Flotsam and Jetsam – No Place for Disgrace – 2014 24.3.2014 Kaša  Rozhodnutí přehrát své starší album je vždycky problematické. Skalní fanoušci můžou vyskočit z kůže, protože původní atmosféra oblíbených opusů je pryč, nicméně pro nové, neznalé posluchače se může počin typu “No Place for Disgrace – 2014” stát odrazovým můstkem k proniknutí do starých dobových klenotů tvůrců, kterými není nikdo jiný než legendární zahraniční powe/thrashoví Flotsam and Jetsam. Vzhledem k tomu, že “Ugly Noise” je průser na entou, tak na mě působí přehrání druhého alba z doby, kdy byla kapela na výši, jako snaha si alespoň trošku vylepšit renomé. Přestože jsem originál už nějaký ten pátek neslyšel, tak mi bylo hned po několika minutách jasné, že tohle prostě nefunguje.
Deluge Grander – Heliotians 23.3.2014 Kaša  Spojené státy nejsou běžně považovány za prog rockovou velmoc, což se snaží svým letošním počinem “Heliotians” vyvrátit uskupení s podivným názvem Deluge Grander. Tato šestice má za sebou již dvě studiová alba “August in the Urals” a “The Form of the Good” z roku 2006, respektive 2009, a přestože žádné z nich díru do světa neudělalo, neznamená to, že by to byla alba nekvalitní. Progresivní rock v jejich podání má střídmý symfonický nádech, i když klasické symfo-aranže byste na něm hledali marně. Je to dáno vkladem Natalie Spehar, která na své cello doplňuje klasické nástrojové osazenstvo způsobem, že se to může místy zdát až nepatřičné, ale přesto tomu nelze upřít snahu udělat to trošku jinak. Jen škoda, že nedostala trošku víc prostoru. Trojice skladeb z novinky o celkové hrací době přes čtyřicet minut značí, ... Culted – Oblique to All Paths 22.3.2014 H.  Na poslech “Oblique to All Paths” od mezinárodního doom metalového projektu Culted jsem se i relativně těšil. Debutovou desku “Below the Thunders of the Upper Deep” (2009) ani následné EP “Of Death and Ritual” (2010) jsem sice neslyšel, ale i tak jsem byl zvědavý, co se z téhle záležitosti vyklube. Něco se z toho sice vyklubalo, ale abych byl upřímný, doufal jsem, že s albem budeme trochu větší kamarádi… Hlavním znakem “Oblique to All Paths” je utahanost. Což o to, v případě doom metalu může být tento přívlastek myšlen i jako pozitivum, ale tohle není ten případ, zde tím opravdu myslím to, že je přítomný materiál až příliš roztahaný, nevýrazný a takový mdlý. Culted nenatočili vyloženě špatnou desku, která by se nedala poslouchat, rozhodně to má pár svých momentů a zcela jistě ten ... Nachtmahr – Feindbild 18.3.2014 H.  Obsah novinky “Feindbild” od rakouského projektu Nachtmahr se dá vlastně shrnout poměrně dost jednoduše – Thomas Rainer (dále ještě L’Âme Immortelle), který za kapelou stojí, totiž na albu předvádí bez nějakých větších výkyvů svou klasiku, jaká byla ke slyšení již na předcházejících čtyřech řadovkách. Pokud tedy člověk nějakou z nich (v podstatě jakoukoliv) slyšel, pak jej “Feindbild” asi jen těžko může v něčem překvapit. Na druhou stranu je ovšem pozitivní, že si Nachtmahr svou formu drží nejen co do použitého výraziva, ale i co do kvalitativní laťky. Předcházející desky jsou lepší vlastně hlavně v tom, že tu prostě byly první a u “Feindbild” už tak nějak předem víte, jak to bude vypadat a jak to bude znít. Nicméně by bylo docela nespravedlivé skupině upírat fakt, že to i tak pořád šlape hodně dobře, že je to vlastně ... Mustasch – Thank You for the Demon 18.3.2014 Kaša  Švédští Mustasch, kteří prezentují severský heavy metal v řádně špinavém provedení stojícím na stoner metalových