Země: Řecko Žánr: progressive sludge / post-metal Datum vydání: 5.12.2014 Label: selfrelease Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Při poslechu některých desek mám občas pocit, jako bych se dostával do konfliktu sám se sebou. Zatímco někdy je to zapříčiněno čistě ambivalentním vztahem k materiálu, jindy se jedná o kontrast mezi objektivními aspekty v konfrontaci se subjektivním pocitem, jenž tu více, tu méně našeptává, že tomuhle něco chybí. V případě debutové desky řecké kapely Kevel se ocitám spíš ve druhé zmíněné situaci, a to především kvůli tomu, že ačkoliv zde slyším jistý potenciál především co se týče instrumentálních výkonů hráčů, popřípadě dílčích nálad, samotný materiál působí jako celek tak trochu jednotvárně. A co teď? Shodit snažení hudebníků, ačkoliv mám pocit, že si to vlastně tak úplně nezaslouží. Dobrá, trochu objasním situaci.
Žánrové území, na němž se tito hudebníci ocitají, leží někde na pomezí post a sludge metalu s progresivním způsobem vrstvení kompozic a hraním si s nástroji. To, co by ovšem nemělo být zamlčeno, je jednoznačaně fakt, že se jedná o čistě instrumentální hudbu. A vzhledem k tomu, že v rámci zmiňovanných škatulek reprezentují Kevel zrovna tu syrovější složku oproštěnou o přídavné aranže, člověk se v průběhu poslouchání nemůže zbavit pocitu, že zde jaksi chybí nějaký sjednocující aspekt, jenž by nápady vedl a skladby trochu zhierarchizoval, udělal je přehlednějšími a nějak výrazněji rozlišil roli jednotlivých dílčích motivů. Místy skladby totiž skoro působí jako dlouhé jamování, kde jsou riffy a motivy skládány za sebe bez ladu a skladu, což samozřejmě vzhledem k častým změnám rytmů nemůže být pravda, ovšem nediverzifikovaný zvuk k této představě svádí.
Jakým směrem se deska bude ubírat, prozradí hned úvodní „Pavlova“. Syrový riff v pozvolném tempu a výrazná baskytara, příjemný sludgový příběh nás však brzy dovede ke zjištění, že k nějakým skutečně nosným partům nás tato mozaika nedovede. V trochu zadumanějším duchu pokračuje dvojka „Eod (Edward on Death Row)“, ovšem jako celek se opět ztratí v riffových a rytmických propletencích, jež tradičně končí v navzájem dost podobné poloze. Výjimku v mých očích tvoří možná tak polední desetiminutová „Hz of the Unheard“, kde se dostavuje alespoň jakási gradace a návrat nálad a motivů díky tomu, že skladba začíná i končí v o poznání melancholičtější pozici, než jak je tomu v průběhu alba zvykem.
Jakkoliv však mohu znít otráveně, nejedná se rozhodně o žádný průšvih, nýbrž zkrátka o příjemně šlapající desku, jež se ale díky svému čistě instrumentálnímu charakteru slévá v jednu dlouhou riffovou a proměnlivě rytmickou šňůru. Myslím, že by dost pomohlo nalézt nějaký prvek, jenž by pomohl nějak kompozice vést, a ano, zpěv by asi byl tím nejjednodušším řešením. Ne však jediným, samozřejmě.