Země: Švédsko Žánr: progressive rock Datum vydání: 29.3.2011 Label: Inside Out Music / Century Media Records Hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Švédsko je plodné na kvalitní progresivní kapely a není divu, že z těchto krajů pocházejí i Beardfish, kteří si zajistili místo mezi největšími skupinami podobného žánru. Na rozdíl od svých tvrdších vrstevníků ze Švédska jsou známí hlavně díky svému zvuku, připomínajícímu 70. léta, kdy byly na vrcholu klasické prog rockové kapely, jako Yes, Genesis nebo Pink Floyd. Vlivy těchto velikánů byly vždy v jejich tvorbě hmatatelné, ale i přesto si Beardfish dokážou vždy udržet vlastní obličej. Jaký ale vůbec je charakteristický vzhled jejich hudby?

Troufám si říct, že doopravdy se kapela našla až na novince “Mammoth”. Tím nemyslím, že by snad dříve nevěděli, co dělají, přeci jenom už se na hudební scéně vyskytují jedenáct let, každé jejich album ale bylo více nebo méně experimentální a hudebně kolísalo mezi žánry. To samozřejmě také nebylo na škodu. Právě na “Mammoth” kapela nakombinovala všechny prvky, co dělaly jejich hudbu tak jedinečnou a vynikající, a dokázala tak udělat zatím nejkomplexnější album své diskografie. Ačkoliv má album přes 50 minut, tak doba rychle uteče nejen proto, že se posluchač skvěle baví, ale také díky ucelenosti desky. Celkový zvuk alba mi připomíná hlavně desku “Sleeping in Traffic: Part Two”, která je podle mě zároveň nejlepším počinem kapely – nezní až moc metalově jako “Destined Solitaire”, ale není ani příliš retro, jako první část “Sleeping in Traffic”.

Jednou z výrazných změn a zároveň velkým plusem je přidání saxofonu, což je úchvatný nástroj a k hudbě Beardfish skvěle sedne. Nejvíce si ho užijete v instrumentální “Akakabotu” nebo v epické “And the Stone Said: If I Could Speak”. Druhá jmenovaná skladba je opravdu masivní patnáctiminutový epos, který shrnuje celkovou náladu alba, a celá kapela se na něm opravdu vyznamenává, ať už jde o instrumentalisty nebo o vokál Rikarda Sjöbloma. Ten jako obvykle zpívá excelentně a má velmi charakteristický hlas, se kterým se nebojí experimentovat. Na minulém albu to bylo growlování v některých částech, zde je trochu jiný styl zpěvu zastoupen v hard rockové hymně “Green Waves”. Instrumentálně je album opravdu špičkové, nejenom díky neskutečným výkonům kapely, ale hlavně díky skvělým skladatelským schopnostem Rikarda, který je očividně na vrcholu kreativity.

“Mammoth” je technické, progresivní a originální album, které je ale zároveň velmi přístupné a chytlavé. Fanoušci kapely nemusí o ničem přemýšlet, ale mohou rovnou vyběhnout do obchodů a pro ostatní může být “Mammoth” skvělým představením kapely nebo vůbec progresivního rocku. Sice není úplně dokonalé a bez chybičky, ale zaručeně se dostane mezi má top alba tohoto roku.