Descent”. To vznikalo pod rukama dvou švédských hudebníků, kteří na scéně účinkují skrze několik kapel již nějaký ten pátek, leč bez nějakého významnějšího úspěchu. Jestliže se vše kolem těchto pánů v minulosti údajně točilo kolem melodického death metalu, In My Embrace se blíží “zčernalému” bratříčkovi. Jak již padlo výše, Bosse Öhman a Johan Sjöblom mají několik let hraní a skládání za sebou, i přesto se nemůžu zbavit dojmu, že vydání “Dead to Dust Descent” měli posunout ještě o nějaký ten měsíc. Novinka totiž v několika skladbách a koneckonců ...

  • Premature Birth – A Ceremony of Power

    18.8.2014

    Zajus

    Premature Birth - A Ceremony of Power

    Premature Birth je londýnská black metalová kapela, která má za sebou kromě dnes recenzovaného EP “A Ceremony of Power” jedinou demonahrávku. Proč by vás tedy měla zajímat, když podobných skupin běhá po světě stovky a mnohé zajímavé máme i u nás v České republice? Protože “A Ceremony of Power” nakopává zadky mnoha výrazně zdatnějším a známějším black metalovým veličinám. Tón alba udá hned prvních několik sekund úvodní skladby. Ticho, piano, minimalismus a útrpný jekot: “Kill yourself!”. Těžký nihilismus, který album od prvních minut vyjadřuje, se nijak nezmění po celou hrací dobu, jež i díky znatelné délce čtyř skladeb sahá přes půlhodinovou hranici. Premature Birth hrají black metal opatřený typickým skřehotavým vokálem a velkou porcí kláves. Na rozdíl od jiných klávesami ověnčených spolků však neztratili autentičnost podzemní scény, “A Ceremony of Power” ...

  • Spellcaster – Spellcaster

    17.8.2014

    H.

    Spellcaster - Spellcaster

    Když se řekne Oregon a jmenovitě Portland, v hudební souvislosti mi okamžitě naskočí místní náladotvůrci Agalloch. Bylo by ovšem pošetilé si myslet, že to je jediná skupina, která odsud pochází. Jak jistě správně tušíte, v této minirecenzi se podíváme na jednu další, jež ovšem se zmiňovanými kolegy nemá vyjma původu zhola nic společného. Spellcaster (původně pod názvem Leatherwitch) totiž holdují vcelku normálnímu heavy metalu, který je navíc trochu líznutý speed metalem. Nyní si na konto připisují druhou dlouhohrající desku, jež je protentokrát eponymní a navazuje na tři roky starý debut “Under the Spell”. Rozhodně pozitivní je na “Spellcaster” jedna věc – ačkoliv se jedná o mladou kapelu a druhé album a nikdo z pětice muzikantů žádné velké zkušenosti nemá, rozhodně to zní poměrně vyzrále, minimálně na poměry svého žánru. Také je super, že ...

  • The Birds of Satan – The Birds of Satan

    16.8.2014

    Kaša

    The Birds of Satan - The Birds of Satan

    Foo Fighters se v loňském roce nacházeli v období zimního spánku, takže se jejich bubeník Taylor Hawkins rozhodl, že se nebude nudit a zformoval svůj boční projekt s názvem The Birds of Satan, v němž s ním působí jistí Wiley Hodgden a Mick Murphy, a během několika týdnů stvořili své debutové album “The Birds of Satan”, na němž vzdávají holt velikánům amerického stadiónového rocku. Taylor Hawkins sice nikdy nebyl tak dobrý zpěvák jako Dave Grohl, ale jeho neučesaný vokál má něco do sebe, a pokud si pro sebe napíše vhodnou hudbu, kde může nechat vyniknout právě tu jeho přírodní formu, tak to dohromady nefunguje zas tak zle. Předchozí boční projekt mimo Foo Fighters jménem Taylor Hawkins and the Coattail Riders mě na obou vydaných albech celkem slušně bavil a totéž jsem očekával ...

  • ACOD – Another Path…

    13.8.2014

    Zajus

    ACOD - Another Path

    Jste-li relativně neznámá kapela a chcete-li o sobě dát vědět, mám pro vás jeden tip: nevymýšlejte nové žánry a nesnažte se tvrdit, že jste jejich průkopníci. Alespoň to učinila zde recenzovaná kapela ACOD (případně její vydavatel). Zvláště když hrajete úplně běžný melodický death metal, vážně. Radši dejte do pořádku tagy souborů, které posíláte recenzentům. Ušetříte jim práci a nevyvoláte v nich od prvních momentů dojem, že jste banda namyšlených blbců. To jen obecně na úvod, pojďme však nyní ke kapele, která ve mně zmíněné zamyšlení vyvolala. ACOD nejsou úplní nováčci, mají za sebou již dvě dlouhohrající alba. Dnes se však podíváme na letos vydané EP “Another Path…”. V pětici kratších skladeb kapela prezentuje, jak jsem již zmínil, melodický death metal poněkud tvrdšího zaměření.

  • California Breed – California Breed

    12.8.2014

    Kaša

    California Breed - California Breed

    Vypadá to, že spojení starých rockových hrdinů s mladými kytaristy je zrovna v módě, protože po superkapele WAMI jsou tady California Breed, což jsou po odchodu Joea Bonamassy pohrobci Black Country Communion, k nimž se přidal mladík jménem Andrew Watt. Z předešlého působiště se tak v řadách této trojice sešli zpěvák/baskytarista Glenn Hughes a bubeník Jason Bonham, které doplňuje právě zmíněný 23letý talent. Debutové album na sebe nenechalo dlouho čekat (kapela vznikla ani ne před rokem) a stalo se jím eponymní “California Breed”. Rozdíl oproti Black Country Communion je patrný hned na první poslech. Zaprvé, Derek Sherinian již není součástí kapely a žádný jiný klávesák ho nenahradil, takže pánové dali sbohem košatým klávesovým aranžím. Navíc, oproti bluesovějšímu přístupu Bonamassy ke kytarovým riffům a sólům je Watt mnohem více zakořeněn v klasickém hard rocku, takže písně ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy