Minirecenze

  • Murmur – Murmur

    25.2.2014

    H.

    Murmur - Murmur

    Americká čtveřice Murmur za sebou až doposud měla pouze jednu desku “Mainlining the Lugubrious” a také krátké splitko s krajany Nachtmystium. Spojení s Nachtmystium ovšem není až tak nelogické, neboť i Murmur se v textech své tvorby hrabou v drogách a závislostech, čemuž odpovídá už jenom obálka “Mainlining the Lugubrious”, na níž se nachází jehla zaražená do žíly. Méně nápadně už to asi nejde… Co se ovšem týká stejnojmenné novinky “Murmur”, paralelu s Nachtmystium bychom na ní mohli s přimhouřením oka najít i v hudební rovině, zejména s obdobím dvojalba “Black Meddle”. Ale jen v tom smyslu, že i Murmur hrají black metal, který je prostě takový “jiný”, je v něm cosi netradičního a nebojí se třeba i krátkých výletů do dalších žánrů. Způsob, jakým Murmur ke své tvorbě přistupují, lze naprosto bez debat nazvat jako avantgardní. Základem možná stále zůstává black metal, ale není ...

  • Electric Breathing – Sweet Violence

    25.2.2014

    H.

    Electric Breathing - Sweet Violence

    “Sweet Violence” je celkově čtvrtou řadovkou Electric Breathing, nicméně vzhledem k tomu, že předchozí tři vyšly pouze v digitální podobě, je novinka prvním počinem kapely, jenž se objevuje na fyzickém nosiči. Nemám sebemenší tušení, jak to bylo na těch třech předcházejících albech, ale “Sweet Violence” je podle mě rozhodně matroš, který si to důstojné vydání na klasické placce zaslouží (byť se tak stalo v docela vražedné limitaci 50 kopií). Tohle je totiž “diskotéka” přesně podle mého gusta. A co že to tedy Electric Breathing produkuje (jednočlenný projekt – jednotné číslo)? Jedná se o velice chytlavou a energickou muziku, kterou odborně nazýváme jako electronic body music. Když si tu placku pustím, tak to se mnou vysloveně šije a mám chuť skákat po pokoji jako magor. Zároveň s tím ale v žádném případě nejde o nějaký bezhlavý ...

  • Eskimo Callboy – We Are the Mess

    25.2.2014

    H.

    Eskimo Callboy - We Are the Mess

    Upřímně mohu říct, že německá parta, která sama sebe nazývá jako Eskimo Callboy, mi se svým druhým albem “We Are the Mess” dala docela zabrat. Debut “Bury Me in Vegas” z roku 2012 jsem neslyšel, tudíž jsem neměl nijak zvlášť velkou představu, jak to bude znít. A směska hudebních žánrů a vlivů, jaké Eskimo Callboy na novince míchají dohromady, zní občas docela prapodivně, což je právě ten důvod, proč verdikt nad albem, které jsem si původně stáhnul jen proto, abych měl v minirecenzích co zprcat, nakonec nebude zdaleka tak jednoznačný. Intro “CSTRP” se po elektronickém rozjezdu zvrhne do parádního riffu následovaného moderními breakdowny, ale je to dobré. Nicméně se jedná o intro, nedělejme předčasné závěry. “CSTRP” se plynule překlene do titulního hitu “We Are the Mess”, jehož začátek je parádní, elektronikou ...

  • L’hiver – Raven

    23.2.2014

    H.

    L'hiver - Raven

    L’Hiver je dalším z takřka nekonečného zástupu jednočlenných black metalových projektů. Tento konkrétní pochází ze slunného Řecka a má jej na svědomí muzikant se všeříkající přezdívkou K., jenž je ovšem někdy znám i jako Wintersorrow. Tak se pojďme podívat, co se urodilo na aktuálním minilabu “Raven”, které je v současnosti k dispozici jen jako download (i bezplatný – hledejte Bandcamp), ale brzy vyjde taktéž na kazetě… Pokud jste doufali, že se do hudby L’Hiver nějak promítne země původu a z “Raven” se vyklube black metal s helénskou atmosférou, asi vás budu muset zklamat, protože K. svým zvukem i atmosférou míří spíše (jak jinak) na sever Evropy. Ostatně stačí citovat pouze údajné hlavní vlivy ze stránek kapel – tedy “příroda, zima, utrpení” – aby měl člověk v podstatě už jasno, oč tady půjde. Samozřejmě je to syrovější mrazivý black metal v pomalejším tempu ...