riffech, nezahálí a přináší své sedmé studiové album “Thank You for the Demon”, jež vychází v klasickém dvouletém odsupu od posledního “Sounds Like Hell, Looks Like Heaven”, které mi přišlo oproti předchozím trošku slabší a nebavilo mě poslouchat už pošesté totéž album, jen s tím rozdílem, že skladby se jmenují jinak. Bylo by bláhové čekat, že “Thank You for the Demon” bude svým způsobem novátorské, ale oproti minulejšku jde přeci jen o krok správným směrem. Hudební náplň je sice úplně stejná, ale tam, kde se posledně skákalo od lepších skladeb k těm vyloženě vatovitým, je aktuální devítka kousků vyrovnaná a hledat totální výplň, která na zbytek nestačí, snad ani nejde. Od úvodní hitovky “Feared and Hated”, přes ... Idaaliur – My Frost, Your Solace 17.3.2014 H.  Jednočlenný black metalový projekt… těžko říct kolikátý už. Základ podobné formě skupiny svého času položil Quorthon s Bathory a od té doby se podobné hraní si na vlastním písečku v black metalu ujalo jako v málokterém jiném žánru. Idaaliur vede jistý Malphas původem z Francie, který má za sebou pod hlavičkou tohoto projektu už čtyři alba a dalších pár EPček. My se samozřejmě podíváme na letošní novinku “My Frost, Your Solace”, která je právě tou čtvrtou řadovkou. Zajímavostí je, že obálka “My Frost, Your Solace” musela být zpětně změněna, protože autor fotografie, jež byla na původním přebalu, nesouhlasil s jejím použitím… po poslechu desky si říkám, že kdyby pro tohle někdo použil mojí fotku, asi bych taky zrovna nebyl nadšený. Ne, že by “My Frost, Your Solace” bylo úplným klystýrem, z něhož byste vyvrhli zpět ... Amalthea – In the Woods 17.3.2014 Kaša  Švédské melancholické melodie jsou natolik charakteristickou obchodní značkou, že si na ní už spousta kapel postavila kariéru a jednou z nich je Amalthea, což je čtveřice, jejíž kořeny sahají někam do roku 2005, kdy ještě jako metalcorová parta chystala vydání debutového alba “Decision Should Be a Desert, Bright and Clear” z roku 2007. Pak se cosi zlomilo a pánové se začali poohlížet po jménech jako Neurosis, Isis nebo Cult of Luna, výsledkem čehož budiž jejich novinkové “In the Woods”, které obsahuje takové množství zvonivých post-rockových ploch, melancholie a něžné atmosféry, že by to i leckteré čistě post-rockové party mohly závidět. Amalthea se místy nebojí ostrých metalových ataků, k nimž skladby občas velmi nenápadně spějí a při prvních posleších jsem ani netušil, kdy to přijde, takže mě “In the Woods” udržovalo neustále ... Acorea – Acorea 16.3.2014 Kaša  Australská čtveřice Acorea je další z řady no-name kapel, o které člověk ani běžně nezavadí, nicméně na této partě mě při listování nových desek nalákala hudební škatulka, které se měla opírat o groove metal a death metal, takže jsem si řekl, že by to nemuselo být zas tak špatné, a dal jsem tak Acorea šanci. Jak překvapený jsem byl, kdy jsem při prvním poslechu zjistil, že toho death metalu tam zas tak moc není a že se jedná o vcelku obyčejný groove/thrash ve středním tempu, jenž stojí na stylově charakteristicky hybných kytarách, které místy rozseká nějaká ta drtivá pasáž. Myslím, že oním death metalem mysleli pánové vokál zpěváka Marka, který jako by se na “Acorea” zatoulal z nějaké severské deathové party, ale to je asi tak vše. Nicméně, abych to nerozmazával, tak i přesto není ... Seneron – Order Restored 12.3.2014 Ježura  Britská rocková scéna vyprodukovala už celou řadu hvězd The Beatles počínaje a kdovíkým konče, takže se dá očekávat, že když už tak činí nějakých sedmdesát let, tak s tím jen tak nepřestane. A vskutku – prorazit z ostrovů se snaží další a další kapely a Seneron jsou jednou z nich. EP “Order Restored”, jímž se Seneron v současnosti prezentují, obsahuje čtyři skladby, které se nesou v duchu těch nejklasištějších rockových postupů obehraných tak moc, že to až hezké není. Chraplavý vokál, zkreslené kytary, šlapavé riffy, svižné tempo – tohle Seneron nabízejí a ničeho dalšího se od nich nedočkáte. Ono to ovšem nemusí být nutně na škodu, pokud je to provedené kvalitně, a “Order Restored” určitou kvalitou rozhodně oplývá. Vlastně ani nevím, čím to je, protože tohle EP je fakt klišé až na půdu, ... Hatriot – Dawn of the New Centurion 12.3.2014 Kaša  “Pokud ‘Heroes of Origin’ bylo naše ‘Kill ‘Em All’, pak “Dawn of the New Centurion’ je naším ‘Ride the Lightning’.” Přesně takhle pravil Steve “Zetro” Souza před vydáním druhého alba své současné kapely, v níž působí kromě jeho maličkosti ještě jeho dva synové plus další dva mladíci, kterými se jakožto pověstnou živou vodou nechal polít po dávném odchodu z Exodus a paběrkování všude možně, jen ne v regulérní kapele. Samozřejmě, že všichni víme, jaký posun nastal v případě prvních dvou alb Metallicy, k nimž Zetro své poslední dva výtvory přirovnává, takže bylo nasnadě očekávat větší množství melodií, rozmáchlejší skladby a kompozičně sofistikovanější materiál. Což o to, “Dawn of the New Centurion” tohle všechno v jisté míře přináší, ale abych byl upřímný, zas takový posun od minula se nekoná. Některé ze skladeb dosahují i sedmiminutové ... Johnny Hollow – A Collection of Creatures 11.3.2014 H.  Jediný důvod, kvůli němuž se vyplatí se prokousávat takovým velkým množstvím neznámých nahrávek, je ten, že mezi tunami těch špatných a podprůměrných, z nichž většina letí do koše pomalu už po prvním poslechu, občas narazí na věc jako “A Collection of Creatures”. Kanadská formace s názvem Johnny Hollow totiž natočila desku vysoce poutavou, neobyčejnou a zajímavou… Výčet žánrů v hlavičce této minirecenze se asi tváří hodně divoce, ale ve skutečnosti Johnny Hollow nehrají nějakou krkolomnou muziku, vlastně jde o hodně příjemnou, přirozenou a provzdušněnou záležitost, ačkoliv avantgarda i experiment zde jsou a je jich tu hodně. Těch padesát žánrů spíše plyne z naprosté nezařaditelnosti Johnny Hollow; když si tu hudbu pustíte, jistě byste přišli i na další styly, které bych tam mohl napsat, takže je to vlastně skoro jedno, protože do nějaké škatulky tuhle skupinu stejně ... Insula – Unfulfilled 11.3.2014 Ježura  Hodnotit dvouskladbová ípka, to je radost nehledě na kvalitu dotyčného materiálu. Stačí tomu věnovat dohromady slabou hodinku a člověk už ví, na čem je. A když je příslušný počin ještě navíc kvalitní, je to taková třešnička na dortu. Přesně tohle je případ italské kapely Insula respektive jejich EP “Unfilfilled”. Na této jednohubce Insula prezentují mix alternativního a stoner rocku a dlužno dodat, že v jejich podání to nezní vůbec zle. Muzika je to vesměs kytarová, a to dvěma způsoby. Ostřejší stoner rocková tvář “Unfulfilled” se projevuje klasickými zatěžkanými riffy, zatímco ta klidnější nebo chcete-li alternativní tvář zase různými vybrnkávačkami a tak dále; že se tyto dva přístupy sem tam prolnou, to je celkem vedlejší. Důležitější je, že se Insula nebojí kláves, a jelikož s nimi umí nakládat, dodává to ... Adrenaline Mob – Men of Honor 11.3.2014 Kaša  Když před dvěma lety vyšlo první album “Omertá” hvězdné spolupráce Russella Allena a Mikea Portnoye, tak jsem vlastně neměl nic proti. Slušné songy a super muzikantské výkony je pozvedaly ještě o malý kousek výš. Ale nyní, v případě druhého alba “Men of Honor”, už tak nějak nechápu, proč je kvůli tomuto uskupení prodlužována pauza mezi studiovými alby Symphony X. Důvod? “Men of Honor” nenavazuje na svého předchůdce a oproti němu je dosti slabším počinem. Jako jo, pořád to má svoji úroveň a jistou kvalitu, ale zatímco minule byly skladby vyvážené a deska se poslouchala úplně v pohodě, tak na novince se sešla jedenáctka ničím neomračujících písní, které ani skvělý Russsell Allen nedokáže vždy pozvednout nad úroveň obyčejné heavy metalové produkce. Najdou se i výjimky, které tlačí tento počin kupředu, ale ... Waldgeflüster – Meine Fesseln 5.3.2014 H.  Se jménem německého projektu Waldgeflüster jsem se poprvé setkal před dvěma lety na festivalu Ragnarök v německém Lichtenfelsu, kde se tenkrát kapela představila. Dodnes si pamatuju dvě věci – že měl zpěvák krutě zálesácké fousy a že na mě ta muzika působila velice rozpačitě a rozhádaně. I díky tomu jsem se tedy následně po studiové tvorbě nesháněl, nicméně když se začátkem letošního roku objevila nová, celkově třetí deska s názvem “Meine Fesseln”, rozhodl jsem se, že dám Waldgeflüster, potažmo Winterherzovi, jenž je hlavním mozkem projektu, druhou šanci, aby ukázal, co v něm vězí… Po nejedné posluchačské seanci ve společnosti “Meine Fesseln” ovšem mohu prohlásit, že na mě muzika Waldgeflüster působí i ve své studiové podobě působí úplně stejně jako tehdy v živém provedení, tedy jako nijak zvlášť objevný, poměrně rozbředlý a rádoby atmosférický black metal ve středním tempu, v němž ... Apostolum – Winds of Disillusion 4.3.2014 H.  Všude možně se můžete dočíst, že italští Apostolum hrají black metal… pokud si ovšem jejich dlouhohrající debut “Winds of Disillusion” pustíte v domnění, že dostanete právě black metal, asi na vás bude čekat menší překvapení, možná i zklamání. Ne, že by v té hudbě nebyl vůbec, ale z větší části se prvotina Apostolum nese spíše v duchu doom metalu, pak temného heavy metalu a až za nimi se ukrývá cosi, co bychom mohli nazvat black metalovým odérem. Nikdo ovšem netvrdí, že by to mělo být špatně. “Winds of Disillusion” je totiž (vzhledem k samotné náplni až překvapivě) povedená nahrávka. S výjimkou “Intro (Light into the Void)” a “Less Than a Step”, což je jenom intro a intermezzo, jedou všechny songy podle úplně stejného receptu dlouhé stopáže, pomalejšího tempa, nakřáplého vokálu a příjemných ... Cœur de pirate – Trauma: Chansons de la série télé (saison no. 5) 3.3.2014 H.  S tvorbou kanadské zpěvačky Béatrice Martin, která je v hudebních kruzích známá spíše pod svým uměleckým pseudonymem Cœur de pirate, jsem se poprvé setkal na jejím posledním albu “Blonde” z roku 2011, které bylo dle mého skromného názoru naprosto skvělé. Samozřejmě, pro kovaného metalistu by to byla asi sračka, jakou můžou poslouchat jen holky a buzíci, ale kdo má otevřenější hlavu (anebo není posluchač metalu, ale předpokládám, že takových tu bude minimum :)), ten si mohl užít nádherný indie pop s krásně francouzskou atmosférou (Cœur de pirate pochází z frankofonní části Kanady) a naprosto úžasným a podmanivým hlasem hlavní protagonistky. Není tedy divu, že jsem se s radostí vrhnul i na poslech nejnovější desky “Trauma: Chansons de la série télé (saison no. 5)”… I když, nazývat tuto nahrávku deskou je trochu zavádějící, ... Door into Emptiness – Radio Ja 2.3.2014 H.  