Země: Švédsko Žánr: neofolk / dark folk Datum vydání: 6.4.2018 Label: Nordvis Produktion Hrací doba: 11:06 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Secret Service Publicity

Myslím, že jméno Grift není třeba příliš představovat, jelikož na poli severského melancholického black metalu, toho švédského konkrétně, se jedná o dobře známý pojem. Na svém aktuálním počinu „Vilsna andars boning“ se však Erik Gärdefors představuje v pozici, která sice Grift nebyla úplně cizí ani v minulosti, nikdy ovšem nebyla tak výrazná. A já můžu hned ze začátku říct, že mi je opravdu líto, že tohle akustické EP je jen dvouskladbové.

Obě písně jsou úzce spjaty se stolovou horou Kinnekulle nacházející se ve švédském Västergötlandu a s její přírodou, folklórem a tradicemi (její vyobrazení z počátku 19. století posloužilo také jako obal alba). Ostatně jako většina tvorby Grift. Kinnekulle má však být spíše jakousi metaforou pro neochvějný přelud, který člověka neustále přitahuje a tento motiv společně s hudbou by podle E. Gärdeforse měl dát posluchači prostor k zasnění se a určitému úniku. Což se dle mého ani v nejmenším nemíjí účinkem.

Při poslechu „Vilsna andars boning“ totiž nic jiného není možné. Díky jednoduchosti melodií i rytmů nic nebrání tomu zcela se do hudby ponořit již během prvního poslechu, při němž stačí prostě zavřít oči, nejlépe usazený v měkkém, pohodlném křesle (krb s planoucím ohněm by také nebyl od věci) a nechat pracovat síly mimo dosah každodenního života. Samotné melodie by ale byly k ničemu nebýt famózního čistého vokálu. Zatímco při zoufalstvím naplněném řevu mi Gärdefors mnohdy připomíná Niklase Kvarfortha, v čistých polohách jsem si několikrát, a to hlavně u „Bortom berget“, vzpomněl na Einara Selvika. Ne, že by se jejich hlasy vyloženě podobaly, ale charakterově mi ten projev přijde velmi blízký. Co se týče nástrojového obsazení, měl bych snad jedinou výtku – tibetská mísa na začátku zmíněné „Bortom berget“ (zaslechnout ji sice lze i na druhé „Dårarnas massiv“, ale ani zdaleka ne tak výrazně) se mi do celkové atmosféry vůbec nehodí. Na druhou stranu, kdybych do okolí Kinnekulle osobně zavítal, třeba bych jejímu použití porozuměl lépe. Jinak se jedná ve folkovém žánru o takovou klasiku, ačkoli třeba použití harmonia, které Grift s oblibou zakomponovával i do předchozích dvou dlouhohrajících desek, mne dokáže potěšit vždy.

Kromě tibetské mísy mám směrem k „Vilsna andars boning“ snad jen jedinou připomínku, jež jinak podle mě perfektní desku kazí – je jí už zmíněná krátkost, protože 11 minut je na tak povedený materiál opravdu málo. Tohle chce bez debat fošnu alespoň o délce „Syner“ nebo „Arvet“, jejichž kvalit by bez problému mohla dosáhnout. Grift se totiž v akustické podobě velmi blíží úrovni jeho běžných desek, a jakože ty mám opravdu rád. Jedna pozice v neřadových počinech roku tak je už určitě obsazena.