Minirecenze

  • Terminal Prospect – Redefine Existence

    21.7.2013

    Kaša

    Terminal Prospect - Redefine Existence

    Stejně jako v případě drtivé většiny promáčů, jež mi díky našemu blogu prošly pod rukou, ani od Terminal Prospect jsem nečekal žádné zázraky. Prostě další z mnoha spolků, které se po vzoru úspěchu Legion of the Damned zaměřily na kombinaci thrash a death metalu, což je samo o sobě natolik limitující spojení, že jediným faktorem, který oddělí špatnou a povedenou desku, je energie, která na posluchače udeří. A v tomto ohledu na tom Terminal Prospect s druhou řadovkou “Redefine Existence” nejsou vůbec špatně, protože přesně tohle je aspekt, který jejich novince nechybí. Abych vás ale neuvedl v omyl. Nejedná se o úplně bezhlavou rubanici bez špetky zamyšlení. Terminal Prospect ctí své severské kořeny, což v jejich případě znamená, že krom thrash/deathového nářezu se připravte taky na kytarové momenty, které místy zabloudí až k melo-deathovému výrazu. Zpěvák Kristian Norelius je ...

  • Inexistence – Inexistence

    21.7.2013

    H.

    Inexistence - Inexistence

    Argentina není zrovna země, o níž bychom mohli hovořit jako o typickém metalovém státě, a to ani čistě v rámci Jižní Ameriky, nicméně i zde se nachází množství kapel rozličných žánrů a právě jednočlenný projekt Inexistence pod vedením Gabriela Loco patří mezi ně, přičemž se rozhodně nejedná o nějakého amatéra. Od roku 2010, na kdy se datuje vznik Inexistence, již vyšla dvě EP a dvě dlouhohrající desky, přičemž ta aktuální stejnojmenná z letošního roku je právě ta druhá. Z mého pohledu je “Inexistence” poměrně rozporuplné album, byť nepochybně zajímavé. Zcela jistě je zde znát nemalá kvalita a formálně mu nejde nic vytýkat, vlastně člověka až překvapí, na jak vysoké úrovni je album nejen nahrané, ale i zahrané a hlavně zkomponované. Gabriel Loco zkušeně přechází mezi poklidnějšími melancholickými nebo zádumčivými plochami a erupcemi depresivního black ...

  • Greedhale – No One in Their Right Mind

    21.7.2013

    Zajus

    Greedhale - No One in Their Right Mind

    Přeskočím obvyklou omáčku, kterou své texty rád začínám, a půjdu rovnou věci, tak jako Greedhale na debutu “No One in Their Right Mind”. Pokud vám jméno kapely nic neříká, ačkoliv se považujete za znalce místní hudební scény, ničeho se nebojte. Greedhale totiž vznikli poměrně nedávno přejmenováním z Devastathor, kteří drtili kosti posluchačů od roku 1997 a kromě několika dem vydali i dvě dlouhohrající alba. Po důvodu změny názvu jsem se nepídil a pro úplnost musím také dodat, že ani tvorbu kapely před jejím přejmenováním neznám. “No One in Their Right Mind” není těžké zařadit. Od první vteřiny na vás z reproduktorů útočí řízný grind střižený death metalem a vyplivne vás po půlhodině pěkně zmuchlané. Skladeb je sedmnáct a i nepříliš dobrý počtář tak již jistě tuší, že jde o nanejvýš dvouminutové zářezy. Neštěstí tohoto formátu je, že ...

  • The Ocean – Pelagial

    20.7.2013

    Kaša

    The Ocean - Pelagial

    Němečtí milovníci koncepčních alb The Ocean se na novince “Pelagial” ponořili z hvězdných výšek až do nekonečných hlubin oceánu a opět ukázali, že jejich hudby se člověk jen tak nenasytí. Poslední dvojice spřízněných alb “Heliocentric” a “Athropocentric” byla jednoduše skvělá a říkal jsem si, že navázat na tak vysoce nasazenou laťku bude sakra těžké, ale The Ocean to zvládli. S každým albem totiž rostou výš a výš a skladatelsky se pomalu přibližují k tomu, co by se dalo nazvat jako dokonalé album. Bohužel, nebýt lehce nedotaženého závěru, kdy už “Pelagial” ztrácí na svůj našlapaný úvod, šel bych s hodnocením ještě výš. S přibývajícími minutami se The Ocean na novince noří stále hlouběji a s rostoucím tlakem se vzdalují progresivně post-rockovým vodám s čistým zpěvem a jejich projev je hrubší a agresivnější. Najdou se pochopitelně i výjimky, takže v úvodu devítiminutové “Hadopelagic ...

  • Evile – Skull

    14.7.2013

    Stick

    Evile - Skull

    Když britští Evile vydali debutovou fošnu “Enter the Grave”, byl jsem nadšením celkem vedle. Mezi mladými thrash metalovými kapelami, oživujícími odkaz titánů tohoto stylu, patřili totiž mezi nejnadějnější a nejpoctivější dřiče, tedy aspoň v mých očích. S dalšími alby však moje nadšení sláblo a musím rovnou na úvod říct, že s poslední “Skull” můj zájem o další počiny této bandy asi skončil definitivně. Místo aby zráli jako víno, spíš hnijou jak podzimní listí. Kvalitativní tendence nestoupá, nýbrž prudce klesá. Z Evile se totiž stávají pomalu ale jistě takoví Bullet for My Valentine thrash metalu, i přes jistou úpornost, kterou se do skladeb snaží narvat, působí dost unaveně a tu agresivitu jim nějak nelze věřit. Skladby jsou většinou svižné a splňují nároky, které by měly thrashové pecky splňovat. Zběsilé sloky střídají ...

  • Fecal Body Incorporated – Brown Love

    13.7.2013

    Mechanick

    Fecal Body Incorporated - Brown Love

    Fecal Body Incorporated jsou bulharskou goregrindovou kapelou založenou v roce 2009. Za své vzory považují například Impetigo, Gut, Dead, Carcass, Dead Infection, Mucupurulent atd. Svou novinku nazvali velmi otevřeně: “Brown Love”. O její vydání se postaralo české undergroundové vydavatelství Bizarre Leprous Production. Nevšimnout si exkrementů na tváři blonďaté princezny na obale, troufal bych si odhadovat, že budu poslouchat romantický doom metal. Ale pozor! Pokud tady nějaký náznak romantiky vůbec je, tak jedině s ultra porcí sarkasmu. No uznejte sami, názvy skladeb jako “Rectum Hero”, “Make Shit – Not Love”, “King Anus III” jsou toho dobrým důkazem. Kromě “Brown Love” je součástí alba také obývákové demo “Shitology” a živák skladby “Cold Turkey”, kterou si Fecal Body Incorporated vypůjčili od domácích Ahumado Granujo. Středně tempý až pomalý matroš bych označil ...

  • DGM – Momentum

    12.7.2013

    Zajus

    DGM - Momentum

    Italové DGM nejsou na metalové scéně žádnými nováčky. “Momentum” je koneckonců jejich osmé studiové album, které vyšlo po necelých dvaceti letech kariéry. Pokud jejich jméno však, stejně jako já, slyšíte poprvé, neuškodí si krátce zopakovat jejich historii. Kapela se od svých počátků inspirovala ranými počiny Dream Theater a Symphony X, což jí v podstatě vydrželo až dodneška, ačkoliv svůj zvuk posunula do tvrdších a techničtějších vod. Kapela také prošla mnohými personálními změnami – ostatně název DGM pochází ze jmen tří zakládajících členů, kteří již v kapele nehrají. Toliko k úvodu. Celkově jde tedy o žánr, který je progresivní jen formálně a často podléhá jistým klišé. Proto jsem rád když mohu prohlásit, že DGM se podobné problémy vyhnuly, a to co zbylo, je více než dobré. Symphony X jsem nezmiňoval náhodou, jelikož ...

  • Anthrax – Anthems

    11.7.2013

    Kaša

    Anthrax - Anthems

    Legendární thrash metalisté Anthrax se v roce 2011 s velkou pompou vrátili na scénu, když vydali ceněné album “Worship Music”, a protože je nutné železo kout, dokud je pěkně žhavé, tak si pro své příznivce přichystali neřadový počin “Anthems”, který, jak už název okatě napovídá, obsahuje samé hymny. Ovšem ne ty původní, pod nimiž by byli podepsáni Scott Ian a jeho parta, ale jedná se o soubor převzatých verzí nesmrtelných klasik z let sedmdesátých a osmdesátých, takže řekněme písní, na kterých borci vyrostli. Kolekce předělávek obecně není vůbec špatný nápad, ale způsob, jakým se k tomu postavili Anthrax, je z říše těch zbytečných pokusů. Výběr není zlý, ba naopak, hodně dobrý a originály klasik z dílny Rush, AC/DC či Journey mám hodně rád. Bohužel, verze od Anthrax znějí s malými rozdíly takřka stejně, a kdybych zavřel ...

  • Horna – Askel lähempänä Saatanaa

    10.7.2013

    H.

    Horna - Askel lähempänä Saatanaa

    Finští satani Horna jsou už dávno kapelou, na níž se člověk může beze strachu spolehnout, že s každým dalším zářezem opět dodá kvalitní porci blasfemického black metalu v příjemně staromilském duchu. Nějakou tu miliardu neřadovek, které Horna v průběhu svého působení vypustila, naposlouchanou opravdu nemám, ale co se týče dlouhohrajících počinů, kapela vždy dokázala držet konstantně vysokou úroveň a doposud nemá na kontě fošnu, u níž bych měl potřebu hovořit o slabotě nebo nesplnění očekávání, což naštěstí platí i o letošní novince “Askel lähmepänä Saatanaa”. V žádném případě se ani náznakem nejedná o něco prudce originálního nebo neslyšeného, ale ruku na srdce, u téhle kapely tohle jaksi nikdy nebylo cílem. Když si člověk pustí Horna, má náladu na severský black metal ze staré školy se špinavým zvukem a vším dalším, co k tomu patří – a to “Askel lähempänä Saatanaa” ...

  • Suicide Commando – When Evil Speaks

    9.7.2013

    H.

    Suicide Commando - When Evil Speaks

    Suicide Commando patří již nějakou dobu mezi mé favority na elektronickém poli a některá alba z mého pohledu patří na vrchol aggrotechové scény, například i takové předchozí “Implements of Hell” je prostě špica a fakt mě ta deska baví. Tudíž asi není divu, že jsem se na novinku “When Evil Speaks”, celkově již čtrnáctou řadovku kapely, dost těšil, nicméně první poslech byl pro mě docela bohužel zklamáním. Možná to bude dáno tím, že se album rozjíždí trochu pomaleji… tedy, v rámci žánru a v rámci samotných Suicide Commando. Úvodní intro “Feeding My Inner Hate” je absolutně v pohodě a na svém místě, i první dva songy “Cut_Bleed_Eviscerate” (asi umístěný jako otvírák kvůli textové návaznosti na intro) a “My Blasphemy” jsou vlastně opravdu hodně dobré, ale čistě co do prvního dojmu by mě víc zaujaly v pozdějších ...

  • Blood Red Throne – Blood Red Throne

    8.7.2013

    Stick

    Blood Red Throne - Blood Red Throne

    Od roku 2001 přichází každé dva roky s náloží krvavého death metalu Norové Blood Red Throne. Svou linii nenarušili ani letos, kdy vychází eponymní nástupce předchozí “Brutalitarian Regime” z roku 2011. Na novince se studiově představuje zpěvák Yngve Christiansen, který ale jinak s kapelou zpívá od roku 2011. Po vydání alba stihl kapelu po dvou albech opustit mladičký bubeník Emil Wiktsen, jenž se chce plně věnovat švédským Aeon. Jaké vlastně je album jedné z nejvýraznějších death metalových kapel z norských luhů a hájů? Norsko je pro death metal ne zcela typickou zemí, každý více znalý metalových okruhů ví, že Norsko je a především bylo největší baštou black metalových kapel druhé vlny, která ovlivnila celé dění na extrémní metalové scéně. Tento fakt chtě nechtě zůstává zakořeněný i u takových ortodoxních death metalistů, jakými jsou Blood Red ...

  • M.D.K. – Into the Pussymorgue

    7.7.2013

    Mechanick

    M.D.K. - Into the Pussymorgue

    M.D.K. už existují někdy od roku 1997 a vloni jim vyšla u českých Bizarre Leprous Production jejich třetí deska. Zní asi následovně: do městského systému odpadního potrubí byli vecpáni tři čuníci a unášeni jeho obsahem kvičí a chrčí. Všude kolem teče hnis a bublají exkrementy. Kanalizační výplachové zvěčnili svůj výlev do 15 částí. Svoje kusy nazvali například “Flora Vaginal Vermiculosa”, “Andrei Chikatilo – The Red Ripper”, “Psicopatia E Pervesão” a já jsem rád, že nemám k dispozici texty. Muzikantský výkon aktérů tohoto odpadního výlevu je až žalostný. Potrubím se jen tak nechávají unášet a různě přitom do sebe narážejí. Pokud na “Into the Pussymorgue” existoval nějaký kytarový nápad, tak byl schován za naprosto šíleně zkreslený zvuk . Čuníci zřejmě měli pádný důvod. Se sehraností si totiž příliš hlavu nelámou.

  • Wormlust – The Feral Wisdom

    6.7.2013

    H.

    Wormlust - The Feral Wisdom

    V letošním roce se objevilo naprosté minimum desek, o nichž bych mohl tvrdit, že mě totálně smetly, nicméně “The Feral Wisdom” je bezesporu jednou z nich, ba co víc, dovolil bych si dokonce tvrdit i to, že se v mých očích aktuálně jedná asi o nejžhavějšího kandidáta na titul nejlepšího alba celého roku. Vezměme to ale od začátku… Wormlust je jednočlenný projekt z Islandu, pohybující se v mezích avantgardního black metalu, což už samo o sobě může někomu znít zajímavě, někomu třeba ne, ale samotná hudba nakonec zajímavá je – za to vám ručím. Netvrdím, že se vám to nutně musí líbit, ale už jen ze samotné obálky je myslím jasně zřejmé, že zde nepůjde o úplně běžnou záležitost. A ve skutečnosti? Inu, ta muzika je naprosto stejně zmagořená jako onen přebal, pod nímž se ukrývá. Nemám sebemenší ponětí, ...

  • Empyrios – Zion

    6.7.2013

    Kaša

    Empyrios - Zion

    “Zion” je třetí řadové album italských Empyrios a čtveřice klasického nástrojového obsazení, která se zhlédla v progresivním metalu tvrdšího ražení, se na ploše padesáti minut nepouští překvapivě do žádných hráčských krkolomností, ale svůj hutný kytarový projev podřídila chytře ve prospěch posluchačského zážitku, který paradoxně (na škatulku progresivní metal) nevyžaduje výraznějšího soustředění. Nicméně, je nutno zdůraznit, že se jedná o album, které má co říci i po několika otočeních. Hned v prvních tónech, kdy se po chvilce ticha rozezní úvodní palba “Nescience”, je jasné, že Empyrios mají rádi Fear Factory a jejich sekané riffy, které se občas nenásilně přetvoří v to, co dnes produkují Meshuggah. Zezadu to jistí výrazná basa, která se za kytarovou hradbou čas od času zbytečně ztrácí, ale děje se tak opravdu jen v momentech, kdy jede celá kapela na plný plyn. Hodně velkým překvapením pro mě je Silvio Mancini, který ...

  • Odd Dimension – The Last Embrace to Humanity

    5.7.2013

    Kaša

    Odd Dimension - The Last Embrace to Humanity

    Nemůžu se při hodnocení “The Last Embrace to Humanity” vyhnout srovnání s Empyrios a jejich “Zion”. Odd Dimension jsou rovněž z Itálie a rovněž se hudebně pohybují na polích progresivního metlau, přesto v úplně jiných končinách, o kterých nelze říct, že by byly horší nebo lepší, ale prostě jiné. Tato pětičlenná kapela se totiž drží klasičtějších italských postupů, takže hodně důležitou roli v jejich skladbách hrají melodie, ať už ty vokální, tak instrumentální. Jejich druhá řadovka by mohla tvořit jakýsi pomyslný most mezi velikány Dream Theater a melodickými italskými kapelami. Skladby na “The Last Embrace to Humanity” si v mnoha případech vytyčily sedmiminutovou hranici, kterou zřejmě musí překonat, aby zněly o něco progresivněji, než ve skutečnosti jsou. Ony totiž ve své podstatě nejsou o mnoho posluchačsky náročnější než tvorba Empyrios, ale Odd Dimension pracují s více náladami, ...

  • Rhye – Woman

    4.7.2013

    Zajus

    Rhye - Woman

    Jsou to již více než dva měsíce ode dne, kdy jsem poprvé slyšel album “Woman” a s ním i duo Rhye. A za tu dobu jsem si k němu vytvořil velice specifický vztah. “Woman” totiž vytváří velmi intimní, mnohdy až erotickou atmosféru. Ne však ve smyslu dnešního popu. Vystihuje to již jeho název, který proti velmi oblíbenému výrazu “bitch” nasazuje slovo zdánlivě obyčejnější – “woman”. Rhye této myšlence podrobili svou kompletní prezentaci. Vše od hudby a textů po videoklipy a obal alba vytváří dojem ženy jako křehké a obdivuhodné bytosti. Většina hudby kterou poslouchám, je nějakým způsobem náročná. Rhye ovšem stojí v naprosté opozici. “Woman” je album tiché, na první pohled nenápadné a jako celek takřka relaxační. Sofistikovaná hudba stojí na pozadí výborného zpěvu. Jemný (chtělo by se říci slabý, nebýt ...

  • Coheed and Cambria – The Afterman: Descension

    30.6.2013

    Kaša

    Coheed and Cambria - The Afterman: Descension

    Abych byl upřímný, tak mi nikdy nebylo úplně jasné, jak se Coheed and Cambria dostali do takové pozice, v jaké aktuálně jsou. Jejich nejopěvovanější album “Good Apollo, I’m Burgning Star IV”, jež se nakonec natáhlo na dva díly, mi přijde strašně slabé, a přestože se na něm najde pár zajímavých chvil, o nichž bych mohl mluvit jako o nosných nápadech a momentech překvapení, tak téměř všechny jejich řadovky mi vždy pokazil projev zpěváka Claudia Sancheze, jehož zpěv ve vyšších polohách je mi vyloženě proti srsti. Na tomto mém postoji se toho moc nemění ani po letošním pokračování loňského, pro mě prvního poslouchatelného alba “The Afterman: Ascension”. Novinka “The Afterman: Descension” sice není taková bomba, jak všude kolem slyším, ale objektivně musím uznat, že tak špatné jako zmíněné “Good Apollo, I’m Burning Star IV”, to ...

  • Cadaveria – Horror Metal – Undead Edition

    29.6.2013

    H.

    Cadaveria - Horror Metal - Undead Edition

    Nejsem si jistý, jestli má cenu tu nějak podrobněji rozebírat kvality samotného alba, když jsem to udělal už před rokem v době vydání původního “Horror Metal”. Proč tu tedy desku vytahujeme znova, ptáte se? Jednoduše proto, že nyní vychází znova pod názvem “Horror Metal – Undead Edition”. Nabízí se tedy vcelku logická otázka, v čem se nynější “nemrtvá” verze liší od té původní – a právě v tom je ten háček, kvůli němuž mám docela problém “Horror Metal – Undead Edition” přijmout. Základní jedenáctka songů zůstala naprosto beze změny, jak byla už na původním vydání. Jediné, co nová edice přináší navrch, jsou dvě bonusové skladby “Whispers of Sin (Ancestral Remix)” a “Hypnotic Psychosis (Chaotic Remix)”, které jsou navíc pouze předělanými verzemi dvou písniček z “Horror Metal”. Oukej, dokážu ještě ...

  • Extrema – The Seed of Foolishness

    28.6.2013

    Mechanick

    Extrema - The Seed of Foolishness

    Italové z Milána kolem energického kytaristy Tommy Massaryho jsou na scéně aktivní více jak 25 let. Nemůžeme znát všechno, pro mě byl poslech jejich novinky prvním seznámením s kapelou a nezbývá než přiznat, že jsem byl šokován. Skvělá muzika, skvělý zvuk. Z této kombinace vám nemůže vzejít nic jiného než dobrý výsledek. V tomto případě výsledek na úrovni světových kapel. Extrema svěřila svůj materiál do dobrých rukou a “The Seed of Foolishness” je průkazným materiálem. Deska “The Seed of Foolishness” vás svým zvukem přizdí už na první poslech a její obsah mi přes uši pokaždé přihrává slušnou porci energie. Parta odstřelí album setsakra svižně a v první polovině vám Extrema nedává skoro žádnou šanci na odpočinek. Chce se mi vstát z gauče a začít něco dělat. Drtí mě poctivá thrashová bouře a začínám ...

  • Hacride – Back to Where You’ve Never Been

    27.6.2013

    Kaša

    Hacride - Back to Where You've Never Been

    Hacride se na scénu výrazně uvedli fenomenálním albem “Amoeba”, na němž tito progresivní Francouzi přišli s fúzí technických riffů, agresivní rytmiky a atmosférickými pasážemi, což už je dnes běžné, ale tehdy mě toto album úplně smetlo. O co víc jsem se těšil na pokračování, o to víc jsem byl následníkem “Lazarus” zklamán. To bylo sice na poměry konkurence slušný průměr, ale po “Amoeba” prostě kvalitativní pokles. Po čtyřech dlouhých letech je tak čas na reparát v podobě nového alba “Back to Where You’ve Never Been” a já jsem rád, že můžu prohlásit, že borci jsou zpět v plné parádě. Milovníci Gojira nebo Textures by si “Back to Where You’ve Never Been” neměli nechat ujít, protože neotřelou rytmiku a drtivé krkolomné riffy mají Hacride zmáknuté na jedničku, přestože to oproti zmíněným spolkům dělají trošku jinak a do jisté míry ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy