Minirecenze

  • Morbo – Addiction to Musickal Dissection

    28.7.2014

    H.

    Morbo - Addiction to Musickal Dissection

    Po světě běhá asi tak miliarda death metalových sebranek a Morbo jsou dalšími z toho obrovského zástupu. Tihle Římané měli až doposud na kontě pouze jeden demosnímek “Eternal City of the Dead”, který je aktuálně starý čtyři roky, ale letos se dohrabali k prvnímu dlouhohrajícímu zářezu, jehož název zní “Addiction to Musickal Dissection”. Od debutující death metalové kapela asi nikdo z nás nečeká žádnou přílišnou originalitu (a i v případě Morbo je toto očekávání na místě), takže hlavní otázkou je, ze kterých klasiků se tady čerpá. Morbo se mi nezdají úplně stoprocentně vyhranění, ale určitě se sem tam objeví závan severské školy ze Švédska a místy jsem si rozhodně vzpomněl i na Nizozemsko, v jistých momentech se mi tedy vybavili především Gorefest. Tak jako tak, na každý pád z “Addiction to Musickal Dissection” smrdí oldschool jak prase, to je jasné.

  • Thermit – Encephalopathy

    27.7.2014

    Zajus

    Thermit - Encephalopathy

    Nedlouho po Deathinition se mi dostala do ruky další polská thrashová záležitost, a jestliže minule jsem převážně chválil, dnes budu muset bohužel postupovat opačným směrem. Thermit hrají thrash metal, a to tak nějak přesně podle učebnice. Jejich první EP vydané po několika letech společného působení v kapele, která je podle záznamů prvním “veřejným” stanovištěm všech zúčastněných hudebníků, nese nevyslovitelný název “Encephalopathy”. Pro zvídavé mohu doplnit, že slovíčko “Encephalopathy” je používáno jako souhrnné označení pro nejčastěji trvalá zranění mozku. Nacházím zde jistou spojitost, jelikož zranění mozku je nejspíše důvod, proč se kapela rozhodla angažovat pána jménem Trzeszcz (když už jsme u těch nevyslovitelných jmen…) na pozici vokalisty. Všechna instrumentální zručnost stranou, to, co Trzeszcz (řekněte to třikrát rychle za sebou) předvádí, je zrůdnost, za kterou by měl být v Haagu souzen za zločiny proti lidskosti. ...

  • D.A.M. – Phantasmagoria

    22.7.2014

    Zajus

    DAM - Phantasmagoria

    Když dojde na power metal, jsem málokdy optimistický. Jinými slovy si nevybavuji žádné power metalové album, které by bylo čímkoli výjimečné. Co však tomuto žánru nelze upřít, je propracovaná technická stránka, mnohdy velice hezké melodie letící ohromným tempem kolem posluchače a samozřejmě množství povedených kytarových sól. Naopak stinnou stránkou power metalu pro mě vždy byly vokály, zejména ty spadající do kategorie “extra uječené”, při kterých mě vždy napadá, že zpěváka nejspíše někdo chytil značně nevybíravým způsobem za jednu velice citlivou část těla. Tak či onak, tím se dostáváme k D.A.M. a jejich EP “Phantasmagoria”. D.A.M., brazilská kapela mající za sebou již jedno dlouhohrající album, sama sebe označuje za melodicky death metalovou formaci a určitým způsobem má pravdu. Pozitivní totiž je, že zpěv na “Phantasmagoria” není ten uvřeštěný, o němž jsem mluvil před chvílí, ...

  • Caïnan Dawn – Thavmial

    21.7.2014

    H.

    Cainan Dawn - Thavmial

    Na první letmý poslech vám možná bude připadat, že je “Thavmial” jen dalším obyčejným black metalovým albem, jakých jsou kolem stovky, ale jak se odhodláte věnovat tomuhle kousku trochu víc času, velice rychle zjistíte, že Caïnan Dawn mají hodně daleko do rozplizlé masy šedého průměru. Black metal těchto francouzských okultistů je totiž ve skutečnosti po čertech silnou záležitostí, která se vám v přehrávači může usadit na velice dlouhou dobou. Ten styl black metalu, jakým se Caïnan Dawn prezentují, mi místy vzdáleně připomíná třeba již nefungující belgické kolegy Gorath (ostatně, i přebaly “Thavmial” a jejich poslední desky “The Chronicles of Khiliasmos” jsou si vzdáleně podobné), ale rozhodně se nejedná o žádnou kopírku. Sice se nedá tvrdit, že by Caïnan Dawn byli nabroušeným originálem a hráli tu nejneotřelejší muziku pod sluncem, ale rozhodně svůj ...

  • Matt Bouvier – Death & Love

    20.7.2014

    H.

    Matt Bouvier - Death and Love

    O chlapíkovi se jménem Matt Bouvier jsem až donedávna jaktěživ neslyšel, tudíž jsem k poslechu jeho letošního minialba “Death & Love” přistupoval bez jakýchkoliv očekávání. Proklamovaná škatulka romatic pop mě nijak zvlášť neodradila, protože díky svým vrozeným a nenapravitelným sklonům k hudebnímu masochismu se mi mnohdy líbí kdejaké blbosti a jednoduše jsem neviděl důvod, proč by se tak nemohlo stát i v tomto případě. Kdybych dnes mohl vrátit čas a rozhodnout se znovu, jestli “Death & Love” poslouchat, neváhal bych ani vteřinu a obešel tenhle majstrštyk hodně velkým obloukem. Tak nějak jsem očekával, že dostanu lehkou, příjemně poslouchatelnou jednohubku, nic náročného… což je technicky vzato splněno, jenže to provedení je tak extrémně odstrašující, že to snad ani není možné.

  • The Black Rook – The Black Rook

    19.7.2014

    H.

    The Black Rook - The Black Rook

    Asi na stará kolena vážně začínám senilnět. Poslední dobou střílím většině black metalů a death metalů samé průměrné známky, aby mě pak chytnul úplně obyčejný a neobjevný hevík. Způsob, jakým se brazilské duo Rubens Lessa (všechny nástroje) a Flavio Senra (zpěv) do své tvorby pustilo, si totiž na první pohled o průměrnou nebo dokonce podprůměrnou známku vyloženě koleduje, protože je jejich eponymní debut tak klasický, jak jen si dokážete představit. Jenže nějakým záhadným způsobem je to prostě strašně zábavné. The Black Rook opravdu hrají ten nejprovařenější heavy metálek. Klasické kapely z toho smrdí každým coulem, ale zase musím naprosto férově uznat, že to Brazilci míchají tak šikovným způsobem, že se o nějakém ripoffu známějších jmen hovořit nedá, což je pozitivní. To hlavní, kvůli čemu je “The Black Rook” ...

  • Vexilla regis prodeunt inferni – Vexilla regis prodeunt inferni

    18.7.2014

    H.

    Vexilla regis prodeunt inferni - Vexilla regis prodeunt inferni

    Eponymní debutová deska mexických satanášských death metalistů Vexilla regis prodeunt inferni vyšla původně v létě 2012 a o rok později se objevila i na vinylu, rovnou ve třech barevných verzích. V letošním roce došlo (tedy, dojde – 30. července) k další reedici, tentokráte opět na CD, zato však s novou obálkou a navrch bylo jako bonus přidáno demo se třemi peckami. No, a právě ku příležitosti toho nového vydání jsme se tu dnes sešli, přátelé. Vexilla regis prodeunt inferni produkují docela hrubý death metal, který je znatelně ovlivněn takovým tím červeným rohatým frajerem, kterého většina z nás zná pod gangsterskou přezdívkou Satan. Do hlavy jim sice nevidím, ale působí to na mě, jako by Mexičané svou muziky chtěli postavit na chorobné atmosféře, čemuž ostatně napomáhá i to, že tu a tam zdálky vystrčí své růžky rovněž black metalový ...

  • Deathinition – Art of Manipulation

    16.7.2014

    Zajus

    Deathinition - Art of Manipulation

    Nedávno mě přepadla zcela nezvyklá chuť poslechnout si thrash metal, a tak jsem místo zjišťování, které thrash metalové kapely dnes ve světě letí, nakoukl do redakční bedýnky promodisků. Není překvapením, že jsem v ní kýžený žánr našel hned několikrát. Dnes se tedy podívejme na první z těchto nálezů – polské Deathinition. Na čtyřskladbovém EP “Art of Manipulation” předvádějí solidní jízdu, která možná i díky pochopitelně krátké stopáži lehce přesahující čtvrthodinu chytne a nepustí. “My Personal Maniac Fear” začne ještě poněkud jednoduchým riffem, ale kapela brzo dá najevo, že takových má kapela v zásobě spousty a šetřit jimi nehodlá. Jak říká zlatý žánrový standard, rytmická kytara vás vždy bez výjimky vyzývá k headbangu, zatímco ta sólová je mnohem sofistikovanější a proplétá se kolem závratnou rychlostí.

  • Dog, Paper, Submarine – Dog! Paper! Submarine!

    15.7.2014

    H.

    Dog, Paper, Submarine - Dog Paper Submarine

    Pomalu, pomalu, dámy a pánové – než budete číst dál, vraťte se ještě jednou o kousek nahoru a přečtěte si znovu a pořádně tu žánrovou škatulku, kterou jste napoprvé jen letmo přelétli očima. Alternative indie lo-fi rock / pop… máte to? Super, protože nic dalšího vlastně ani vědět nepotřebujete – Švédové Dog, Paper, Submarine totiž znějí přesně tak, jak říká jejich šílené stylové zařazení. Jakkoliv se to totiž může zdát jako samoúčelné honění co nejpošukanější hudební škatulky, ve skutečnosti to tu muziku vystihuje poměrně přesně. Pojďme to ovšem vzít podrobněji. Alternativa je jasná – prostě to nezní jako úplně zaběhnutý standard a v komerčním rádiu na podobný sound asi jen tak nenarazíte. U slovíčka indie taktéž není co řešit – ten rokec v podání Dog, Paper, Submarine opravdu zní ...

  • Garden of Hesperides – The Frozen Garden of the Hesperides

    14.7.2014

    H.

    Garden of Hesperides - The Frozen Garden of the Hesperides

    Chtělo by se říct, že provařenější koncept už si zámořské uskupení Garden of Hesperides snad zvolit ani nemohlo. Považte sami – black metal, který se snaží nastolit hypnotickou atmosféru za pomoci dlouhých monotónních ploch a lehkého ambientního vyťukávání. A aby toho náhodou nebylo málo, přidejte k tomu, že se jedná o projekt jednočlenný a že onen jediný člen se snaží zůstat v co největší anonymitě (dokonce ani není známo, z jaké části Spojených států amerických pochází). Tohle všechno je něco, co jsme všichni již mnohokráte viděli a slyšeli a asi všichni od každého dalšího takového alba nejspíš čekáme, že na ten třistapadesátý pokus už to bude nuda – a to jsem očekával i já od počinu s názvem “The Frozen Garden of the Hesperides”.

  • Manes – Teeth, Toes and Other Trinkets

    13.7.2014

    Atreides

    Manes - Teeth Toes and Other Trinkets

    Nestává se mi často, že bych vyhledával nějaké kompilačky, obvykle je považuji za věc nesmyslnou a zbytečnou – nějaké to best of si člověk s přehledem poskládá sám podle vlastního vkusu, který mnohdy zahrnuje zajímavější skladby než nejprofláklejší hitovky. Ale nebyli by to Manes, kdyby na kompilaci “Teeth, Toes and Other Trinkets” nepřišli s něčím jiným. Padesátiminutová sbírka je přesně tím, co byste si představili pod jejím jménem. Úvod obstarává nová skladba “Blanket of Ashes”, vyjma ní pak najdete ještě jeden nový kousek, a to “Tzolv”. Další zajímavou položkou je živák “Ende”, který mi s každým poslechem jedině připomíná, jak moc se těším na letošní Brutal Assault, protože ujít si něco takového, to je trest sám o sobě. Zbylých osm kousků je sbírka nejrůznějších předělávek dříve vydaných písní, a ...

  • War Messiah – Graveyard Feeding

    12.7.2014

    H.

    War Messiah - Graveyard Feeding

    Poláci War Messiah se vůbec s nikým a ničím neserou a od první vteřiny svého letošního ípka “Graveyard Feeding” začnou do posluchačů okamžitě solit metalový nářez. Jejich muzika se pohybuje někde na pomezí thrash a death metalu a bez nějakých větších problémů balancují na hraně mezi agresivní thrashovou cirkulárkou a nasraným dřevorubeckým deathem. O malinký kousek blíže ovšem dle mého názoru mají k prvnímu jmenovanému žánru, protože čistě pocitově se mi zdá, že tu thrashovou pilu na “Graveyard Feeding” slyším o něco více než deathovou brutalitu. Práce, jakou War Messiah odvádějí, je přinejmenším solidní, a pokud vám takováhle stylová kombinace sedí, není důvod si “Graveyard Feeding” neposlechnout, jelikož polská smečka pořádně zahoblovat rozhodně umí.

  • Akrotheism – Behold the Son of Plagues

    9.7.2014

    H.

    Akrotheism - Behold the Son of Plagues

    Zdá se mi, že poslední dobou mám v přehrávači až nechutně velké množství black metalu průměrných kvalit – snad i díky tomu bylo docela příjemné si zase jednou poslechnout žánrovou nahrávku, jejíž úroveň je o trochu vyšší. Netvrdím, že je “Behold the Son of Plagues” nějaké extrémně fantastické veledílo, ale rozhodně se Akrotheism nedá upřít, že na svém dlouhohrajícím debutu přišli s velice povedenou muzikou, jež věští více než slušný potenciál do budoucna. Obálka “Behold the Son of Plagues” a především její barevné ladění ve mně zpočátku příliš důvěry nevzbuzovaly, ale nakonec se ukázalo, že samotná hudební náplň rozhodně má něco do sebe. Akrotheism ve své podstatě produkují black metal klasičtějšího rázu, ale zase ne tak úplně, protože se na jejich řadové prvotině najde prostor i pro nejedno ozvláštnění

  • Dread Sovereign – All Hell’s Martyrs

    8.7.2014

    H.

    Dread Sovereign - All Hell's Martyrs

    Dread Sovereign jsou možná na první pohled nějaká bezejmenná doomová kapela z Irska, ale na ten druhý člověka okamžitě upoutá sestava, v níž se vyskytují hned dva členové fantastických Primordial, jmenovitě bubeník Simon O’Laoghaire (zde pod pseudonymem Sol Dubh) a zpěvák Nemtheanga, který se zde vyjma mikrofonu chopil rovněž baskytary. Třetím do party (tedy do sestavy) pak je kytarista Bones z rockové kapely Wizards of Firetop Mountain. Pánové na sebe v loňském roce upozornili debutovým ípkem “Pray to the Devil in Man”, na které nyní navázali regulérní řadovou deskou “All Hell’s Martyrs” – a právě na tu se teď podíváme… Nijak se moc netajím tím, že Primordial mám opravdu rád, doom metal mám také rád, tudíž jsem vcelku očekával, že toto spojení v rámci Dread Sovereign si oblíbím zrovna tak. Jednoduše řečeno – měl jsem na “All Hell’s Martyrs” ...

  • Morzhol – MMXI

    7.7.2014

    H.

    Morzhol - MMXI

    Morzhol z dálky nevypadají nijak zvláštně, prostě další pravověrně black metalová smečka z Francie… že své první dlouhohrající album “MMXI” vydávají až v době, kdy byla jejich činnost ukončena, také není nic vyloženě neviděného, neslyšeného. Stačí se ovšem podívat jen na tracklist “MMXI” a ihned vám dojde, že něco trochu zvláštního a ne úplně tradičního tu přece jen bude. Ano, opravdu se jedná o jeden tři čtvrtě hodiny dlouhý song, jehož monstrózní stopáž je vyplněna pouze podzemním black metalem… Jak už název skladby napovídá, ve skutečnosti to je vlastně šest songů v jedné stopě, ale upřímně řečeno, při poslechu vám to beztak bude připadat jako jeden 43minutový kus… tedy, přinejmenším alespoň já osobně jsem jaksi nebyl schopen rozklíčovat, kde končí jedna “podskladba” a začíná další, téměř žádná přerušení se nekonají a ...

  • Terra Tenebrosa – V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels

    6.7.2014

    H.

    Terra Tenebrosa - V.I.T.R.I.O.L. - Purging the Tunnels

    Jak už to tak bývá, na Terra Tenebrosa jsem svého času natrefil úplnou náhodou… nějak jsem se dostal ke skladbě “The Mourning Stars”, která mě okamžitě posadila na prdel, takže jsem neváhal si sehnat tehdy aktuální debut “The Tunnels”, díky němuž Švédové takřka ihned povýšili mezi mé oblíbené kapely. Ačkoliv se našli tací, jež pak druhá deska “The Purging” zklamala, pro mě osobně Terra Tenebrosa nastavenou laťku udržela. Nyní přichází na řadu nové EP “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”. To završuje celý provázaný koncept a obsahuje dvě skladby, které vznikly v průběhu natáčení prvních dvou alb. I z toho důvodu myslím nebyl důvod se obávat, že by tentokrát Terra Tenebrosa zklamala – a opravdu se tak nestalo, protože se zase jedná o opravdu skvělý poslech, byť tentokrát relativně krátký. “Draining the Well” je doposud ...

  • V/A – Only Lovers Left Alive

    5.7.2014

    Ježura

    VA - Only Lovers Left Alive

    Že je americký nezávislý režisér Jim Jarmush poměrně kultovní postavičkou filmového undergroundu, to je celkem známá věc. Že je ale také muzikantem, to už tak známé není a nevěděl jsem to ani já, tedy do doby, kdy jsem zhlédnul Jarmushův film “Only Lovers Left Alive” (česky “Přežijí jen milenci”) a začal se trochu šťourat v jeho soundtracku, který mi docela učaroval. Jak jsem záhy zjistil, Jarmush si kromě své kapely Sqürl přizval na výpomoc zejména nizozemského umělce Jozefa van Wissema a pár dalších a dohromady stvořili necelých padesát minut hudby, která je velmi… ojedinělá. Jedná se o velice minimalistickou, atmosférickou a nesmírně náladovou záležitost, kde hrají hlavní roli povětšinou osamocené strunné nástroje občas doprovozené nějakým ambientním ruchem a podobně.

  • Goats of Doom – Ashes from the Past

    2.7.2014

    H.

    Goats of Doom - Ashes from the Past

    Přijde mi, že to poslední dobou píšu nějak moc často, ale i Goats of Doom z Finska jsou další kapelou, o níž musím prohlásit, že se její muzika poslouchá úplně v pohodě a vlastně proti ní vůbec nic nemám, ale nic víc než ono “poslouchá se v pohodě” nedokáže nabídnout a patří tedy do solidního a poslouchatelného průměru, případně lehounkého nadprůměru. Než ale přistoupíme k letošnímu EP “Ashes from the Past”, dejme si nejdřív trochu formálního balastu… Goats of Doom nejsou žádní veteráni, tu svou black metalovou káru táhnou od roku… no, vlastně ani nevím odkdy, ale jisté je, že svůj první nosič (split s Dødkvlt), vypustili v roce 2011, o rok později přišla první řadovka “Lost in Time and Void” a pak až právě aktuální “ípíčko” “Ashes from the Past”, které je ...

  • Haeres – Trom

    1.7.2014

    H.

    Haeres - Trom

    Kanadští black metalisté Haeres se letos vytasili se svou druhou dlouhohrající deskou “Trom”, na níž člověka hned na první pohled zaujme poměrně povedený obal, díky němu jsem si z nějakého důvodu ihned vzpomněl na norské Helheim (nejspíš kvůli přebalu k desce “Kaoskult” z roku 2008). Aby bylo formální úvodní omáčce učiněno zadost, dodejme ještě, že novinka navazuje na tři roky starý počin “Héritiers du sang noir”. Teď už ovšem ke stručnému povídání k “Trom”… Haeres ve své podstatě nepředvádějí žádné výjimečnosti. Jejich black metal je (na poměry svého žánru, v němž se dají nalézt i pořádná pekla a ani to nedá moc práce) poměrně přívětivý, dost melodický a čitelný, sound je rovněž v pohodě poslouchatelný i pro ty, kdo nejsou zrovna fanoušci chrastivých kanálních výblitků. Jak už ovšem bylo zmíněno, samotná kompoziční stránka není nic zvláštního – “Trom” se hezky ...

  • Harakiri for the Sky – Aokigahara

    30.6.2014

    H.

    Harakiri for the Sky - Aokigahara

    Eponymní debutové album rakouských Harakiri for the Sky z roku 2012 sice neznám, ale tak nějak jsem měl z kapely vždy pocit, že jde o dobrou záležitost. Jestli tomu tak doopravdy je, to jsem se pokusil zjistit s aktuální druhou deskou “Aokigahara”. A hned na začátek klidně můžu předeslat, že to rozhodně nedopadlo špatně… Harakiri for the Sky se pustili do jakéhosi post-black metalu, možná z jistého úhlu pohledu i atmosférického black metalu kombinovaného s post-rockem. Ve finále je to sice víceméně jedno a jde o to samé, nicméně jestli nás čtete pravidelně, možná jste si už všimli, že jsem tu tuto žánrovou kombinaci nejednou poměrně stíral. Harakiri for the Sky jsou naštěstí ten případ, kdy k tomu není důvod, protože zde je tahle záležitost provedena velice umně. Není to ani z toho důvodu, že ...


Hradby Samoty VII.

Od hudebních fandů pro hudební fandy