Minirecenze

  • Crimson Blue – Innocence

    17.2.2014

    Kaša

    Crimson Blue - Innocence

    Ruští Crimson Blue za sebou nemají nikterak dlouho kariéru, jež od vzniku v roce 2009 čítá jedno EP “Island” z roku 2011 a debutové album “Innoncence” z téhož roku, které si kapela vydala svépomocí a kterému se nyní podíváme takhle zpětně v krátkosti na zoubek. Sama kapela se označuje za “nu art metal”, takže hlavní atributy v podobě jednoduché kompoziční stránky, melodických vokálů a rádobytvrdých kytar, které se tváří, že objevily svět tvrdé hudby, se nabízejí samy. Crimson Blue si však do průhledné hudební škatulky nebáli přidat ono “art”, jež z “Innocence” sice nečiní o nic větší umění, než je na moderní rock/metalovou kapelu běžné, ale na druhou stranu je jejich hudba přeci jen o něco hlubší a prostá vyloženě podbízivých momentů, jejichž hlavním účelem je zaujmout každého. Pokud pominu přemrštěnou hrací dobu, kdy výsledná jedenáctka skladeb začne po nemalé ...

  • My Useless Life – Negative Memories

    11.2.2014

    H.

    My Useless Life - Negative Memories

    My Useless Life je zámořský projekt z Kalifornie, který se – ostatně jak už jen jméno kapely i aktuální desky napovídá – ve své tvorbě nevěnuje zrovna veselé hudební formě, vlastně právě naopak, protože stylově se tato formace pohybuje v depresivně black metalových vodách. I když sám za sebe musím říct, že mně osobně tento takzvaně depresivní black metal nikdy vyloženou depresi nenaháněl; za pocitově opravdu nepříjemnou hudbu považuju spíše věci jako Stalaggh nebo Yhdarl, ale to, co se obecně označuje jako depresivní black metal a kam spadají taktéž My Useless Life, mi přijde s nadsázkou jako docela pohodová muzika (byť sportovně přiznávám, že za ty roky poslouchání kdejakých šíleností už můžu mít tu laťku docela posunutou). Když vezmeme konkrétně “Negative Memories”, tak veselá záležitost to samozřejmě není, ale i přesto je na tom ...

  • Dementia Senex – Heartworm

    11.2.2014

    Kaša

    Dementia Senex - Heartworm

    Svým loňským EP “Heartworm” navázali Dementia Senex na demosnímek “Sun Goes Down Behind” z roku 2009, jenž vyšel zhruba rok od doby, kdy se začala psát historie této pětičlenné úderky, která s velkým přehledem a na takhle mladou kapelu s nezvyklou vyspělostí kombinuje ve své tvorbě údernost death metalu a technickou explozivnost post-hardcoru, což jsou natolik všeříkající škatulky, že si možná myslíte, že “Heartworm” nemá čím překvapit, ale to je chyba, protože Dementia Senex nezůstávají jen u toho. Tato italská pětice ví, kdy zatáhnout za ruční brzdu, takže třeba úvod první z trojice skladeb “Unscented Walls” staví na utahaných harmonických riffech, kterými se dotkne až sludgové zatěžkanosti, ovšem jen do doby, než se přířítí zabijácká kytarová smršť spolu s technickými bicími, jež úhledně kopírují kytarové riffy, ovšem žijí si vlastním životem, takže na mechanickou kombinaci ve stylu Fear ...

  • Bruce Springsteen – High Hopes

    10.2.2014

    Kaša

    Bruce Springsteen - High Hopes

    Možná si říkáte, že tenhle stařík, který už má šedesátku za sebou, nemá v rukávu nic, čím by mohl překvapit, protože to vypadá, že se svou doprovodnou kapelou The E Street Band dal dohromady dvanáctku klasických songů a vypustil je prostřednictvím osmnácté řadovky do světa. Samozřejmě, že vše je trošku jinak. Tak zaprvé, Bruce Springsteen je ve skvělé skladatelské formě, takže skáče od gospelové “High Hopes”, přes rozmáchlou baladu “American Skin (41 Shots)” až k folkové “This Is Your Sword” o něco přesvědčivěji než minule a jeho hlas je jedním z důkazů, že stářím někteří lidé zrají jako víno. Zadruhé, album zní skvěle, plně a barvitě, což jde samozřejmě na vrub skvělé doprovodné kapele. Už tohle jsou standardní ingredience, díky nimž je v případě správné kombinace na úspěch zaděláno. Avšak je tady ...

  • Actress – Ghettoville

    10.2.2014

    H.

    Actress - Ghettoville

    Poslech žánrů, které můžete vidět v hlavičce u tohoto alba, je pro mě osobně něčím vlastně úplně novým a z hlavy si nepamatuju, že bych kdykoliv v minulosti něco podobného proháněl svým přehrávačem. Tím chci říct, že nemám sebemenší tušení, jak si na tom jednočlenný projekt Actress, za nímž stojí britský muzikant Darren J. Cunningham, stojí v porovnání se stylovou konkurencí nebo jak je na tom samotná deska “Ghettoville” v rámci diskografie skupiny, ale na druhou stranu zase můžu říct něco jiného, a sice že i takto naprosto vytržené z jakéhokoliv kontextu (všechno je jednou poprvé) mě tenhle počin až překvapivě zaujal… O co se tedy v tomto případě jedná? Hned můžu předeslat, že je to muzika, která je zcela jednoznačně hodně minoritní záležitostí a určitě ne každému sedne… vlastně ji asi jakýkoliv běžný posluchač zahodí jako ...

  • Throwdown – Intolerance

    9.2.2014

    Kaša

    Throwdown - Intolerance

    Panterovské riffy, panterovský vokál, panterovské vypalovačky a přesto nemluvím o Panteře. Kdybych chtěl americké divočáky Throwdown představit jedním jediným slovem, tak bych nemohl nezmínit legendární partu, která je už od počátku kariéry nejpatrnějším vlivem, jenž z hudby Throwdown promlouvá na všechny strany. A sedmá řadová placky “Intolerance” na tom nezmění vůbec nic. Kdo má rád testosteronem nabitý groove/thrash, zde navíc doplněný o hardcore vlivy, tak by nad “Intolerance” neměl zaváhat, protože z faktického hlediska ta deska nemá chybu. Šlape to jako hodinky, je to chytlavé, chlapsky okořeněné hrubými pasážemi, nicméně pro posluchače, který už si (když budu počítat, že nikdy neslyšel Panteru) prošel předešlými deskami, nejspíš nebude mít důvod si novinku vůbec pouštět. Neříkám, že neobsahuje několik vážně slušných momentů, nebo celých skladeb, kdy zejména “Suffer, Conquer” a ...

  • Seraphim System – Eradicate with Extreme Prejudice

    3.2.2014

    H.

    Seraphim System - Eradicate with Extreme Prejudice

    Když jsem kdysi svého času začínal s metalovou muzikou, nějak zvlášť jsem jednotlivé subžánry nerozlišoval, vlastně ani kvalitu moc ne, jednoduše se mi líbilo v podstatě všechno, kde se jenom ozvala kytara. Je klidně možné, že se nyní opakuje něco podobného, akorát ne s metalem, v němž jsem to už za ty roky začal “trochu” prosívat, ale s industrialem, do něhož jsem se pustil relativně nedávno… i když, docela to letí, víc jak dva roky už to taky budou. Anebo mám prostě zatím šťastnou ruku a cokoliv, co z elektronické scény vytáhnu, je vážně dobré a na žádnou sračku jsem ještě nenatrefil… Samozřejmě bych tu nic takového nevykládal, kdyby se mi nelíbila deska, jejíž jméno jste si jistě přečetli v nadpisu, tedy “Eradicate with Extreme Prejudice”, neboli druhá fošna amerického jednočlenného projektu Seraphim System. Ačkoliv novinka ...

  • Lidande – As the Night Wept

    3.2.2014

    H.

    Lidande - As the Night Wept

    Rozhodl jsem se nebýt svině a nenapsat do kolonky žánru to, co si myslím, ale to co používá samotný projekt Lidande, tedy black metal… i když, Lidande svou tvorbu popisují jako “black metal / ritualistic / heavenly” nebo “depressive suicidal black metal”, ale na to už fakt nemám koule, abych to tam dal. Pokud bych se ovšem měl řídit čistě podle sebe, radši bych muziku těchto Američanů popsal následujícími žánrový škatulkami: píčovina, sračka, hovadina, odpad, wtf. O co se jedná? Na první pohled by to i mohlo vypadat zajímavě… black metal, jeden půl hodinový song a obal, který je tak moc minimalistický, až je vlastně i nevím proč zajímavý… vážně jsem čekal (no, spíš nečekal, ale doufal), že by to mohlo být přinejmenším docela dobré. Vystřízlivění však přišlo hodně brzy… ...

  • Jaldaboath – The Further Adventures…

    3.2.2014

    H.

    Jaldaboath - The Further Adventures

    Skupinu Jaldaboath má na triku jistý Jaldaboath… tedy přesněji řečeno Grand Master Jaldaboath, ale je to ten stejný Jaldaboath, který kdysi hrával u britských experimentálně black metalových šílenců The Meads of Asphodel a dále je známý z formací jako Ewigkeit či Old Forest. Ačkoliv k tomu název svádí, Jaldaboath není jeho sólovým projektem (to je Ewigkeit), nýbrž regulérní kapelou. Debut “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšel v roce 2010 a přišel s hodně nevážně pojatou směskou metalu a středověku, kterou kdosi velice trefně nazval jako Monty Python metal. Novinka “The Further Adventures…” samozřejmě pokračuje v tom samém duchu, jaký byl nalajnován už na “The Rise of Heraldic Beasts”, nicméně tentokrát mi to nepřijde tak zábavné jako posledně. Najde se pár slušných hitovek, z nichž nejvíce ční asi “Warrior Monks of ...

  • From Purgatory – Adoration of the Idols

    3.2.2014

    H.

    From Purgatory - Adoration of the Idols

    Upřímně nemám sebemenší ponětí, co je tahle kapela zač, nikde se o ní nedají sehnat jakékoliv informace (s výjimkou toho, že jde údajně o švédskou záležitost), jejich jméno nenajdete v žádných metalových databázích, dokonce i pan Google až na warezové odkazy mlčí. Netuším tedy, kolik těch lidí je, jestli někde dříve hráli, co je to zač, vlastně ani nevím, zdali mám “Adoration of the Idols” brát jako demo, EP nebo cokoliv jiného (akorát teda řadovka to asi není… to je jasné už jen z délky 21 minut). Ať je ale tohle všechno jakkoliv, nic to nemění na tom, že se tenhle počin docela povedl… Netvrdím, že na “Adoration of the Idols” najdete nějaký vyložený zázrak nebo hudební formu, jakou jste až doposud nikde jinde neměli šanci slyšet, protože tak to není. ...

  • Obscure Sphinx – Void Mother

    30.1.2014

    H.

    Obscure Sphinx - Void Mother

    Možná, že na první pohled jsou polští Obscure Sphinx poměrně nenápadnou skupinou, ale jejich druhá deska “Void Mother” je tak extrémně silná, že rozhodně má na to, aby své autory takřka okamžitě vystřelila do první ligy alternativních kytarových žánrů – třeba ne do první ligy co do věhlasu, ale určitě minimálně co do kvality, protože “Void Mother” je po všech stránkách jednoduše excelentní nahrávka. Je tvrdá, nekompromisní, chytrá, atmosférická, perfektně vystavěná, působivá, uhrančivá, nápaditá, neotřelá… Obscure Sphinx dokážou v rámci svých skladeb vystavět velký tlak, který posluchače téměř nenechá vydechnout – s výjimkou několika meziher “Velorio”, “Meredith” a “Void”, v nichž Poláci znatelně zvolní, ale to jen proto, aby následná hradba riffů, mohutné rytmiky a expresivního projevu zpěvačky Wielebny byla ještě drtivější. Ale i v jejím rámci Obscure Sphinx přicházejí s obrovským kvantem ...

  • God Is an Astronaut – Origins

    30.1.2014

    Atreides

    God Is an Astronaut - Origins

    God Is an Astronaut jsem objevil relativně nedávno. Tak nedávno, že by se to vzhledem ke kvalitám této kapely, o které jsem se do té doby připravoval, dalo nazvat hříchem (ano, až s vydáním “Origins”, získáváte bludišťáka). O to víc jsem se však snažil proniknout zpětně do jejich diskografie co nejhlouběji. Nutno podotknout, že jsem se pořádně ještě neodlepil od “Origins”. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, je vlastně docela jednoduchá. V prvé řadě je tu to něco, co platí snad pro všechna alba, která jsem od God Is an Astronaut slyšel – propracovanost skladeb, chytlavé melodie, svižnost a místy až příjemně zasněná atmosféra. A to všechno je tentokráte zabalené snad do ještě vymazlenější a šťavnatější zvukové produkce než posledně. Kromě toho, že mě “Origins” vyloženě baví, je vážně radost jej poslouchat a užívat si ...

