Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 25.3.2016 Label: Dolorem Records Hrací doba: 45:10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR

Mourning Soul patří k tomu druhu kapel, jimž to trvá pěkně dlouho, než se dohrabou k dlouhohrajícímu debutu. Tahle italská smečka má totiž za sebou více jak dekádu fungování a během této doby se věnovala natáčení demosnímků a splitek. Obou druhů nosičů dohromady Mourning Soul nastřádali slušnou řádku (ačkoliv žádná extrémní nadprodukce to zase nebyla), ale dlouhohrající debut jaksi… no, nikde.

Letošek by tedy šlo považovat za takový zlom v historii Mourning Soul. Společně se založením v roce 2003 a rozšířením z jednočlenného projektu na regulérní kapelu v roce 2007 asi ten největší zlom. Loni totiž Italové svůj řadový debut konečně natočili a letos na jaře jej vypustili mezi lidi. Stálo to čekání za to? Výsledek je poslouchatelný a relativně poctivý, ale ruku na srdce – žádný zázrak to fakt není a na rovinu říkám, že když „Ego Death – Ritual I“ neuslyšíte, pak o nic zásadního nepřijdete.

Mourning Soul se hrdě chlubí, že chtějí hrát tradiční black metal à la začátek 90. let. Už jen tohle samo o sobě nevzbuzuje očekávání něčeho výjimečného. Nicméně ve finále je tohle pravda jen napůl a ortodoxně syrové včelíny to zase nejsou. Hned několik riffů napříč deskou by se úplně v klidu uživilo i v death metalu a tu a tam se také objeví náznaky pokusů o nějakou atmosféru. Nutno ovšem dodat, že to jsou skutečně jen drobnosti, protože celkově „Ego Death – Ritual I“ jasně působí dojmem čistokrevně blackmetalového a bohužel také nepříliš objevného rouhání.

Kdybych měl jmenovat nějaké songy, které mě alespoň trochu zaujaly, pak bych určitě zmínil třetí „The Cold Embrace Calls Me“, jejíž některé pasáže mají epičtější nádech díky jednomu povedenému kytarovému riffu i nesmělým klávesám. Nicméně nezanedbatelná část písně stále splývá se zbytkem a nijak nevyčuhuje. Což je vlastně asi největší neduh „Ego Death – Ritual I“, jelikož je to celé na jedno brdo; nějakou aurou to utáhnou nelze, protože tam žádná není, takže ve finále to vypadá tak, že už někde v půlce to posluchače přestává bavit a má chuť vypínat. Trochu vyčuhuje snad jedině předposlední „Ultima Solitudo“, což je ovšem spíše intermezzo, takže by to bylo dost smutné, kdyby se od zbytku nahrávky nelišilo. V závěru se třeba nachází devítiminutová „The Judgement of Gehenna“ a ani ta člověka nijak zvlášť nevytrhne, byť je pravda, že zrovna ona na rozdíl od některých jiných pár slušných motivů obsahuje.

„Ego Death – Ritual I“ není nějak vyloženě hloupé nebo vyloženě nepovedené album. Naneštěstí to ale není ani vyloženě povedené album. Je to jen takové stravitelné na dva, tři poslechy, ale na víc ten materiál prostě nemá. A aby toho náhodou nebylo málo, Italům podráží nohy i zaměnitelnost a neviditelnost v porovnání s masou žánrové konkurence. Vzato kolem a kolem to za poslech spíš nestojí.