Země: Norsko Žánr: death metal Datum vydání: 25.5.2013 Label: Sevared Records Hodnocení: 8/10 Odkazy: facebook / twitter

Od roku 2001 přichází každé dva roky s náloží krvavého death metalu Norové Blood Red Throne. Svou linii nenarušili ani letos, kdy vychází eponymní nástupce předchozí “Brutalitarian Regime” z roku 2011. Na novince se studiově představuje zpěvák Yngve Christiansen, který ale jinak s kapelou zpívá od roku 2011. Po vydání alba stihl kapelu po dvou albech opustit mladičký bubeník Emil Wiktsen, jenž se chce plně věnovat švédským Aeon. Jaké vlastně je album jedné z nejvýraznějších death metalových kapel z norských luhů a hájů?

Norsko je pro death metal ne zcela typickou zemí, každý více znalý metalových okruhů ví, že Norsko je a především bylo největší baštou black metalových kapel druhé vlny, která ovlivnila celé dění na extrémní metalové scéně. Tento fakt chtě nechtě zůstává zakořeněný i u takových ortodoxních death metalistů, jakými jsou Blood Red Throne, byť u nich ten black opravdu zaznívá spíše v náznacích. Primární je tu hrubý death metal, jehož struktura je však promyšlená a hra dostatečně technická. Takovou krásnou esencí by mohly být hned dvě první skladby “Soulseller” se svým death metalovým riffováním s thrashovými odlesky a náznaky moderního extrému i rytmické rozmanitosti. Nezapomnělo se však ani na melodie. Ty jsou nejvýraznější v romanticky pojaté skladbě “Torturewhore”. “In Hell I Roam” je oproti tomu skutečný náser s gradujícím úvodem, blackovým odérem a divokými blastbeaty, což se střídá opět s rytmickými zvraty a záseky.

V jednom rozhovoru s kapelou se lze dočíst, že hlavním nosným pilířem hudby je death metal 90. let okořeněný dávkou moderní extremity. S tím mohu v podstatě souhlasit, protože nová deska opravdu zní jako srážka těchto dvou období. Bystré ucho dokonce zachytí vlivy předních death metalových mistrů, ale to není na překážku. Přece jen v klasickém death metalu už toho moc nového nevymyslíte, nezbývá, než umět podat to, co si představujeme pod tímto termínem. Textově jde o klasické zájmy, krev, násilí, smrt, nic moc objevného. Plusem je moderní hutný zvuk, který neopomenul žádný z nástrojů, viz basová vyhrávka v “Exoneration Manifesto” ve stylu Atheist a jim podobných. Blood Red Throne se relativně daří udržovat posluchačskou pozornost, především i díky vysoké technické preciznosti všech zúčastněných, ale i díky schopnému vokálu. Ten se drží na různých úrovních projevu, v největší míře je tu asi zastoupen growling, ale objeví se i vysoké skřeky.

V podstatě tomuto albu nemám co vytknout, jelikož je posluchačsky variabilní i co se týče kompozic. Jeho poslech baví po celou hrací dobu, přestože nejde o nějakou hranice bořící nahrávku, death metalový fanoušek by si mohl při jejím poslechu skutečně libovat. Album neztrácí dech po celou hrací dobu a stává se tak pro mě zatím asi nejvýraznější klasicky death metalovou nahrávkou pocházející z evropské scény za letošní rok.