Země: Itálie Žánr: electronica / dark ambient Datum vydání: 26.7.2016 Label: Club Inferno Ent. Hrací doba: 15:09 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Club Inferno Ent. / My Kingdom Music

Abych pravdu řekl, tak když jsem prvně viděl jméno kapely Gandalf’s Owl, docela jsem se rozesmál. Stejně tak ani obal debutového EP a jeho název „Winterfell“, zjevně odkazující na seriál „Game of Thrones“ případně jeho knižní předlohu (nevím), což je dneska jakože cool na to čučet, ve mně příliš velká očekávání nevzbuzoval. A když k tomu navíc přihodím skutečnost, že za Gandalf’s Owl stojí jistý Gandolfo Ferro, tedy současný zpěvák powermetalových Italů Heimdall, tak to na natěšenosti alespoň u mě také zrovna nepřidá.

Přesto všechno jsem si „Winterfell“ nakonec pustil, protože žánrová kolonka slibovala dark ambient. Jen díky tomu jsem se rozhodl, že velkoryse přehlédnu lehce nablblý název i mdlý obal (vzhledem ke zvolené hudební formě dost nevhodný, řekl bych) a přece jen to zkusím. Ale na rovinu říkám, že kdybych věděl, že ten projekt dělá zpěvák powermetalové kapely, tak bych se na to předem vydlabal, ale to jsem zjistil až ex post.

Samotná hudební stránka debutového a jen digitálně vydaného EP už tak odpudivá není. „Winterfell“ nabízí celkem tři skladby, z nichž zajímavější jsou první dvě. „The Wall“ i titulní „Winterfell“ se zpočátku tváří poněkud nezáživně – ta první se rozjíždí nijakým mluveným slovem a nevýrazným minimalistickým motivem, ta druhá je první minutu a půl dost suchá, v některých melodiích skoro až kýčovitá. Obě se však posléze dokážou zlomit ve vcelku příjemný a jemný beat, který má asi blíž k relaxační elektronice než l dark ambientu, ale to mi není na překážku. Hlavní je, že Gandalf’s Owl dokáže vytvořit alespoň nějaké slušné a nakonec i vcelku sympatické momenty.

Naproti tomu třetí přítomná píseň „White Arbour (…the North Remembers)“ mi přijde poměrně slabá. Tato je na rozdíl od svých předchůdkyň převážně darkambientní, ačkoliv nějaká electronica se rovněž ozve, ale o žánry v konečném důsledku přece nejde.  Důležitější je poutavost, již „White Arbour (…the North Remembers)“ tak trochu postrádá, což je poněkud smutné vzhledem k faktu, že se jedná o nejdelší položku EP a že se tato vyšplhala na bezmála sedm minut hracího času.

Grafická stránka a další „okolnosti“ Gandalf’s Owl mě spíše odrazují, ale nakonec se „Winterfell“ dá bez větších problémů strávit, a jak již padlo, některé pasáže jsou vcelku fajn. I přes jisté dílčí plusy se však nejedná o nic zvláštního a v rámci stylu jde spíš o slušný průměr. Jistý potenciál by tu byl, to jistě, ale rozhodně nenastane situace, abych nedočkavostí nemohl dospat, abych zjistil, zdali byl tento potenciál na případných dalších počinech naplněn.