Země: USA Žánr: alternative / nu-metal Datum vydání: 22.10.2012 Label: Victory Records Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

“Chceme být tvrdší! Jo, to je ono, včera nám nechtěli nalejt, protože jsme se tvářili jako slečinky. Jasně, vyhodíme všechny ty solidní texty a místo nich tam narveme jenom klišé. Cože? Jo no jo, ty naše latinský prvky… myslíte, že je ještě vůbec někdo chce? Máte pravdu, taky bych řekl, že o ně nikdo nestojí. Tak víte co? Uděláme z toho jenom další průměrnou řezanici, která neví, kam by se natáhla…” – zápis z porady Ill Niño při produkci desky “Epidemia”.

A zatímco metaloví Ill Niño ve své době představovali také jistou formu epidemie, ještě teplá deska s cejchem “Epidemia” nepůsobí v davech fanoušků hysterické reakce ani tak z důvodu spokojenosti, jako spíše z důvodu naprosté průměrnosti. Skutečně, natolik charakterističtí a divocí zástupci Latinské Ameriky momentálně nenabízí nic ze své exotické unikátnosti. Mají to v sobě, očividně v jejich žilách stále proudí ta nespoutaná a cizokrajná a nu-metalem ředěná krev. Jen se zdá, že ji prodávají ve špatné krevní bance.

Kombinace temných a tvrdých vlivů plošně zasáhla celou desku, a zatímco některým songům dokonale svědčí, převážná část nebyla tímto zásahem poznamenána úplně adekvátně. A tak se může “Epidemia” směle usadit na trůnu instrumentálně nejsilnější a dosud nejtemnější desky kapely. Kompromisem za získání takového statusu je pak propad do vod průměrnosti, kterou těsně nad hladinu vyzdvihuje jen několik málo relativně zábavných písní.

“Death Wants More” není nijak originální, její tempo, refrén a jednoduchost ovšem stojí v zástupu těch zapamatovatelných částí desky. Veškeré vály postačí na nenáročný poslech, právě diverzita písní je na tak zoufalé úrovni, že se až divíte, jak se kapela dostala k takovému výsledku. Deska postrádá náboj, i když je postavená na tempu větším než rychlém. Postrádá i jakýkoliv pamětihodný moment, který by vás převezl až na druhou stranu řeky přímo k Ill Niño.

I přesto ovšem narazíte na několik experimentů, které vede za ruku song “La Epidemia”, deathcorem napuštěná řezanice, ve které si vedlejší roli střihnul Frankie Palmeri, zpěvák zdivočelé smečky Emmure. Střídání hlubokých growlů a prasečího kvičení funguje, na koncerty je jako dělaná. Obecně se dá říci, že všechna ta tvrdost měla Ill Niño poslat novým kariérním směrem. Všech těch latinských prvků ovšem ubylo, a ačkoliv se v průběhu poslechu setkáte s akustickými kytarami a rytmy Latinské Ameriky, těm nejslavnějším dobám plným slávy již dávno odzvonilo.