Země: Itálie Žánr: gothic metal Datum vydání: 2.5.2008 Label: Aural Music Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook

Tak aby do mě někdo nerubal, že zde recenzuji jen samé úžasné a dokonalé desky, dáme si dnes něco mírně průměrnějšího. A nová deska Theatres des vampires tento předpoklad bez problému splňuje. Tihle Italové sice nikdy nebyli zrovna nějací hudební géniové, ale měli své světlejší momenty. Ten nejsvětlejší zažili v období tří po sobě jdoucích alb “Bloody Lunatic Asylum” (2001), “Suicide Vampire” (2002) a “Vampyrìsme” (2003). O rok mladší “Nightbreed of Macabria” znamenalo velký propad. Reputaci si u mě sice trošku spravili další fošnou “Pleasure of Pain”, ale aktuální novinka “Anima noir” jde s kvalitou opět dolů. Na “Nightbreed of Macabria” to sice nemá, protože tenhle kousek má titul “nejhorší položka diskografie Theatres des vampires” snad předplacený, ale ani tak se kapela moc nepochlapila (v případě jejich zpěvačky spíše nepoženštila).

A jaké teda “Anima noir” vlastně je? Já ani nevím. Poslechl jsem to poprvé, podruhé, poslechl jsem to podesáté, ale stejně jsem na to nepřišel. Ne, že by to bylo nějak nepřístupné a těžké na poslech. Jen to mnou vždycky prolítne a za 20 minut si pomalu ani nevzpomenu, že je jsem něco takového slyšel. V podstatě žádná melodie, žádný riff, prostě nic mi na delší dobu neutkvělo v paměti. A sklerotik nejsem. To rozhodně není dobrá vizitka. Zvláště u gothic metalové skupiny, která staví (nebo se spíše snaží stavět) na chytlavosti a zapamatovatelnosti. Snad jediné alespoň trochu zajímavé momenty nabízí refrén balady “From the Deep” a úvodní riff hned následující “Blood Addiction”, ale to jsem ty záblesky naděje musel usilovně hledat, místo toho abych si jich všiml hned.

Theatres des vampires se po celou dobu svého působení na scéně (příští rok tomu bude již 15 let) v podstatě nevyvíjí. To by zas ani tolik nevadilo, jsou kapely, u kterých je nějaké vybočení z jejich stylu nežádoucí, v tom bych zas takový problém neviděl. Problém je, že se v rámci svého stylu stále zhoršují, místo toho, aby mířili s nabranými zkušenostmi nahoru, nebo si alespoň drželi stálou kvalitu. Na “Anima noir” se svůj styl pokusili sice inovovat největší dávkou elektroniky ve své kariéře a také vykročením k ještě větší stravitelnosti pro ještě širší masy, nevím ale, jestli to byla právě ta nejšťastnější volba, už jen proto, že jim to tak nějak nevyšlo. Já osobně bych v jejich případě viděl cestu spíše tím opačným směrem, to znamená k větší extrémnosti. Jejich upírský koncept k tomu přímo vybízí. Silně ale pochybuji, že se něco takového stane. Jestli budou pokračovat směrem, kterým v současné době míří, budou tak za jednu až dvě desky jako kapela vyřízení, ne-li dřív.

Ve své podstatě se “Anima noir” poslouchat dá, ale vyvstává otázka, proč by to vlastně někdo poslouchat měl. Je to totiž naprosto nezávadné, bez chuti a dokonale průměrné. A proč by měl někdo poslouchat průměrná alba, když může poslouchat alba úžasná a dokonalá?