Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 1.1.2015 Label: Nihilistische Klangkunst Hrací doba: 40:55 Odkazy: – K recenzi poskytl: Against PR

Jsou kapely, které se hned na první pohled tváří velice zajímavě a člověk má chuť si jejich muziku poslechnout. A pak jsou tu kapely, které jsou na tom zcela opačně a při pohledu z dálky naopak vypadají tuze obyčejně a nezajímavě. Němečtí Kerker se v mém případě zařadili do té druhé zmiňované kategorie…

Řekněme si to upřímně – tahle bavorská smečka skutečně na první pohled nevypadá jako něco, co by člověku mělo způsobit hudební orgasmus. Tváří se to jako tuze neobjevný syrový oldschoolový black metal, v němž nebude místo byť i jen pro ždibíček inovace. Nedůvěru navíc zvyšuje i prapodivná obálka alba „A Dime for the Bleak Faces“, jež mi k tomuto druhu muziky příliš nesedí. A přesto je tahle skupina, jejíž valná část se rekrutuje ze zavedenější (ale ne o moc) formace Todeskult, poslouchatelnější, než jsem předem očekával.

Nicméně, stylové pojetí black metalu je na „A Dime for the Bleak Faces“ přesně takové, jak bylo nastíněno výše. Kerker na svém dlouhohrajícím debutu (předcházela mu jen dvě dema, která jsou venku už nějakých pár roků) předvádějí ničím neředěnou černočernou syrovost. Zastřený sound, mrazivá kytara, primitivní rytmika, krkavčí vokál – to všechno tam je v míře vrchovaté a zpočátku vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo cokoliv změnit. Jasně, občas se tam ozve i nějaká kytarová melodie, ale tak ty měl i Burzum před dvaceti lety, takže se nejedná o nic, z čeho bychom se v roce 2015 posadili na zadek, že ano. Celkově mi Kerker svým pojetím a soundem dost nápadně připomínají zámořskou podzemní kultovku Judas Iscariot… jen s tím rozdílem, že Akhenaten a jeho Jidáš Iškariotský byli působivější.

Album však začne svou tvář trochu měnit v závěrečné třetině třetího songu „Sighisoara Winter“, kdy se to najednou zvrhne do zajímavé kombinace atmosférických kláves, rytmiky a dokonce i čistšího, trochu deklamačního vokálu. V obdobně melodickém a klávesovém duchu pokračuje i následující píseň „Prague“, jejíž název našince jistě potěší. Právě v těchto dvou skladbách mi „A Dime for the Bleak Faces“ přijde nejzajímavější – nejspíš i proto, že jsem tam nic takového nečekal. Zbylé tři tracky se ovšem vrátí do klasického black metalového schématu, jak tomu bylo už v prvních dvou písničkách.

Je pravda, že ani na tom poli čistokrevného syrového black metalu nejsou Kerker špatní a vlastně jsou některé pasáže solidně hypnotické (třeba ve finální „His Fairway Left Decay“ mám jednu poměrně oblíbenou). Nicméně, obecně vzato se stále nejedná o nějaký dobře skrytý žánrový klenot… „A Dime for the Bleak Faces“ je určitě poctivá black metalová fošna, jež má svoje kvality, dá se poslechnout, ale nejde o nic zvláštního, a když to neuslyšíte, nic se nestane.