  • Fejd – Nagelfar

    30.1.2014

    H.

    Fejd - Nagelfar

    Za celou tu dobu, co už tady na téhle stránce páchám cosi, co by při notné dávce představivosti mohlo připomínat recenze, jsem u spousty kapel psal něco o tom, že jsem se již dlouho chystal na poslech jejich hudby, ale bylo to právě až nově vydané album, jež se stalo tím impulsem, abych to konečně udělal. Švédové Fejd jsou také jedním z takových případů, akorát v jejich případě ten impuls spíše než od novinkové desky přišel tehdy, když jsem tuto formaci pod vedením bratrů Rimmerforsových viděl živě v Německu na festivalu Ragnarök, kde tenkrát předvedli naprosto fantastické a skoro geniální vystoupení, díky němuž jsem zpětně dostudoval obě alba, která jsem do té doby znal jen hodně letmo. Na novince “Nagelfar” se samozřejmě nějaká velká obměna výrazu nekoná a Fejd více či méně pokračují ve formě, kterou si ...

  • Fecal Body Incorporated – Pathogenesis / Origin of the Grinding Flesh

    30.1.2014

    H.

    Fecal Body Incorporated - Pathogenesis Origin of the Grinding Flesh

    Co si budeme povídat, od goregrindu člověk tak nějak obecně očekává chlíváckou muziku… a obzvlášť velké prasárny lze čekat, když se jedná o záležitosti ze zemí jako Rusko, Ukrajina, Mexiko… anebo Bulharsko. Fecal Body Incorporated, kteří pocházejí právě z posledního jmenovaného státu, tuto teorii jenom potvrzují, protože goregrind v jejich podání je muzika pro otrlé jedince (i když… to vlastně v podstatě každý goregrind). Sice podobná hudba jen málokdy bývá něčím jiným než extrémním brutálním výplachem, ale jak už se na mnoha příkladech ukázalo, i tak to může být po čertech zábavná věcička (pokud to tedy člověk bere trošku s nadhledem)… jenže ne vždy se tak úplně poštěstí, což je pro mě bohužel zrovna tento případ. Fošna “Pathogenesis” původně vyšla již v roce 2010 v Bulharsku, ale nedávno se objevila v reedici u českých Bizarre Leprous s novým přebalem a haldou bonusů. ...

  • Code – Augur Nox

    30.1.2014

    H.

    Code - Augur Nox

    Code je kapela, kterou všichni fajnšmekři do inteligentního black metalu, jenž se nebojí nezůstat stát na místě a v rámci žánru jít směrem kupředu, dávno znají – a to zdaleka nejenom kvůli dřívější personální provázanosti s kultovními industrial black metalovými Nory Dødheimsgard, s nimiž Code dříve v sestavě sdíleli vokalistu Kvohsta (nyní Hexvessel) a kytaristu Vicotnika, ale i díky hudební stránce, jež byla dle mého skromného názoru naprosto skvělá již od debutu “Nouveau Gloaming” z roku 2005. “Nouveau Gloaming” sice v mých očích zůstává v diskografii Code dodnes nepřekonáno, na čemž nic nezměnila ani druhá deska “Resplendent Grotesque” z roku 2009, ani čerstvě vydaná třetí velká nahrávka “Augur Nox”, přesto se ani omylem nedá tvrdit, že by se snad kapela od té doby motala v nějakém bludném kruhu a nevěděla kudy kam. Toho je důkazem i samotná novinka “Augur ...

  • Valkyrja – The Antagonist’s Fire

    25.1.2014

    H.

    Valkyrja - The Antagonist's Fire

    Švédové Valkyrja mají v rámci black metalového podzemí již vcelku slušné jméno, které si vydobyli dvojicí desek, ale i přesto, že se jim dostává relativně hodně dobrých kritik, třeba předchozí “Contamination” z roku 2010 jsem docela protáčel jen v době krátce po jejím vydání, ale později jsem si ten počin snad už nepustil a dnes si z něj z hlavy nevybavím téměř nic s výjimkou toho, že vím, jaký zvuk ta kapela měla. Nejnovější a celkově třetí fošna “The Antagonist’s Fire” je opět vlastně dost dobrou nahrávkou, jež člověku na pěkných pár protočení stačí, aktuálně mě docela baví, ale obávám se, že i přes množství hodně povedených momentů to s ní nakonec dopadne stejně jako s “Contamination”. Avšak i tak můžu hned prozradit, že navzdory tomu, co právě padlo, si Valkyrja stále zaslouží hodně pěknou ...