Se jménem běloruského projektu Door into Emptiness jsem se poprvé setkal na jeho druhém albu “Sviata” z prosince 2012 a už tehdy mě ta hudba zaujala. Kapela zde nabídla otevřený a i poměrně neotřelý black metal… nebo lépe řečeno, ten samotný black metal byl spíše takový průměrnější a ničím výjimečný, ale když se Door into Emptiness pustili do odlišných žánrových vod a pokusili se trochu zaexperimentovat, vznikaly z toho opravdu výtečné momenty. Tak jako tak to bylo dost na to, abych neváhal s poslechem následovníka s názvem “Radio Ja”, jenž vyšel letos… A k mé velké radosti udělali Door into Emptiness na “Radio Ja” přesně to, v co jsem doufal, tedy že tu část své hudby, která byla nejméně záživná (black metal), omezili takřka na minimum a po hlavě skočili do vod experimentu, ambientu, trip-hopu a dalších ... Ass to Mouth – Degenerate 1.3.2014 Stick  Kuriózně nazvaní vyznavači grindcoru z Polska Ass to Mouth letos oslaví deset let existence. K narozeninám si nadělili novou (v pořadí druhou, nepočítaje splitko s našinci Jig-Ai a demíčko z roku 2006) studiovou desku s názvem “Degenerate”, na níž se narozdíl od debutu “Kiss Ass” podílel “nový” zpěvák Qboot namísto původního Jankese. Po šestileté odmlce je posun celkem evidentní. Mnoho neposluchačů žánru asi přestane v tomto momentu číst, ale musím říct, že půlhodinka (na ploše dvaceti skladeb) strávená ve společnosti Ass to Mouth rozhodně nepatřila k těm promarněným. Oproti debutovému albu lze vývoj ihned slyšet především díky plnému a šťavnatému zvuku, který dává pěkně vyniknout i basovým linkám, což je počínání více než sympatické. Samozřejmě není třeba čekat bůhvíjaké dechberoucí instrumentální výkony, v rámci žánru jde o rozumný standard. Nejde o bezhlavý mazec, spíš o grind s deathovými ostny v klasickém ... Koizora – The Cursed Mirror of the Wooden Glen 1.3.2014 H.  Jakkoliv tahle záležitost na první pohled zdálky vypadala, že by mohla být velice zajímavá, výsledek dalece zaostal za očekáváním. Říkáte si, jaká člověk asi tak může mít očekávání v případě neznamého debutujícího projektu z Kanady? Považte sami… Obálka je skvělá, na podobný druh hudby (slíben mi byl atmosférický black metal ne úplně tradičního střihu) padne jako ulitá. Dost se mi líbí už jen samotný tracklist, protože názvy jednotlivých songů jsou ve skutečnosti části vět a navzájem se dokonce rýmují… já mám takovéhle “vtípky” prostě rád, a když něco takového vidím, tak si vždycky říkám, že autoři (nebo autor) o svém počinu asi přemýšlejí, tudíž automaticky očekávám něco podobného i v hudební rovině. V neposlední řadě se pak na očekávání podepsal i onen již zmiňovaný příslib neotřelého black metalu… Jenže zatímco všechno okolo vypadá zajímavě, v té ... Ruinizer – Mechanical Exhumation of the Antichrist 25.2.2014 H.  V rámci svých čím dál tím častějších výletů do vod elektronické scény jsem náhodou narazil i na jméno jistého projektu Ruinizer. Na první pohled to vypadá na nový úplně novou akvizici, ale jak už tomu tak nezřídka bývá, nestojí za ní úplný cucák. V tomto případě se jedná o skupinu, již má svědomí Jay Ruin z industrial death metalové kapely Cedigest. Upřímně jsem doufal, že by deska s názvem “Mechanical Exhumation of the Antichrist” mohla být dost dobrá, protože jejímu vydání předcházelo vypuštění těžce kulervoucího songu “Technoprisoners”, což je až nechutně chytlavá energická pecka, jejíž našlapaný refrén s mechanickým vyřváváním “Technoprisoners, technoprisoners” pořád nemůžu dostat z hlavy. Dalo by se tudíž říct, že jsem se tím pádem na poslech dost těšil…
|