  • Warsickle – Selftitled

    17.2.2014

    H.

    Warsickle - Selftitled

    Český jednočlenný elektronický projekt Warsickle, v jehož čele stojí jistý Vanson, na své novince s prudce nápaditým názvem “Selftitled” předvádí vlastně až nečekaně povedené EBM. Proč nečekaně? Jednoduše proto, že zpočátku, tak po dvou, třech posleších, mě deska příliš nechytila a nepřišla mi jako něco zvláštního. Nějakým způsobem jsem však měl stále chuť si to pouštět znovu, až jsem si nakonec uvědomil, že mě ta sice šlapavá, ale nijak zvlášť agresivní “diskotéka” hodně baví. Hudební základ je kvalitní, jede to parádně, ale není to vyloženě triviální a rozhodně v tom jsou nápady. Navrch přidejte zefektovaný vokál a máte výsledek. Songy se sice nesou v +/- stejném duchu, ale vůbec to nenudí a některé pecky jsou vážně super, třeba “Putrid State”, “Go Pussy Go”, “Welcome” nebo “Burn the ...

  • NTSLAE – Dream Harassment

    17.2.2014

    H.

    NTSLAE - Dream Harassment

    V žánrové kombinaci, v jaké se pohybuje rovněž zámořský projekt s názvem NTSLAE, je ona hranice mezi dobrým a špatným velice, velice tenká a je hodně lehké ji překročit a skončit na té “špatné” straně. Navíc ještě v tomto specifickém stylu platí, že někdy až křečovitá snaha vytvořit depresivní a misantropický monument má přesně opačný účinek, a sice že výsledek působí všelijak, jenom ne depresivně… většinou spíše mírně trapně, úsměvně, někdy se člověk té hrané temnotě i zasměje, jak je to blbé. Samozřejmě zde vznikají i kvalitní díla, o tom není sporu, ale jak si tak všímám, to horší suverénně převažuje. Do jaké sorty patří onen tajemný projekt NTSLAE? …bohužel do té špatné. A to jakože hodně. Deska s názvem “Dream Harassment” totiž dává přímo ukázkový příklad, jak by to prostě znít ...

  • Mammoth Storm – Rite of Ascension

    17.2.2014

    H.

    Mammoth Storm - Rite of Ascension

    Mammoth Storm je nová akvizice na severské doom metalové scéně… tedy, řečeno hodně vágně, jelikož muzika, s jakou se toto švédské trio prezenzuje, není úplně čistě doom metalová. Ačkoliv na první pohled to může působit jako úplně mladá a nezkušená skupina, v její sestavě ve skutečnosti mimo jiné figuruje třeba Daniel Arvidsson známý především jako kytarista Draconian, který však zde obsluhuje baskytaru a mikrofon. S čím se tedy Mammoth Storm na svém první ípku “Rite of Ascension”, jemuž v minulosti předcházel pouze jeden demosnímek, prezentuje? Rozhodně se zde neobjevuje Amerika, vlastně téměř naopak, jelikož Mammoth Storm předvádějí vcelku dřevní metal, který se rozhodně víc obrací do minulosti, než aby se snažil nějak posouvat hranice. Z dnešního pohledu dělení žánru se ta muzika dá co do škatulek vcelku přesně vpálit někam na pomezí doom metalu a stoner metalu, ale ...

  • Ea – A Etilla

    17.2.2014

    H.

    Ea - A Etilla

    Ea je dost zvláštní skupina… oficiálně o ní nejsou známé vůbec žádné informace a neoficiálně vlastně v podstatě také ne. Neví se, kdo tam hraje, dokonce ani odkud ta kapela pochází, i když podle všeho to vypadá, že se jedná buď o Rusko, nebo Spojené státy americké. Ví se pouze dvě věci – že tvorba Ea vychází z textů starověkých civilizací a že hudebně jde to naprosto skvostný funerální doom metal. Sice se přiznám, že by mě osobně také o Ea zajímalo víc věcí, ale čert to vem, lepší výborná hudba a minimum informací než naopak. Nepochybuji o tom, že všichni hledači klenotů na extrémně doom metalové scéně už o této prapodivné formaci jistě slyšeli, ale pokud se mezi vámi najdou tací, kteří funeral doom metalu fandí a jméno Ea doposud neznají, rozhodně ...

  • Crimson Blue – Innocence

    17.2.2014

    Kaša

    Crimson Blue - Innocence

    Ruští Crimson Blue za sebou nemají nikterak dlouho kariéru, jež od vzniku v roce 2009 čítá jedno EP “Island” z roku 2011 a debutové album “Innoncence” z téhož roku, které si kapela vydala svépomocí a kterému se nyní podíváme takhle zpětně v krátkosti na zoubek. Sama kapela se označuje za “nu art metal”, takže hlavní atributy v podobě jednoduché kompoziční stránky, melodických vokálů a rádobytvrdých kytar, které se tváří, že objevily svět tvrdé hudby, se nabízejí samy. Crimson Blue si však do průhledné hudební škatulky nebáli přidat ono “art”, jež z “Innocence” sice nečiní o nic větší umění, než je na moderní rock/metalovou kapelu běžné, ale na druhou stranu je jejich hudba přeci jen o něco hlubší a prostá vyloženě podbízivých momentů, jejichž hlavním účelem je zaujmout každého. Pokud pominu přemrštěnou hrací dobu, kdy výsledná jedenáctka skladeb začne po nemalé ...

  • My Useless Life – Negative Memories

    11.2.2014

    H.

    My Useless Life - Negative Memories

    My Useless Life je zámořský projekt z Kalifornie, který se – ostatně jak už jen jméno kapely i aktuální desky napovídá – ve své tvorbě nevěnuje zrovna veselé hudební formě, vlastně právě naopak, protože stylově se tato formace pohybuje v depresivně black metalových vodách. I když sám za sebe musím říct, že mně osobně tento takzvaně depresivní black metal nikdy vyloženou depresi nenaháněl; za pocitově opravdu nepříjemnou hudbu považuju spíše věci jako Stalaggh nebo Yhdarl, ale to, co se obecně označuje jako depresivní black metal a kam spadají taktéž My Useless Life, mi přijde s nadsázkou jako docela pohodová muzika (byť sportovně přiznávám, že za ty roky poslouchání kdejakých šíleností už můžu mít tu laťku docela posunutou). Když vezmeme konkrétně “Negative Memories”, tak veselá záležitost to samozřejmě není, ale i přesto je na tom ...

  • Dementia Senex – Heartworm

    11.2.2014

    Kaša

    Dementia Senex - Heartworm

    Svým loňským EP “Heartworm” navázali Dementia Senex na demosnímek “Sun Goes Down Behind” z roku 2009, jenž vyšel zhruba rok od doby, kdy se začala psát historie této pětičlenné úderky, která s velkým přehledem a na takhle mladou kapelu s nezvyklou vyspělostí kombinuje ve své tvorbě údernost death metalu a technickou explozivnost post-hardcoru, což jsou natolik všeříkající škatulky, že si možná myslíte, že “Heartworm” nemá čím překvapit, ale to je chyba, protože Dementia Senex nezůstávají jen u toho. Tato italská pětice ví, kdy zatáhnout za ruční brzdu, takže třeba úvod první z trojice skladeb “Unscented Walls” staví na utahaných harmonických riffech, kterými se dotkne až sludgové zatěžkanosti, ovšem jen do doby, než se přířítí zabijácká kytarová smršť spolu s technickými bicími, jež úhledně kopírují kytarové riffy, ovšem žijí si vlastním životem, takže na mechanickou kombinaci ve stylu Fear ...

  • Bruce Springsteen – High Hopes

    10.2.2014

    Kaša

    Bruce Springsteen - High Hopes

    Možná si říkáte, že tenhle stařík, který už má šedesátku za sebou, nemá v rukávu nic, čím by mohl překvapit, protože to vypadá, že se svou doprovodnou kapelou The E Street Band dal dohromady dvanáctku klasických songů a vypustil je prostřednictvím osmnácté řadovky do světa. Samozřejmě, že vše je trošku jinak. Tak zaprvé, Bruce Springsteen je ve skvělé skladatelské formě, takže skáče od gospelové “High Hopes”, přes rozmáchlou baladu “American Skin (41 Shots)” až k folkové “This Is Your Sword” o něco přesvědčivěji než minule a jeho hlas je jedním z důkazů, že stářím někteří lidé zrají jako víno. Zadruhé, album zní skvěle, plně a barvitě, což jde samozřejmě na vrub skvělé doprovodné kapele. Už tohle jsou standardní ingredience, díky nimž je v případě správné kombinace na úspěch zaděláno. Avšak je tady ...

