Země: Švýcarsko Žánr: folk / acoustic Datum vydání: 23.2.2016 Label: Czar of Crickets Productions Hrací doba: 48:30 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Czar of Crickets Productions

O švýcarských chasnících Zatokrev jste už v našich končinách mohli párkrát slyšet. Doom/sludgová smečka funguje už nějaký ten pátek a na kontě se jí už pár řadovek povaluje. Ptáte se, jak to souvisí s dnešní recenzí? Nu, personálně. The Leaving je totiž projekt kytaristy Frederyka Rottera… nicméně na rozdíl od jeho domovské kapely to na své sólové dráze vzal docela jinou cestou. Agresivní, atmosférické bahno vyměnil za akustiku a elektrickou kytaru bere do ruky jen výjimečně. Pár let nazpět jste o něm mohli zaslechnout, když vydal album „Even If We Sleep“ pod jménem Freddy Rotter, nicméně svůj projekt později přejmenoval a letos vydal album „Faces“.

Necelých padesát minut nabízí desítku baladických písní, které mají s Frederykovou domovskou skupinou vlastně jednu věc společnou: důraz na atmosféru. Pod hlavičkou The Leaving se rozhodně neskrývá bujará halekačka k táboráku, nýbrž hloubavý, melancholický počin; zasněný minimalismus se ve skladbách setkává se zasmušilostí, jež se ve vzduchu povaluje nemlich stejně jako cigaretový kouř. Jemné vybrnkávání úvodních písní navozuje hloubavou, intimní náladu a postupně otevírá cestu dalším nástrojům, jako je klavír či syntezátor, jimiž Frederyk dotváří atmosféru jednotlivých písní. Vyzdvihnout musím perfektní práci s jednotlivými instrumenty – jejich rozvržení a použití ve skladbách lze těžko co vytknout. Jsou slyšet tam, kde mají být slyšet, nikde nepřebývají.

Stejně tak je třeba vyzdvihnout práci s celkovou atmosférou nahrávky a její gradací. Zatímco zpočátku písně vypráví o nepříliš pozitivních tématech, album působí spíše prosvětleně a vytváří na sítnicích vjemy slunečních paprsků prosvítajících podzimním lesem. S „Trails“ se atmosféra láme k temnějším odstínům. Představivost prodchne nejistotou a září vzdálených hvězd, šumem lesa a prázdnotou barů těsně před zavíračkou, v nichž lidské existence dojíždí zbytky alkoholu v lahvích. Frederyk umí skvěle čarovat mnoho z naprostého mála – většinu času si vystačí s vlastním tenorem, kytarou, cellem, tu a tam sáhne po klavíru či syntezátorech, jimiž dobarvuje jednotlivé kompozice. K výraznější rytmice a většího tlaku se uchýlí pouze v samém závěru, když v „Pulse“ užije bicích a hutné gradace post-metalové kytary. Minimalistickým přístupem však dává posluchači do rukou důležitou věc: prostor, na němž může jeho představivost malovat své vlastní obrazy.

„Faces“ tím však chtě nechtě predestinuje coby hudbu určenou spíše k nočnímu poslechu, kdy vše ztichne a nic vás nebude rušit. Je jedno, zda rozvalíte do oblíbeného křesla či někam pod strom, nejvíc si ale desku užijete ve chvílích klidu, ideálně doprovázených vyzrálým alkoholem. V jiných případech jen těžko vynikne osobní, hloubavá nátura alba; v opačném případě totiž přicházíte o většinu zážitku a v podstatě nemá smysl si desku pouštět, neb se u ní budete s největší pravděpodobností nudit. Za vhodných okolností je však „Faces“ velice příjemným společníkem.