Minirecenze

  • Don Santos – Surf in Mondello

    26.12.2013

    Zajus

    Don Santos - Surf in Mondello

    Jistě znáte mnoho alb, která začnou dobře, ale pak se tak nějak všechno pokazí a jejich druhou polovinu už spíše protrpíte. Předem mohu prohlásit, že to je i případ dnes recenzovaných Don Santos, ovšem v jejich případě je sešup kvality opravdu extrémní. Don Santos hrají rock’n’roll a při poslechu první skladby si jistě řeknete, že je to rock’n’roll správně rázný a chytlavý. Garážový zvuk, splašené bicí, zemité riffy a brumlající basa, to vše jsou předpoklady dobrého rockového alba. Od prvních vteřin skladby “Demonia” budete zaručeně rytmicky pokyvovat hlavou a užívat si uvolněné nálady alba. Jenže pak se všechno pokazí a už od počátku druhé skladby začnete nervózně přemýšlet, zda album nevypnout. Totiž: zbytek alba není vyloženě horší než úvodní píseň, je jen úplně stejný. Ty samé zahuhlané ...

  • Chelsea Wolfe – Pain Is Beauty

    26.12.2013

    H.

    Chelsea Wolfe - Pain Is Beauty

    Předchozí deska netradiční zámořské písničkářky (možná bych to i měl dát do uvozovek) Chelsea Wolfe, “Ἀποκάλυψις” z roku 2011, kolem mě jen tak proplula a nijak moc času jsem s ní nestrávil, vlastně jsem ji všeho všudy slyšel možná tak jednou, dvakrát, ani pořádně nevím proč, když některé skladby – například nervní a uhrančivou “Mer” – mám v hlavě doteď. O co méně poslechů jsem dal “Ἀποκάλυψις”, o to více mi ovšem uhranula letošní nahrávka “Pain Is Beauty”, jež patří mezi ten typ alb, která si pustíte jednou a jen tak s nimi neskončíte. Co si tak matně vybavuji, “Ἀποκάλυψις” nebyla zrovna jednoduchá věc a v některých momentech bych se o ní nebál mluvit i jako o poměrně nelehko stravitelné záležitosti. Oproti tomu “Pain Is Beauty” je taková lehčí a přístupnější, zároveň však ...

  • Vanessa – Antidotum

    25.12.2013

    H.

    Vanessa - Antidotum

    Přestože zrovna EBM v poslední době patří mezi žánry, které mám v hodně velké oblibě, jsem na tom úplně stejně jako kolega v minirecenzi pode mnou – předchozí tvorbu Vanessy trestuhodně vůbec neznám, především z toho důvodu, že mě až doposud vlastně ani nenapadlo se po podobných věcech poohlížet v rámci naší země. Jak ale vidno jen na albu “Antidotum”, byla to docela chyba. Vanessa totiž nahrála desku, která možná není dokonalá a nepatří na vrchol toho, co jsem v rámci EBM nebo dokonce celé elektronické scény slyšel, ale přesto je minimálně zajímavá a obsahuje v sobě něco, co mě prostě nutí tu hudbu nevypínat a naopak ji pustit znova, když to album dohraje. “Antidotum” obsahuje hned několik moc dobrých atributů, jež ji činí opravdu zábavnou nahrávkou a které už zmiňoval kolega ...

  • Kimaera – The Harbringer of Doom

    25.12.2013

    H.

    Kimaera - The Harbringer of Doom

    Pokud máte dobrou paměť, možná v jejích útrobách vyhrabete, že by vám jméno Kimaera vlastně mohlo být povědomé – tahle libanonská doomovka totiž v roce 2010 vystoupila na domácím festivalu Masters of Rock a jednalo se o její první evropský koncert vůbec. Tehdy také parta okolo frontmana Jean-Pierre Haddada vydala dost slušné album “Solitary Impact”, které mě svého času dost bavilo, a nebál bych se říct, že jsem si ho relativně oblíbil. Nyní Kimaera po třech letech přicházejí s celkově třetí řadovkou “The Harbringer of Doom”, ale bohužel se ani zdaleka nejedná o takový trhák… Recept je víceméně stejný jako v případě “Solitary Impact” – doom/death metal ve své melodičtější podobě, hojně podpořený klávesami a houslemi, které obstarává vizuálně velice sympatická slečna Milia Fares. Jenže pokud od takovéhle kombinace podobně jako já očekáváte ...

  • Corrections House – Last City Zero

    25.12.2013

    H.

    Corrections House - Last City Zero

    Není tomu zas tak dávno, co jsem se nad deskou “Last City Zero” rozplýval už v rámci svého reportu na vystoupení Corrections House v Praze, které bylo snad ještě o kus drtivější než muzika kapely v samotné studiové podobě. Tím pádem je vlastně z jistého úhlu pohledu trochu zbytečné tu tuhle nahrávku rozebírat podruhé, ale “Last City Zero” je jednoduše natolik skvělá záležitost, že si rozhodně zaslouží, aby tu byla zmíněna i ve své vlastní (mini)recenzi. Předně je asi opětovně nutné zopakovat, kdože za Corrections House stojí, jelikož je to sestava, která je přinejmenším zajímavá a vzbuzuje velká očekávání. Takže tedy: Mike IX Williams (Eyehategod), Scott Kelly (Neurosis), Bruce Lamont (Yakuza) a Sanford Parker (Minsk, ex-Nachtmystium). A to už je kombinace jmen, od níž prostě chcete slyšet desku, která vás posadí ...

  • Mist – Demo 2013

    21.12.2013

    H.

    Mist - Demo 2013

    Slovinská formace s nepříliš originálním, zato však hodně příznačným názvem Mist je hned na první pohled zajímavá jednou věcí – a sice že všichni členové kapely vlastně nejsou členové, nýbrž členky. Mist totiž opravdu tvoří pětice slečen, což samo o sobě není úplně běžné, ale takových je skupin víc… když k tomu však navíc připočteme žánr, v jakém se Slovinky pohybují, tedy doom metal, pak už to je dost neobvyklé. Stejně jako slečny daly své kapele krutě originální název Mist, s obdobně krutou originalitou pojmenovali rovněž svůj první demosnímek nápaditě “Demo 2013”. A s podobnou originalitou se pustli taktéž i do samotné hudební produkce – ano, i tohle byla samozřejmě ironie. Mist se totiž na své prvotině vytasily s doom metalem v té nejkrystaličtější podobě (což by problém nebyl – já tvrdím pořád, že doom metal ...

  • Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících

    20.12.2013

    H.

    Triumph, Genus - Všehorovnost je porážkou převyšujících

    Domácí scéna toho nejundergroundovějšího black metalu, který většina lidí ani nevidí a nevnímá, je vlastně poměrně košatá a nachází se na ní relativně dost hodně zajímavých smeček, projektů a formací. Stále ještě poměrně nová akvizice Triumph, Genus patří právě mezi podobné zajímavé spolky, byť ti, kteří vyloženě nevyhledávají každou vlaštovku metalového podzemí, o kapele asi nejspíš ještě neví. Fajnšmekři si tohoto jména možná poprvé všimli už loni na společném splitu se Sator Marte a německým projektem Vindorn; zasvěcení také jistě vědí, že za Triumph, Genus stojí jeden člen právě ze Sator Marte, kytarista Svar (zde všechny nástroje), jehož pak do konečného dua doplňuje jistý Jaroslav na vokálu. A nutno uznale pokývat hlavou, že jejich dlouhohrající debut “Všehorovnost je porážkou převyšujících” se nadmíru povedl. “Všehorovnost je porážkou převyšujících” nabízí půl hodiny ...

  • The Ruins of Beverast – Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer

    20.12.2013

    H.

    The Ruins of Beverast - Blood Vaults

    Letošní rok byl na (kvalitní) desky velkých black metalových jmen poměrně chudý, ale že by fanoušek stylu neměl co poslouchat, to se tvrdit rozhodně nedá, jelikož undergroundová frakce žánru jede na plné obrátky a vzešlo z ní hned několik fenomenálních počinů – a “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” od německého projektu The Ruins of Beverast pod vedením Alexandera von Meilenwalda zcela jistě patří mezi ně. Svítivě modrý obal možná ve fanoušcích black metalu nevzbudí úplně nejpozitivnější očekávání… a vlastně možná ani samotná hudba ne, jelikož na “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” ortodoxní podobu stylu vážně nenajdete. The Ruins of Beverast se pohybují převážně ve středním až pomalém tempu se znatelnými vlivy doom metalu. Deska je plná mohutných a impozantních riffů, které svým ...

  • Return to Innocence – The Ring of Moon

    20.12.2013

    H.

    Return to Innocence - The Ring of Moon

    Upřímně můžu říct, že “The Ring of Moon” byla deska, na kterou jsem se těšil opravdu hodně. Předchozí album Return to Innocence, “Sal Lunae”, totiž bylo naprosto skvělé, a přestože je to už nějaký ten pátek, co se nahrávka objevila, stále si ji s dost velkou chutí pouštím a pořád se mi líbí. Navíc novinka vychází po dlouhých sedmi letech, v nichž Return to Innocence nějakou dobu víc nefungovali, než fungovali, když se jim v podstatě kompletně rozsypala sestava a Aleš “Ax” Cipra, hlavní postava kapely, navíc rozjel Cruadalach (z nichž pak zase odešel a opět oživil právě Return to Innocence). Očekávání tedy byla docela vysoká, bohužel však musím předeslat, že je “The Ring of Moon” ne úplně naplnilo… Novinka po hudební stránce v podstatě pokračuje přesně tam, kde skončilo “Sal Lunae”, ...

  • Odraedir – Troll’s Cave

    20.12.2013

    H.

    Odraedir - Troll's Cave

    Pokud bychom v redakci hlasovali o nejvtipnější recenze, které kdy u nás vyšly, článek o demosnímku “Pagan Forest” pražských pseudo-pohanů Odraedir by to nejspíš do první desítky dotáhnul. Text recenze sice možná zábavný byl, ale její výsledek byl myšlen zcela vážně – i po přivření očí a všech tělesných otvorů nad amatérismem počínání Odraedir z důvodu, že šlo o začínající kapelu, to pořád byla neposlouchatelná sračka. V letošním roce se pohanské komando bojující ve víru českého velkoměsta ve jménu “Odena” odhodlalo vydat EP, které má snad ještě debilnější název a ještě křečovitější obal než zmiňovaný demáčový předchůdce – “Troll’s Cave”. Tak pojďme na věc… Řekneme to hned – “Troll’s Cave” je pořád dost velký blábol. Ale abychom byli fér, rozhodně je nutné uznat, že po technické a snad i trochu hudební stránce na něm šli Odraedir v porovnání s “Pagan Forest” ...

  • Septicopyemia – Supreme Art of Genital Carnage

    17.12.2013

    H.

    Septicopyemia - Supreme Art of Genital Carnage

    Přestože se v případě “Supreme Art of Genital Carnage” jedná teprve o druhé dlouhohrající album (i když dlouhohrající… 23 minut), Septicopyemia údajně patří mezi nejstarší ruské grindové kapely – a nutno uznat, že na výsledné podobě placky je to sakra znát, protože je z té muziky cítit jasný nadhled, vyhranost i jistota. Jasně, ani zdaleka se nejedná o něco dříve neslyšeného, pořád je to hlavně brutální výplach, ale musí se nechat, že “Supreme Art of Genital Carnage” má vážně koule. Produkce Septicopyemia je především grindcore a kapela na něm staví většinu alba, ale líbí se mi, že především co do kytarové práce se nezřídka objeví i závan death metalu, díky čemuž je placka hned o něco zábavnější, než kdyby se jednalo o čistý grindový námrd. Sem tam se dokonce do kulometné palby riffů a bicích ozve i krátká vyhrávka, ale tady ...

  • Lady Gaga – Artpop

    17.12.2013

    H.

    Lady Gaga - Artpop

    Letos na podzim se urodilo nevídané množství velkých popových nahrávek… myšleno velkých co do věhlasu interpreta, ne nutně kvality. A z toho všeho patřilo album “Artpop” od Lady Gaga k tomu, o čem jsem si myslel, že bude z té záplavy to lepší, protože i přes někdy přehnanou dávku exhibicionismu a pseudo-šokující image, jež může šokovat maximálně tak vaší babičku a redaktory bulvárních plátků, kteří to mají v popisu práce, se té ženské nedá upřít jistá zajímavost, talent i hudební úroveň – na poměry mainstreamového popu, samozřejmě. Výsledek ovšem dopadl tak nějak napůl. Zcela jistě je “Artpop” o několik tříd výše než třeba totální brak “Bangerz” od Miley Cyrus, ale pořád jsem asi čekal trochu víc. Na desce mi totiž strašně vadí jedna věc – nefunguje to jako deska, vlastně to ani není deska, spíš se jedná ...

  • Gnaw Their Tongues & Alkerdeel – Dyodyo Asema

    17.12.2013

    H.

    Gnaw Their Tongues & Alkerdeel - Dyodyo Asema

    Bez obalu přiznávám, že “Dyodyo Asema” je počin, na nějž jsem se fakt těšil a byl jsem hodně zvědavý, jak bude výsledek znít. Jedná se kolaboraci mezi dvěma projekty z oblasti Beneluxu – experimental/noise/black metalu od Gnaw Their Tongues z Nizozemska a sludge/black metalu od Alkerdeel z Belgie. Obě formace ve své vlastní tvorbě produkují značně depresivní až trýznivou hudbu, a když se takovéhle dvě kapely pustí do společné kompozice, klidně z toho může vzejít opravdu podivuhodná záležitost. A právě to se také stalo. Výsledkem kolaborace mezi oběma kapelami je jedna devatenáctiminutová skladba s názvem “Dyodyo Asema”, která si hodně vágně řečeno bere to nejlepší od obou zúčastněných. A pokud znáte vlastní hudbu Gnaw Their Tongues a/nebo Alkerdeel, asi vám bude jasné, že i zde se bude jednat o značně nepříjemnou, odpornou a depresivní záležitost – a přesně ...

  • Blut aus Nord – What Once Was… Liber III

    16.12.2013

    H.

    Blut aus Nord - What Once Was… Liber III

    Blut aus Nord opět ukazují, že nejsou mnohými považováni za krále francouzského black metalu pro nic za nic. Jestli je totiž na nějakou skupinu spoleh, že všechny její počiny budou vždy vysoko nad úrovní většiny okolní scény, pak jsou to zcela jistě právě Blut aus Nord. Jedna z věcí, která se mi na Blut aus Nord vždy líbila nejvíce, je to, že kapela pokaždé dokáže posunout svůj výraz o krok kupředu, přicházet s něčím novým a dříve neslyšeným, přesto si neustále držet svůj zcela nezaměnitelný rukopis plný charakteristické kytarové práce někde na pomezí geniální propracovanosti a nezřízeného chaosu co do riffů a naprosto unikátního výraziva co do melodiky. A právě v tomhle tkví možná asi jediná skvrnka nového EP “What Once Was… Liber III”. Ne, že by počin neobsahoval zmiňovanou typickou kytarovou šílenost, ...

  • Burzum – Sôl austan, mâni vestan

    15.12.2013

    H.

    Burzum - Sôl austan, mâni vestan

    Vše nasvědčuje tomu, že éra black metalové hudby Burzum dočista skončila – alespoň tak to tvrdí Varg Vikernes, jediný člen a kontroverzní lídr této kultovní kapely. Osobně bych to bral trochu s rezervou, jelikož s jistou dávkou rezervovanosti se muselo vždy brát takřka všechno, co kdy řekl, ale prozatím to vypadá, že hodlá svému slovu dostát. Na jaře vypustil ven údajně poslední black metalovou skladbu Burzum vůbec, “Back to the Shadows”, a hned s následující řadovou deskou “Sôl austan, Mâni vestan”, jež vyšla krátce nato, se opravdu vrhá zpátky na pole ambientní hudby. Jak je asi zřejmě už jen ze samotné škatulky, “Sôl austan, Mâni vestan” asi nebude moc navazovat na počiny “Belus”, “Fallen” a “Umskiptar”, tedy alba, která Varg Vikernes natočil a vydal po svém propuštění na svobodu v roce 2009, ...

  • Sonic Reign – Monument in Black

    12.12.2013

    H.

    Sonic Reign - Monument in Black

    Německé duo Sonic Reign na sebe poprvé výrazněji upozornilo v roce 2006 dlouhohrajícím debutem “Raw Dark Pure”, s nímž na black metalové scéně nastal menší vítr. Desky si všiml jeden z největších vydavatelských hráčů na poli metalu, firma Metal Blade, a v dubnu 2007 zaštítil nové vydání. Spousta výborných kritik, takřka všichni recenzenti o Sonic Reign ihned začali mluvit jako o nástupcích Satyricon a právě k norské legendě muziku Sebastiana Schneidera a Benjamina Boruckiho hojně přirovnávali, dokonce se objevily i názory, že “Raw Dark Pure” je album, které měli nahrát Satyricon místo svého času relativně chladně přijatého “Now, Diabolical”, což mi všechno přijde docela vtipné, jelikož mi muzika Sonic Reign nikdy Satyricon moc nepřipomínala… nebo alespoň ne tolik. Tak jako tak se zdálo, že Sonic Reign mají pěkně našlápnuto. Jenže Němci jaksi odmítli ...