  • Actress – Ghettoville

    10.2.2014

    H.

    Actress - Ghettoville

    Poslech žánrů, které můžete vidět v hlavičce u tohoto alba, je pro mě osobně něčím vlastně úplně novým a z hlavy si nepamatuju, že bych kdykoliv v minulosti něco podobného proháněl svým přehrávačem. Tím chci říct, že nemám sebemenší tušení, jak si na tom jednočlenný projekt Actress, za nímž stojí britský muzikant Darren J. Cunningham, stojí v porovnání se stylovou konkurencí nebo jak je na tom samotná deska “Ghettoville” v rámci diskografie skupiny, ale na druhou stranu zase můžu říct něco jiného, a sice že i takto naprosto vytržené z jakéhokoliv kontextu (všechno je jednou poprvé) mě tenhle počin až překvapivě zaujal… O co se tedy v tomto případě jedná? Hned můžu předeslat, že je to muzika, která je zcela jednoznačně hodně minoritní záležitostí a určitě ne každému sedne… vlastně ji asi jakýkoliv běžný posluchač zahodí jako ...

  • Throwdown – Intolerance

    9.2.2014

    Kaša

    Throwdown - Intolerance

    Panterovské riffy, panterovský vokál, panterovské vypalovačky a přesto nemluvím o Panteře. Kdybych chtěl americké divočáky Throwdown představit jedním jediným slovem, tak bych nemohl nezmínit legendární partu, která je už od počátku kariéry nejpatrnějším vlivem, jenž z hudby Throwdown promlouvá na všechny strany. A sedmá řadová placky “Intolerance” na tom nezmění vůbec nic. Kdo má rád testosteronem nabitý groove/thrash, zde navíc doplněný o hardcore vlivy, tak by nad “Intolerance” neměl zaváhat, protože z faktického hlediska ta deska nemá chybu. Šlape to jako hodinky, je to chytlavé, chlapsky okořeněné hrubými pasážemi, nicméně pro posluchače, který už si (když budu počítat, že nikdy neslyšel Panteru) prošel předešlými deskami, nejspíš nebude mít důvod si novinku vůbec pouštět. Neříkám, že neobsahuje několik vážně slušných momentů, nebo celých skladeb, kdy zejména “Suffer, Conquer” a ...

  • Seraphim System – Eradicate with Extreme Prejudice

    3.2.2014

    H.

    Seraphim System - Eradicate with Extreme Prejudice

    Když jsem kdysi svého času začínal s metalovou muzikou, nějak zvlášť jsem jednotlivé subžánry nerozlišoval, vlastně ani kvalitu moc ne, jednoduše se mi líbilo v podstatě všechno, kde se jenom ozvala kytara. Je klidně možné, že se nyní opakuje něco podobného, akorát ne s metalem, v němž jsem to už za ty roky začal “trochu” prosívat, ale s industrialem, do něhož jsem se pustil relativně nedávno… i když, docela to letí, víc jak dva roky už to taky budou. Anebo mám prostě zatím šťastnou ruku a cokoliv, co z elektronické scény vytáhnu, je vážně dobré a na žádnou sračku jsem ještě nenatrefil… Samozřejmě bych tu nic takového nevykládal, kdyby se mi nelíbila deska, jejíž jméno jste si jistě přečetli v nadpisu, tedy “Eradicate with Extreme Prejudice”, neboli druhá fošna amerického jednočlenného projektu Seraphim System. Ačkoliv novinka ...

  • Lidande – As the Night Wept

    3.2.2014

    H.

    Lidande - As the Night Wept

    Rozhodl jsem se nebýt svině a nenapsat do kolonky žánru to, co si myslím, ale to co používá samotný projekt Lidande, tedy black metal… i když, Lidande svou tvorbu popisují jako “black metal / ritualistic / heavenly” nebo “depressive suicidal black metal”, ale na to už fakt nemám koule, abych to tam dal. Pokud bych se ovšem měl řídit čistě podle sebe, radši bych muziku těchto Američanů popsal následujícími žánrový škatulkami: píčovina, sračka, hovadina, odpad, wtf. O co se jedná? Na první pohled by to i mohlo vypadat zajímavě… black metal, jeden půl hodinový song a obal, který je tak moc minimalistický, až je vlastně i nevím proč zajímavý… vážně jsem čekal (no, spíš nečekal, ale doufal), že by to mohlo být přinejmenším docela dobré. Vystřízlivění však přišlo hodně brzy… ...

  • Jaldaboath – The Further Adventures…

    3.2.2014

    H.

    Jaldaboath - The Further Adventures

    Skupinu Jaldaboath má na triku jistý Jaldaboath… tedy přesněji řečeno Grand Master Jaldaboath, ale je to ten stejný Jaldaboath, který kdysi hrával u britských experimentálně black metalových šílenců The Meads of Asphodel a dále je známý z formací jako Ewigkeit či Old Forest. Ačkoliv k tomu název svádí, Jaldaboath není jeho sólovým projektem (to je Ewigkeit), nýbrž regulérní kapelou. Debut “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšel v roce 2010 a přišel s hodně nevážně pojatou směskou metalu a středověku, kterou kdosi velice trefně nazval jako Monty Python metal. Novinka “The Further Adventures…” samozřejmě pokračuje v tom samém duchu, jaký byl nalajnován už na “The Rise of Heraldic Beasts”, nicméně tentokrát mi to nepřijde tak zábavné jako posledně. Najde se pár slušných hitovek, z nichž nejvíce ční asi “Warrior Monks of ...

  • From Purgatory – Adoration of the Idols

    3.2.2014

    H.

    From Purgatory - Adoration of the Idols

    Upřímně nemám sebemenší ponětí, co je tahle kapela zač, nikde se o ní nedají sehnat jakékoliv informace (s výjimkou toho, že jde údajně o švédskou záležitost), jejich jméno nenajdete v žádných metalových databázích, dokonce i pan Google až na warezové odkazy mlčí. Netuším tedy, kolik těch lidí je, jestli někde dříve hráli, co je to zač, vlastně ani nevím, zdali mám “Adoration of the Idols” brát jako demo, EP nebo cokoliv jiného (akorát teda řadovka to asi není… to je jasné už jen z délky 21 minut). Ať je ale tohle všechno jakkoliv, nic to nemění na tom, že se tenhle počin docela povedl… Netvrdím, že na “Adoration of the Idols” najdete nějaký vyložený zázrak nebo hudební formu, jakou jste až doposud nikde jinde neměli šanci slyšet, protože tak to není. ...

  • Obscure Sphinx – Void Mother

    30.1.2014

    H.

    Obscure Sphinx - Void Mother

    Možná, že na první pohled jsou polští Obscure Sphinx poměrně nenápadnou skupinou, ale jejich druhá deska “Void Mother” je tak extrémně silná, že rozhodně má na to, aby své autory takřka okamžitě vystřelila do první ligy alternativních kytarových žánrů – třeba ne do první ligy co do věhlasu, ale určitě minimálně co do kvality, protože “Void Mother” je po všech stránkách jednoduše excelentní nahrávka. Je tvrdá, nekompromisní, chytrá, atmosférická, perfektně vystavěná, působivá, uhrančivá, nápaditá, neotřelá… Obscure Sphinx dokážou v rámci svých skladeb vystavět velký tlak, který posluchače téměř nenechá vydechnout – s výjimkou několika meziher “Velorio”, “Meredith” a “Void”, v nichž Poláci znatelně zvolní, ale to jen proto, aby následná hradba riffů, mohutné rytmiky a expresivního projevu zpěvačky Wielebny byla ještě drtivější. Ale i v jejím rámci Obscure Sphinx přicházejí s obrovským kvantem ...

  • God Is an Astronaut – Origins

    30.1.2014

    Atreides

    God Is an Astronaut - Origins

    God Is an Astronaut jsem objevil relativně nedávno. Tak nedávno, že by se to vzhledem ke kvalitám této kapely, o které jsem se do té doby připravoval, dalo nazvat hříchem (ano, až s vydáním “Origins”, získáváte bludišťáka). O to víc jsem se však snažil proniknout zpětně do jejich diskografie co nejhlouběji. Nutno podotknout, že jsem se pořádně ještě neodlepil od “Origins”. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, je vlastně docela jednoduchá. V prvé řadě je tu to něco, co platí snad pro všechna alba, která jsem od God Is an Astronaut slyšel – propracovanost skladeb, chytlavé melodie, svižnost a místy až příjemně zasněná atmosféra. A to všechno je tentokráte zabalené snad do ještě vymazlenější a šťavnatější zvukové produkce než posledně. Kromě toho, že mě “Origins” vyloženě baví, je vážně radost jej poslouchat a užívat si ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy