Reaction – Kill the Parasite

Reaction - Kill the Parasite
Země: Itálie
Žánr: thrash / progressive metal
Datum vydání: 25.12.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

První, čeho si asi všimneme na debutové desce italských Reaction, bude možná trochu úsměvný obal, jenž přehnanou důvěru zrovna nebudí. I přesto ovšem nemáme právo dosuzovat samotný obsah – koneckonců od kapely, jež svou hudbu označuje za progresivní thrash metal se přece jen nějaký úplný amatérismus moc očekávat nedá (nebo si alespoň nejsem moc schopen představit onu progresivitu nebýt minimálně slušných instrumentálnách výkonů). Pochybnosti, jak je na tom kapela po stránce zvukové produkce, když vizuální forma je diplomaticky řečeno slabší, byly na místě tak částečně. Na poměry žánru je neobvykle měkký zvuk, kde namísto hutné kytary dominuje spíš harmonie bicích a basy, kytarová sóla pak občas zní až podezřele krotce. Díky tomuto faktu mám spíš občas pocit, že poslouchám nějakou trochu techničtější NWOBHM bandu, což by ani tak nevadilo, kdyby byl zvuk adekvátně vyrovnaný, což tak úplně není. Na rozdíl od Voivod či Vektor tedy Reaction evokují spíš hybrida Megadeth se sólovkou Stevea Harrise.

Tento zvukový kabát pak obaluje celých deset kompozic, jež dohromady čítají nějakých 50 minut. Jsou koncipovány pragmaticky i kreativně – snaží se propojit melodiku s progresivnějším songwritingem. Obě dvě složky, ač jsou schopny se celkem plynule střídat, navazovat i propojovat se, brzdí především vzájemná podobnost postupů a rytmů. Takto i některé nápady, které mají potenciál zaujmout, se v kontextu těch obyčejnějších a nevýraznějších ztrácí. Na druhou stranu jako celek hudba celkem slušně plyne vpřed a člověk nemá pocit, že už by něco takového slyšel, navíc se jedná o kompozice s vývojem. Mezi skladby, jež považuji za nejvyrovanější a zároveň nejlepší, patří “Betray the Time” (refrén musí naživo fungovat) a hned následující balada “Lost”, která v refrénu disponuje až “machineheadovským” kytarovým kvílením. Jednou ze zajímavých částí, jež by se daly v budoucnu celkem zajímavě rozvíjet, je akustický začátek “Cage of Freedom”, který je doprovázen zajímavými bicími finesami.

Sečteno a podtrženo – příjemná deska na pomezí heavíku, thrashe a progrese, jež nenadchne, místy potěší, ale občas i nudí. Diverzitu jinak zajímavě poskládaných komozic narušuje vzájemná podobnost rytmů. Do budoucna držím palce a přeju více odvahy vybočit z mantinelů…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.