Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 16.10.2015 Label: UDR Music Hrací doba: 50:17 Odkazy: web / facebook / twitter

Když britští harcovníci Saxon oznámili vydání svého již 21. studiového počinu, který nese jméno „Battering Ram“, řekl bych, že to nebylo pro nikoho nikterak zásadní překvapení. Tato legenda NWOBHM se totiž stejně jako Motörhead nenechává mladšími spolky nijak zastrašit a ani ve svém pokročilém věku se nebojí sypat placky z rukávu se sympatickým dvouletým odstupem, a přitom si ponechává vysoký standard, který je pro Saxon v aktuálním tisíciletí zcela typický. „Battering Ram“ je snad ve všech ohledech tou úplně nejmíň překvapivou deskou, kterou si letošní podzim pro příznivce metalové hudby nachystal, a přesto nelze říct, že by to byla jen prachobyčejná rutina, kterou tato legenda nahrála jen proto, že se po ní očekává, a po níž za dva týdny neštěkne pes.

Saxon naplnili očekávání jak co do hudební náplně, která je oproti minulému „Sacrifice“ více kytarová a na poměry Saxon tvrdší, a stejně tak co do technického zpracování, protože Andy Sneap podepsaný pod finálním zvukem je zárukou dobré práce. „Sacrifice“ bylo méně ortodoxní heavy metalové a stáčelo se místy k poctivému rock’n’rollu, ovšem to je jen kosmetická poznámka, protože na výsledku se vlastně nic nemění. I přes zjevnou sázku na jistotu, pokud se tomu tak dá říct, si totiž nemohu pomoci, ale moderní podoba Saxon s Biffem v čele mě pořád baví. Není to již taková pecka, jako bylo svého času „Lionheart“, s nímž Saxon nakopli můj zájem o jejich hudbu, ale přesto je radost „Battering Ram“ poslouchat.

„Battering Ram“ se skládá z desítky poctivých metalových hymen v rychlejším ražení, které si díky kytarovému rukopisu a zejména díky skvělému hlasu Biffa Byforda, jenž zní velmi vitálně, ponechávají svůj vlastní ksicht a je radost poslouchat bandu páprdů, kteří tu svoji káru táhnou již takřka čtyřicet let, jak dobře jim to šlape. Úvodní nářezová „Battering Ram“ by neměla nechat na pochybách nikoho, kdo již v Saxon nevěří, protože pánové stále umí. První polovina alba mi přijde malinko utahanější, nicméně proti epicky vyznívající „Queen of Hearts“ a rychlejší „Destroyer“ nelze nic namítat.

To v druhé polovině se Saxon občas zvednou i nad úroveň svých posledních počinů, za což vděčí svižné „Stand Your Ground“, která je pro mě top momentem celé desky, a „Top of the World”, jež klame ostrým rozjezdem a oproti zbytku je příjemně odlehčená a melodičtěji orientovaná. Případnou výtku bych směřoval směrem k méně výrazné „Hard and Fast“, klasické zatěžkanosti „The Devil’s Footprint“ a závěrečné „Kingdom of the Cross“, která se snažila navodit pocit velkolepého závěru, ovšem nedaří se jí vzbudit patřičné emoce. Takhle zůstává slabším finále po jinak zdařilé nahrávce, jež dostává velikosti jména, které ji zaštiťuje.

Nebudu to protahovat, protože je jasné, že Saxon pořád umí. Kdybychom neustoupili z číselné hodnotící stupnice, tak bych sáhl po slušné sedmičce, která tak akorát vystihuje to, kde aktuálně Saxon jsou. Na poměry žánru nadstandard, kterému se většina scény dívá na záda, ovšem taková pecka, která by se dokázala srovnat s klenoty diskografie těchto ostrovanů, to už není.