Fiasko – Mizantropolia 25.10.2020 H.  Fiasko je kapela z Varšavy, a i když by k tomu její název mohl svádět, muzika není úplně fiasko. Čímž ale neříkám že by byla nějak převratná nebo snad dokonce „jenom“ nadprůměrná. Poláci svoje nástroje ovládají bez problémů, což byste asi čekali, protože pokud umím piču hrát, tak asi nejdu hrát do kapely. Pokud teda nehodlám hrát lo-fi black metal nebo guturální grindcorový chlejvek – v těchto případech je to samozřejmě buřt, že jo. No, abych to zkrátil, Fiasko prostě jedou řemeslně dobře udělaný průměr. Borci nejsou úplně bez zkušeností. Za sebou mají už jednu řadovku „Głupcy umierają“, již vydali na podzim 2017. Letos pustili do éteru épéčko „Mizantropolia“, na němž se nachází bezmála pětadvacet minut materiálu ve čtyřech stopách.
Hel.IV – Palm on the Altar 11.10.2020 Dantez  Techno je v Čechách neodmyslitelně pojeno s feťáctvím, vygumovanými hlavami a košilatě vtipnou prupovídkou tuc-tuc. Není se vlastně čemu divit, stereotypní vyobrazení techna svádí žánr častovat negativy. Jenže takové to kvazitechýnko, které širší obec zná z filmů či starších TV hitparád, toho moc nemá s technem jako takovým společného. Žánr přitom není třeba zevrubně studovat pro odhalení pravého jádra – třeba po nedlouhé době poslouchání nahodilých techno setů na YouTube začne být algoritmus milosrdný a odmění se servírováním návrhů, přes které se dá proklikat do podzemí nemilosrdné pulzující elektroniky. Zničehonic se stáváte svědky industrial techna.
Fetor / Crepitation – Onset of Horrendosity 11.10.2020 H.  Literární stanice (vtip, ne?) Sicmaggot dnes uvádí další díl nekonečné relace „Nevyžádaná promo cédéčka“. V dnešním díle účinkují: polská skupina Fetor a britská skupina Crepitation. Zmíněné kapely vydaly v lednu 2019 splitko „Onset of Horrendosity“. Netuším, proč mi to promo agentura poslala víc jak rok po vydání, ale to asi není úplně moje starost. Pro zajímavost dodám, že polský label Deformeathing Production tuhle perlu pustil do světa na cédéčku i sedmipalcovém asfaltu, který podle mě lépe vypadá, než zní. Jedná se totiž o oranžovo-černý splatter. Já osobně tedy preferuji černou klasiku a vždycky jí při koupi dávám přednost, je-li tu taková alternativa, ale občas ty barvičky taky vypadají pěkně. Viz tenhle případ.
Bethexuhl Anxalthan – In Darkness We Blaze 25.9.2020 Metacyclosynchrotron  Název Bethexuhl Anxalthan a symboly zdobící původní obal dema „In Darkness We Blaze“ okamžitě prozradí náklonnost tvůrců k satanskému lo-fi bordelu produkovanému kapelami Les légions noires. V posledních letech určitě nejsou jediní, kteří se k odkazu kapel jako Vlad Tepes, Mütiilation nebo Belkètre svědomitě hlásí, o portugalských či srbských sebrankách jsme si už něco uvedli, ale tentokrát máme co do činění s kapelou, jejíž členové údajně pochází z Francie, Švýcarska a Německa a podle děkovačky v „bookletu“ to vypadá, že má sestava blízko ke kapelám spřízněnými s Ancient Moon.
Moanaa – Torches 25.9.2020 H.  Literární stanice (vtip, ne?) Sicmaggot dnes uvádí další díl nekonečné relace „Nevyžádaná promo cédéčka“. V dnešním díle účinkují: polská skupina Moanaa. Pro pořádek ale nutno nutno dodat, že přímo kapela osobně je v tomto nevyžádaném zasílaní stříbrných placek nevinně. Což ale nic nemění na tom, že jejich ípko „Torches“ mi ve schránce přistálo. A už vůbec to nezmírní skutečnost, jak strašně průměrnou a neosobitou muziku Moanaa produkují. Pro ještě větší pořádek řeknu jednu věc. „Torches“ nedostane těžký hejt kvůli tomu, že jsem dostal cédéčko, o nějž jsem tak úplně nestál a o nějž bych za normálních okolností ani nezakopnul.
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – The Cosmic Trigger: Retriggered 2.9.2020 H.  Der Blutharsch potažmo Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand mám poměrně rád. Jejich nahrávky zde ostatně recenzuji pravidelně a nějak si nevzpomínám, že bych tomu někdy dával pojeb, naopak jsem prakticky vždycky nadšený nebo přinejmenším spokojený. Také v naší sekci reportáží z koncertů se rakouská kultovka několikrát objevila a vždy si odnesla pozitivní kritiku. Jak tedy vidno, ke kapele nějaký vztah mám. Rozhodně se ale neřadím k fanatikům, kteří potřebují slyšet a vlastnit všechno. Na dlouhohrající desky se vždycky těším, občas si rád poslechnu i nějakou zajímavou kolaboraci. Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand toho ovšem vydávají docela hodně a pravidelně sypou i dost neřadovek.
White Nights – Into the Lap of the Ancient Mother 20.8.2020 H.  Když se podívám na logo White Nights a na obálku jejich debutového ípka „Into the Lap of the Ancient Mother“, očekával bych od toho retro psychedelic rock. Dokázal bych si představit i příměs occult rocku. Kdybyste mi ale řekli, že tahle možnost není správně, tak bych tipoval nějaký stoner a myslel bych si, že tentokrát už se nemohu mýlit. Myslel bych si blbě. Jediným správným předpokladem ze všech výše zmíněných je psychedelie. White Nights na ni ovšem nahlížejí blackmetalovou optikou. Jak ale pestrobarevný houbičkový obal napovídá, nepůjde o hutnou sugestivní podobu psychedelického black metalu à la Oranssi Pazuzu.
Taake / Deathcult – Jaertegn 4.8.2020 H.  Norský kult Taake už si letos jedno splitko na konto připsal. V březnu vyšel počin „Pakt“, na jehož druhé straně se představili krajané Whoredrom Rife. V červenci se pak Taake podílel na dalším splitu s opětovně norskými kolegy – Deathcult. V případě „Jaertegn“ je spojitost mezi oběma zúčastněnými kapelami zcela zřejmá. Hlavní persónou Taake vždycky byl, je a bude Hoest. Vedle svého domovského a hlavního projektu se ale angažuje či angažoval i v dalších skupinách, přičemž jednou z nich jsou právě Deathcult, kde Hoest hobluje na baskytaru. Mimoto, ostatní členové Deathcult, bratrské duo Skagg a Thurzur, bývali svého času součástí koncertní sestavy Taake a také se jako podíleli na různých nahrávkách Taake jako hosté.
Android – Chapter 001 26.7.2020 Cnuk  O floridské kapele Android toho moc nevím. Netuším, jak dlouho existuje, kdo jsou její členové, ani jestli hrají koncerty. Vím však to nejdůležitější. V lednu Android načali svoji cestu první kapitolou, EPčkem „Chapter 001“, a to mě kurva baví. Android je v podstatě naprosto tradiční hardcore punk. Má však jednu velice výraznou přidanou hodnotu, kterou je kyberpunkový a post-apokalyptický nádech. Tento koncept funguje dokonale, logem počínaje, hudbou konče. Celé to vypadá a zní, jako když se snažíte pospojovat dohromady stavebnici Merkur s Elektronikem, ale támhle to zajiskří, tady zaskřípe, a jde to do kopru.
إستدعاء الرياح السوداء القديمة – الجن 24.6.2020 H.  V dnešní minirecenzi bych rád představil jednu málo známou obskurnost, která by ovšem měla stát za pozornost všem hledačům, kteří si lebedí v poslechu silně atmosférického a také silně podzemního black metalu. Na الجن (dle všeho by se to mělo do latinky přepisovat jako Aljina) mě upozornil kolega Metacyclosynchrotron, a jakmile jsem si to pustil, prakticky na první poslech mi bylo jasné, že tohle je muzika přesně pro mě. Nejprve však několik slov k samotnému projektu. Informací samozřejmě nelze dohledat moc, vesměs jen to nejnutnější minimum.
The Annihilated – Demo 12.6.2020 Cnuk  Kapela jako The Annihilated asi nikoho moc nepřekvapí. Přesto ale stojí za zmínku. Tato čtveřice z Londýna hraje americký hardcore punk raných osmdesátých let, ale je v tom cítit i Británie tehdejší doby, tedy typický styl UK82. Hledat nějakou podobnost s dobovými představiteli není nic těžkého, lze slyšet například Necros, T.S.O.L., Ultra-Violent a především pak Negative Approach. Ostatně něco podobného tvořili někteří ze členů The Annihilated už v partičkách Arms Race nebo S.H.I.T.. Styl The Annihilated je tak postavený především na sžíravých riffech, úderné rytmice a agresivním vokálu.
Forest – Shadow and Dust 31.5.2020 H.  Znovuzrození Forest mě před dvěma lety potěšilo. Jejich staré věci mám rád a éru pod jménem Ruune taktéž. Návratová deska „Hardangervidda“ se mi zdála výborná a dvojice Thorn / Fjord na ní dokázala opět oživit majestátní magii, díky níž jsem si jejich tvorbu oblíbil. Kvůli tomu jsem měl zpočátku radost i z toho, že nezůstalo jen u jednoho alba a Forest tvoří i nadále. Skoro se až zdá, že Thorn v současné době tvoří víc než v minulosti, protože dva roky po vydání „Hardangervidda“ se toho v táboře Forest děje poměrně dost.
Nirriti – অসূর্যস্পর্শা 26.5.2020 H.  Zdá se, že Indie se v posledních letech stala plodnou půdou pro hlukově-metalový extrém. Mám na mysli formace, které jsou na Indii přímo místně napojeny jako třeba Tetragrammacide, Aparthiva Raktadhara či Jyotiṣavedāṅga, anebo kapely, které se Indií je inspirují jako třeba Tsalal (byť v jejich případě noise výrazně převažuje) z Kanady. Trio Nirriti do tohoto „trendu“ očividně spadá a shodou náhod spojuje návaznosti na obě zmiňované země. Dvojici indických zvířat zde doplňuje kanadský bubeník Rakta, což není nikdo jiný než Axaazaroth z Nuclearhammer či Paroxsihzem.
Ayyur – Balkarnin 8.5.2020 H.  Na předešlé EP Ayyur s názvem „The Lunatic Creature“ jsem byl svého času docela zvědavý. Šlo o moje první setkání s kapelou. Zajímalo mě, jak bude znít black metal z Tuniska s poměrně zajímavým vizuálem (mám samozřejmě na mysli fotky samotné skupiny, nikoliv obaly, které mají Ayyur typicky o ničem). Navrch se do sestavy před pár lety připojil Shaxul, tedy původní vokalista Deathspell Omega, jenž v Ayyur ovšem obsluhuje bicí. „The Lunatic Creature“ mi nicméně připadalo dost nudné. Šlo o řemeslně dobře udělaný průměr, který po obsahové stránce nedokázal zaujmout vůbec ničím.
Unbegotten – Manifestion 13.4.2020 Metacyclosynchrotron  Anonymní španělská kapela Unbegotten se poprvé předvedla v roce 2016 s demo nahrávkou „Proem of the Unknown“, o které vám nic chytrého neřeknu, protože jsem ji neslyšel. V lednu roku minulého roku jí na vinylu vyšlo debutové, dlouhé album „Manifestion“ v režii Altare Productions, jež by měl znát každý fanoušek labelů Signal Rex, Harvest of Death a jim podobným. Já Unbegotten a jejich předmětné album zaznamenal až letos v lednu s kazetovým vydáním (a promem zaslaným pod nos), tentokrát díky Nebular Carcoma.
Only Sons – Lions and Unicorns 25.3.2020 Cnuk  Jestli nemáte momentálně vyloženě hovno co na práci a chcete se raději věnovat něčemu užitečnějšímu, tak tohle můžete s klidným svědomím zavřít, protože v tomto povídání vás nic zajímavého nečeká. S kapelou Only Sons se setkávám poprvé. Vznikli v roce 2017 a pocházejí z Krakówa. Pětice muzikantů si loni na podzim udělala radost svojí první dlouhohrající fošnou, která dostala název „Lions and Unicorns“. Only Sons by teoreticky mohli zaujmout vyznavače stoner rocku. Píšu teoreticky, protože jestliže máte na tento žánr alespoň nějaké nároky, pak vás „Lions and Unicorns“, stejně jako mě, jen stěží zaujme. Elementární kvalita tu je.
The Wraith – Gloom Ballet 15.3.2020 Dantez  The Wraith tvrdě jedou v takové té ověřené směsce post-punku a gothic rocku občas přepadávající ke své obskurnější odnoži, která se častuje přízviskem „death“. Kapela buduje na základě, který v osmdesátkách představili třeba Killing Joke nebo The Sound. Materiál tedy staví na svižných a strohých bicích, živelné base a tenkém metalickém kytarovém tónu. Temnější atmosféra poté připomíná skupiny jako Christian Death a Samhain. Na „Gloom Ballet“ jsem se těšil hlavně proto, že The Wraith na předchozím EP „Shadow Flag“ hráli tenhle ověřený a vlastně už trochu otřepaný mix skoro až s crust/punkovým drivem, který ho z potenciální fádnosti vyzdvihával.
Skøv – Skøv 6.3.2020 H.  Jestli něco nemám rád, tak to jsou nevyžádaná cédečka na recenzi. Ještě s tím dokážu žít, pokud někdo bez ptaní pošle něco, co je ve finále fakt dobré, ale to stává opravdu jen výjimečně. Většinou to jsou blbosti, o jaké bych si za normálních okolností ani neopřel kolo. Polští Skøv jsou přesně takovým případem. Třeba Skøv v rámci svého stylu nejsou úplně blbí. Já nevím. Protože to, co Poláci hrají, mě vůbec nezajímá, nebaví a vlastně ani nedokážu poznat, jestli je to plus mínus objektivní optikou papírově oukej. Už po půlminutě prvního tracku „Release the Barabash“ jsem věděl, že tohle prostě není pro mě a nechci to poslouchat. Recenze jsou nicméně subjektivní a dejme tomu, že když mi to teda poslali, tak je asi ten můj subjektivní názor zajímá.
Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt 1.3.2020 H.  Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí Vritra z Kringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.
Volahn – El Tigre del sur 15.2.2020 Dantez  Děje se to asi každému každý rok. Pár dní po sesumírování žebříčků loňského roku zjišťujeme, že nám těsně pod prdelí utekla nahrávka, která by seznamem zamíchala. Věřím, že podobných případů mi vletí do ksichtu ještě několik. Doposud největším osobním zachrápáním bylo jednoskladbové EP „El Tigre del Sur“ od Volahn. Proto si alespoň malé, leč pozdní ohlédnutí, zaslouží. To, že Volahn tahají inspiraci z poměrně – alespoň na black metal – neotřelých zdrojů, není nic nového. Desky a splity jsou často tematicky i hudebně ovlivněny aztéckou a mayskou mytologií. Na „El Tigre del Sur“ je tomu trochu jinak, stále však velice originálně. 14timinutová skladba vzdává hold Emilianovi Zapata – vůdci dělnického odboje v mexické revoluci, která se táhla první polovinou 20. století.
|
