Země: USA Žánr: black / thrash metal / crust Datum vydání: 5.5.2013 Label: selfrelease Hodnocení: 6/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sangus

Sangus je mladá úderka ze zámoří, která roku 2010 vznikla ve městě Providence (stát Rhode Island). A jako z každé správné začínající kapely, která má na kontě dva demáče a ještě před vydáním prvního se v trve underground duchu stihla přejmenovat (původní název zněl Sangus Legionaris), z ní je cítit zápal pro muziku. A prvotina “Vengeful Brutality”, první desetiminutové demíčko z loňského května, má celkem koule, to musím uznat. Nebo se alespoň snaží, aby je měla.

Špinavá směska blacku a crustu se nese hlavně v punkových rytmech a těch deset minut mizí vlastně ani nevíte kam. Demáč utíká vážně rychle a má docela náboj. Tři skladby o zhruba stejné délce tří minut se nesou většinu času na stejné vlně – občas se objeví náznak thrashe, sem tam nějaké to sólo, ale jinak se s tím pánové vážně neserou a hoblují, co se dá. Na “Vengeful Brutality” sice není nic přehnaně objevného, nicméně jako první demo se akceptovat dá a prvních pár poslechů ujde právě proto, že hudba je našlapaná energií. Nicméně poslech tří skladeb vám vcelku logicky nevydrží donekonečně, na to Sangus, kteří se tu definovali coby přímočará hoblovačka, rozhodně nemají.

Zvuk je typická garážová zahulenost, nicméně kdyby tahle banda měla křišťálově vybroušený zvuk, upřímně řečeno by to nejspíš stálo za hovno. Muzikantům se rovněž nedá upřít, že za své nástroje vzít umí – ostatně většina z nich hraje nebo hrála v nejrůznějších kapelách (od thrashe přes black až ke sludge/doomu). Hlavně oba kytaristé, Barbarian a Vamacara, odvádějí slušnou práci. Kromě toho působí Sangus jako celek docela sehraným a přesvědčivým dojmem, která očividně ví, co chce hrát.

Kromě toho, že po pár posleších se “Vengeful Brutality” dost rychle oposlouchá a začne opravdu nepříjemným způsobem nudit, vlastně nemám tomuhle demu co vytknout, tím spíš, že jde o vůbec první nahrávku kapely. Občas jsem byl sice mírně zaskočen texty jako “Sieg hail Satan! Sieg hail hell!” v závěru posledního songu “Si Brucera”, nicméně v zásadě nejde o nic, co by se nedalo s trochou snahy překousnout.