  • Drengskapur – Der urgewalten Werk

    12.12.2013

    H.

    Drengskapur - Der urgewalten Werk

    Drengskapur je další smečka z obrovského zástupu německých black metalových kapel a deska “Der urgewalten Werk” je jejím třetím dlouhohrajícím počinem. Klasická otázka – stojí za to věnovat právě tomuhle albu pozornost? Přijde na úhel pohledu… Ve výsledku se rozhodně jedná o slušný počin a v žádném případě bych se to nebál nazvat poctivě odvedenou nahrávku, ale na druhou stranu je “Der urgewalten Werk” hodně poplatné svému žánru. Ta muzika je opravdu v pohodě a album se i přesto, že na první pohled díky délce skladeb vypadá neprostupně, poslouchá docela samo, ale o tom, že by Drengskapur měli nějaký vlastní ksicht nebo uměli kouzlit nějakou hypnotickou atmosféru, se dost dobře bavit nedá. Jak již bylo řečeno, Drengskapur sázejí na kompozice dlouhé deset a více minut. I přesto však není problém album strávit, jakkoliv mezi sebou jednotlivé písničky ...

  • Avril Lavigne – Avril Lavigne

    12.12.2013

    H.

    Avril Lavigne - Avril Lavigne

    Avril Lavigne se vynořila před nějakými 11 lety, kdy přišla se svým debutem “Let Go”, s nímž slavila dost velký úspěch a tehdejší singlovky “Complicated” a “Sk8er Boi” se hrály úplně všude až do zblbnutí, až je člověk prostě musel nesnášet, i když nechtěl. Zpočátku to vypadalo, že půjde o další rychlokvašnou hvězdičku, po níž za dva, tři roky neštěkne ani prašivý pes, jenže Avril se docela chytila, vydávala další desky, které zdobí hodně pěkná prodejní čísla a první místa v žebříčcích, ale hudebně nikdy nešlo o nic převratného. Když zrovna frčelo emo, Avril nahodila stylovou image, ale co do muziky pořád ta stejně nekonfliktní písnička a pseudo-rocková pseudo-rebelie. A co na to novinka, kterou Avril Lavigne pojmenovala po sobě samé? Pokud někdo čekal, že se Avril pustí do trochu něčeho jiného, asi byl hodně naivní. Hned první ...

  • Pest – The Crowning Horror

    5.12.2013

    H.

    Pest - The Crowning Horror

    Švédové Pest byli na své poslední desce “Rest in Morbid Darkness” z roku 2008 pěkně vzteklá bestie. Severské tehdy ještě duo (nyní již trio) tam předvedlo totálně kulervoucí špinavý agresivní a kurevsky nasraný black metal, který byl naprosto úžasným způsobem operlený doslova heavy metalovými sóly a vyhrávkami. Kombinace na první pohled možná trochu divná, ale když vezmete v potaz, že black metal (přinejmenším ten v podání Pest) i heavy metal jsou žánry ze staré školy, svou logiku to má, zvláště když to funguje tak náramně. Na další pokračování se muselo čekat pět let a jak vidno, během těch pěti let nastalo víc změn než jen přijetí třetího regulérního člena. Na prvních počinech Pest předváděli agresivní raw black metal, na třetí řadovce “Rest in Morbid Darkness” jej, jak už bylo řečeno, nadupali ...

  • Kali Yuga – Stoned Without the Sun

    5.12.2013

    Zajus

    Kali Yuga - Stoned Without the Sun

    Nevím vlastně nic o tom, co je skupina Kali Yuga zač. Skoro stejně málo toho vím o stoner rocku, kam by jejich tvorba šla asi nejlépe zařadit. Jedno ale vím jistě: “Stoned Without the Sun” je rozhodně zábavné album. Je to album, které všemi směry šíří pozitivní energii. Vše, co k tomu potřebuje, je uvolněná nálada, pár jednoduchých riffů, garážový zvuk a značně diskutabilní kvalita zpěvu. Právě zpěv bude asi to první, co vás na “Stoned Without the Sun” zaujme. Nevím, nakolik mohu věřit svým uším, ovšem mám takový dojem, že Bizio Rizzo neustále balancuje na hranici falešnosti. To však kupodivu vůbec nevadí, protože zpěv není to hlavní, co může “Stoned Without the Sun” posluchačům nabídnout. Album totiž tak nějak záhadně funguje, což ukazuje hned ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy