Země: Francie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: prosinec 2014 Label: Khaos Division Productions Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Dooweet

Po světě běhá poměrně solidní množství výborných kapel. Zároveň však po něm běhá i množství špatných kapel – ta mrška statistika jednoduše skutečně funguje. Posluchač se většinou snaží vyzobávat ty první zmiňované, to dá rozum, ale občas se prostě stane, že vám do přehrávače zavítá i nějaká nudná kravina. A přesně ta do mého přehrávače nedávno zavítala prostřednictvím francouzské skupiny Maleficentia…

Maleficentia nejsou žádní nováčci – fungují již od konce 90. let a loňský počin „Finis gloriae mundi“, o němž si nyní budeme povídat, je jejich čtvrtou řadovou nahrávkou. Přesto jsem o nich poprvé slyšel až teď a hned na rovinu říkám, že by mi bylo lépe, kdyby se tak nestalo. Zdálky se Maleficentia netváří jako něco, co už od pohledu zavání průserem… papírově by zkušenosti měli mít a kombinace symfonického black metalu a francouzského původu mě taktéž nijak neodrazovala. Ostatně, proč by také měla, když toto žánrově-původové kombo dalo světu kupříkladu dodnes nepřekonané Anorexia Nervosa. Samozřejmě, nebyl jsem natolik bláhový, abych předem čekal, že se Maleficentia vyrovnají kultovním králům dekadence, ale přinejmenším v solidní záležitost jsem jen při pohledu na povedenou obálku, již zdobí obraz „Le déluge“, jehož autorem je francouzský malíř Léon François Comerre (1850-1916), tak trochu doufal. Bohužel marně.

Maleficentia jsou až bolestivě nevýrazní a průměrní; tak moc, že víc už to snad ani nejde… vlastně jsou tak moc průměrní, až se mi zdá, že nazývat je průměrem je příliš milosrdné. Na „Finis gloriae mundi“ nehledejte nic jiného než zcela tuctový symphonic / melodic black metal ve stylu starších Cradle of Filth – akorát v mnohonásobně nudnějším podání. Takový desetkrát vylouhovaný čajíček z „krejdlové filcky“.

„Finis gloriae mundi“ je naprosto jednotvárná nuda, v níž jsou nějaké solidnější nápady tak vzácné, že i ten šafrán je proti tomu zcela běžná komodita. Jediný moment, jenž mě vždy dokázal vytáhnout z letargie, je jeden klávesový motiv v instrumentálce „The Crimson Path“, ale vše okolo je jedno bezbřehé moře šedivé nudy. Jen si to tak nějak hraje… jsou tam nějaké kytary, nějaké klávesy, bicí, zpěv… no, a to je asi tak všechno, co k tomu jde říct. Jinak jde o 50 minut hudebního placeba o devíti chodech. „Finis gloriae mundi“ je přesně ten typ nahrávky, která vás nebaví už během prvního poslechu – avšak ne proto, že byste se s tím snad ještě nestihli sžít. Důvod je ten, že tu desku máte skrz naskrz prokouknutou ještě dřív, než poprvé dospěje ke svému konci.

Tohle je prostě po všech stránkách naprostá ztráta času. Pro mě byla ztráta času to poslouchat a psát o tom. Pro vás byla ztráta času tohle číst a buďte si jistí, že poslouchat to by byla ještě větší ztráta. Protentokrát uděláte dobře, když mi budete věřit, a půjdete si radši pustit něco jiného, co za to stojí, protože tahle placka člověka nepotěší, ani ho nenasere nebo neznechutí… prostě úplně nic, emoce nula, vakuum…