Země: Venezuela Žánr: black metal Datum vydání: 12.12.2015 Label: Sun & Moon Records Hrací doba: 22:14 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

Znáte takový ten pocit, kdy posloucháte nějaké album, víte, že je to dobré, a slyšíte v tom tu kvalitu, ale i tak vás to příliš nebaví? Nepochybuji o tom, že jistě znáte. Většina z nás, ne-li úplně všichni, už tenhle pocit u nějaké nahrávky zažila. A třeba já osobně jej aktuálně mám z minialba „An Ominous Landscape“ od venezuelské smečky Selbst…

Selbst nefungují nijak zvlášť dlouho, jen nějakých pár roků, a doposud na kontě nemají žádné dlouhohrající album. V minulosti vydali jeden demosnímek a dvě splitka (s kapelami, o nichž jsem jaktěživ neslyšel, takže se tím nebudeme zatěžovat) a nyní v prosinci sbírku rozšířili o již jmenované EP „An Ominous Landscape“. To nabízí tři skladby pohybující se mezi sedmi a osmi minutami hracího času, což dává dohromady slušnou, více jak 20minutovou stopáž, z níž už lze poznat, jak na tom Selbst budou.

Venezuelské duo je na tom vlastně poměrně dobře. Není třeba se lekat původu – na „An Ominous Landscape“ jsou znát schopnosti i potenciál, po technické úrovni je taktéž vše v naprostém pořádku. Selbst se pustili do toho druhu black metalu, jaký poslední měsíce jede ve velkém. Odevšad vyskakují nové formace podobného ladění a tohle je další z takových případů. Je tu evidentní snaha o soudobé uchopení žánru v inteligentní formě a se silnou atmosférou; nejedná se o nějaké vykrádání základů položených dávno v minulosti, přesto se bez debat jedná o žánrově čistou formu, o jejíž příslušnosti není pochyb. Samozřejmě to dnes už není nic extrémně originálního, protože takových skupin tu nyní běhá spousta – pár příslušných jmen, u nichž se Selbst (nejspíš) inspirují, si jistě dokážete dosadit sami. Přece jen jsem to za poslední rok psal v tolika recenzích, že už mi přijde blbé to opakovat furt dokola.

Nakolik se jedná o upřímně vyjádření a nakolik Selbst znějí takhle jen díky tomu, že se to takhle v současné době hraje, je samozřejmě diskutabilní, ale v zásadě proti tomu nic nemám, a kdyby mě „An Ominous Landscape“ fakt bavilo, tak bych to vůbec neřešil a neměl bych sebemenší problém to odpustit. Háček je ovšem v tom, že mě EP nijak zvlášť na zadek neposadilo. Ve své podstatě je to vlastně super a Selbst to hrají dobře, ale z nějakého důvodu (že by snad už přesycenost, když je tohle teď všude?) mě to jednoduše nesložilo. Poslech se vždy vcelku rychle zvrhne do velice příjemné kulisy, což není úplně nejhorší výsledek, ale nic navíc jsem z „An Ominous Landscape“ bohužel nevymámil. Takovou tu abstraktní vnitřní sílu, díky níž by si Selbst dokázali urvat vaši pozornost a stáhnout vás do svojí atmosféry, jsem zde nenašel. Anebo tam je, akorát jsme se vzájemně minuli.

Nicméně i navzdory tomu je v Selbst cítit nějaký potenciál – nejsou to žádné klišé kecy, ty schopnosti tam jsou evidentní. A především díky tomu nad Venezuelany zatím hůl nelámu. Jakkoliv mě tedy „An Ominous Landscape“ nijak zvlášť nezničilo, případné dlouhohrající desce šanci rozhodně dám.