Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 19.9.2006 Label: Megaforce Records Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Každý asi známe ten pocit přesycenosti. Z médií se na nás valí spousta hudby, která místo na kvalitu dbá spíše na kvantitu a počet vydělaných zelených papírků. To bohužel někdy platí i na poli tvrdšího soundu. Netvrdím, že některé kapely nehrají dobrou muziku, ale je to bohužel pořád o to samém, žádné experimenty, žádné novinky. Pokud jste tak přehlceni, není nic lepšího, než sáhnout po nějakém tom alternative kousku. A myslím, že formace Mushroomhead takovou určitě je. Velmi příjemná kombinace hlasů dvou různých zpěváků s naprosto odlišným rozsahem, sbírka kvalitních samplů, trocha toho DJingu podporovaného úžasnými klávesami, a to vše zabalené do příjemné metalového balíčku, kde najdeme solidní kytary a bicí.

Není to tak dávno, co kapela překvapila nejen fanoušky, ale i sebe sama. Jejich předchozí album “XIII” dostalo výborné kritiky a fanoušci si jej nemohli vynachválit. Jenže tím zlatá éra houbových hlav skončila. Z kapely odchází zpěvák J. Mann (rap, řev) a taky velký hudební tahoun a hráč na sedmistrunou kytaru Bronson. Kapela proto na vokály přibírá Waylona a post kytary zcela přenechává už původnímu druhému kytaristovi Gravymu. Jak tedy celé “Savior Sorrow” dopadlo? Jako velká fikce obestřená mlhou, kterou ještě k tomu uplácali pejsek s kočičkou. Hned po pár sekundách je vidět, že kapela se snaží naaranžovat vše tak, jako by se vůbec nic nestalo a k žádné změně nedošlo. Waylon zcela a bez jakéhokoliv pokusu o improvizaci napodobuje hlas J. Manna, což působí až sobecky. Z celé desky nám rovněž zcela vymizely samply, nejsou zde klasické “pomalé” tvrdé písně typu “Solitaire Unraveling”, chybí takové vypalovačky a šílenosti jako “Bwomp”, “Kill Tomorrow” a další.

Možná se zdá divné, že tady vypichuji písně ze starších desek, ale kdo Mushroomhead zná, ví že pro ně byly více než klasické a toto album nám toto potěšení nenabízí. Zato nám nabídne opravdu spoustu nemastných neslaných písní, které se nám něco možná snaží sdělit, ale jejich myšlenka je zabita pod hromadou fádních a nudných melodií. Na začátku jsem mluvil o novinkách a improvizaci, takže na co si tady vlastně stěžuji, vždyť celé “Savior Sorrow” je jeden velký experiment, bohužel trošku chybný. Nenajdeme zde žádnou výraznou píseň, která by se nám výrazněji zapsala do podvědomí, často se motivy písní opakují, což je u Mushroomhead naprosto neslýchané, už jen na albu “XIII” je každá píseň naprostý originál a teď tu máme tuhle linearitu. Netvrdím, že jde o nějaký naprostý propadák, některé písně jsou opravdu povedené, přece jen tato kapela má své určité kouzlo, ale bohužel, ta horši stránka převažuje. Paradox je, že pokud Mushroomhead neznáte, je vysoká pravděpodobnost, že se vám toto album bude líbit. Ale pokud znáte dobře jejich starší nahrávky, prostě zjistíte, že to není ono. Pokud si mohu dovolit něco doporučit, a to všem, ať už je znáte nebo ne, sežeňte si jejich album “Superbuick”, které je pro mě klenotem v celé jejich tvorbě.