  • Katy Perry – Prism

    25.1.2014

    H.

    Katy Perry - Prism

    Na “Prism” jsem se relativně těšil – nejen proto, že Katy Perry je fakt kočka, ale především z toho důvodu, že její předchozí album “Teenage Dream” bylo docela příjemné, a také proto, že mě dost navnadil hodně zábavný první singl “Roar” se stejně zábavným videoklipem. To všechno nasvědčovalo tomu, že by “Prism” v té podzimní záplavě nových desek známých popových zpěvaček mohlo patřit k těm nejlepším… Ve výsledku tak tomu opravdu je a “Prism” rozhodně je nahrávkou, která se poslouchá dost hezky a která – tedy alespoň mě osobně – relativně baví. Počin nabízí více či méně to stejné, na co si posluchači u Katy Perry zvykli již dříve, tedy hodně příjemný a hlavně nevtíravý pop, který je sice stále mainstreamem, ale na rozdíl od spousty jiných případů u něj ani v nejmenším nemáte ...

  • Gift of Gods – Receive

    25.1.2014

    H.

    Gift of Gods - Receive

    Že vám jméno kapely Gift of Gods nic moc neříká? Nevadí, je to totiž úplně nový projekt, který vznikl teprve v loňském roce a na kontě má prozatím pouze jedno jediné minialbum “Receive”, na něž se právě podíváme. Nicméně jméno člověka, jenž za touto skupinou stojí, by vám známé být určitě mělo, pokud se v metalu pohybujete déle než jeden týden. Gift of Gods totiž není vedlejším jednočlenným projektem nikoho jiného než Teda Arvida Skjelluma alias Nocturna Culta z kultovních Darkthrone. Darkthrone sice prosluli především jako black metalová legenda a jejich desky z první poloviny 90. let jsou dodnes (zcela právem) citovány jakožto žánrová klasika, ale postupem času do jejich tvorby začaly silně pronikat vlivy punku a klasického heavy metalu, což je znát především na albech z poslední let. Evidentně to však je ...

  • Edenbridge – The Bonding

    25.1.2014

    H.

    Edenbridge - The Bonding

    Rakušané Edenbridge patří k početnému zástupu kapel, které to drhnou už docela dlouho, mají celkem početnou diskografii a vydává jim to i vcelku solidní firma, ale pořád se jim nepodařilo prorazit do vyšší ligy a jsou skupinou, která je na koncertech pořád v roli supportu a na festivalech plní úlohu výplně programu v čase mezi obědem a večerními taháky. Ale není se tomu moc co divit, jelikož Edenbridge produkují takový ten žánrový standard, jaký jste jistě slyšeli už mnohokrát, tedy muziku, která je v překladu snadno zaměnitelná se stovkou dalších podobných jmen. Recept na to, jak zahrát symfonický power metal, je v případě Edenbridge opravdu ten nejklasičtější – hodné kytary i rytmika, lehce symfonické aranže, rádoby bombastický sound, nezbytná zpěvačka, bez níž to prostě nejde, navrch z toho sem tam vykoukne obligátní Nightwish – a máme ...

  • Ataraxie – L’être et la nausée

    25.1.2014

    H.

    Ataraxie - L'être et la nausée

    Ataraxie, francouzští vyznavači extrémně pomalého, depresivního a maximálně záhrobního doom metalu okořeněného občasným brutálním death metalovým výjezdem, si dali s novou deskou poměrně načas. Předchozí “Anhédonie” vyšla v květnu 2008, tudíž to trvalo celých pět let, než se objevila novinka “L’être et la nausée”, ale na druhou stranu, když už do toho tahle formace práskne, je to fakt pořádná nálož hudby. Debut “Slow Transcending Agony” trval ještě vcelku rozumných 51 minut, ale “Anhédonie” se vyšplhala na 74 a novinka “L’être et la nausée” už jako dvojalbum na bezmála 80 minut… To už je setsakra dlouhá doba, zvlášť na to, když si vezmete, co Ataraxie hrají za muziku. Funeral doom metal v jejich podání se táhne jak šnek, je to naprosté bahno, s nadsázkou je to kadence tak jednoho riffu za půl minuty, žádné sraní ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy