Země: USA Žánr: grunge / alternative metal Datum vydání: 29.9.2009 Label: Virgin Records / EMI Records Hodnocení: 6,5/10 Zbytek redakce hodnotí: Corey(8) – 8,5/10 Seda – 5/10 Průměrné hodnocení: 6,7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Hned na začátek musím předeslat jednu věc a bylo by dobré, kdybyste ji po dobu psaní recenze měli na paměti, abyste mě pak jako případní příznivci Alice in Chains nekamenovali. Tahle kapela šla vždycky tak nějak mimo mě, samozřejmě že vím, o koho se jedná, co alespoň přibližně hrají a v jaké byli pozici před vydáním aktuálního “Black Gives Way to Blue” (první deska po 14 letech, navíc s novým zpěvákem, protože ten původní se předávkoval), ale že bych jejich hudbu nějak hlouběji poslouchal? To ne. Určitě vás tedy napadne otázka, proč album recenzuji. Důvod je jednoduchý – vzhledem k tomu, že zde máme recenze na každou volovinu, co vychází, byl by celkem trapas nemít také recenzi na jedno z nejvíce očekávaných alb letošního roku. A proč zrovna já? Řekněme, že nikomu z redakce se do toho nechtělo (člověk by čekal, že se o takové desky strhne bitka, co?) a já jsem se chrabře obětoval a podíval se “Black Gives Way to Blue” na zubní protézu. Na druhou stranu je ale mé postavení k Alice in Chains i jistou výhodou v tom smyslu, že nejsem “zatížen” poslechem starších počinů a hodnotím tak jen, co na nahrávce slyším bez jakýchkoliv “vedlejších vlivů”.

Na celém “Black Gives Way to Blue” jsou v podstatě tři druhy písniček – pomalé, táhlé písně, svižnější songy a balady. Samozřejmě to tak neplatí na 100% a některé skladby se třeba přelévající z jedné “kategorie” do druhé, ale pokud to pro naše potřeby mírně zvulgarizujeme, bude to odpovídat.

Mně osobně se nejvíce zamlouvají právě ony pomalé písničky, mezi které patří například hned úvodní “All Secrets Known” nebo (nejdelší a pro mě také nejsilnější kousek desky) “A Looking in View”. Jako na potvoru je na “Black Gives Way to Blue” takových skladeb nejméně. Ve všech případech se ale jedná o výborné věci. Druhou kategorií jsou ony trochu svižnější pecky, jako je třeba bombová “Check My Brain”, jíž zdobí opravdu lahůdkový hlavní riff. I tyto písničky jsou ve většině případů dobré, jen ty ke konci nejsou zas až tak zábavné. A nakonec tu je to nejméně záživné – balady. Uznávám, nikdy mě moc nebraly, ale songy jako “Your Decision” nebo “When the Sun Rose Again” na tom nic nezmění. Kdyby si Alice in Chains radši balady odpustili a přidali víc písniček typu “A Looking in View”, já bych se nezlobil.

“Black Gives Way to Blue” je ve své podstatě docela příjemné album, které se bez problému poslouchá, ale nijak extra mě nevzalo. Nepopírám však, že některé skladby jsou vydařené. Na druhou stranu, pochybuji, že bych se k desce po dopsání recenze někdy vracel. Rozhodně bych to neviděl tak žhavě, jako někteří nejmenovaní kolegové. Taková bezproblémová pohodovka. To je tak všechno. A než mě začnete pranýřovat, máte stále na paměti to, co jsem říkal v úvodu?