 |
| Země: USA Žánr: alternative / heavy metal Datum vydání: 2.10.2015 Label: Roadrunner Records Hrací doba: 43:13 Odkazy:
|
Ačkoli si o hudbě, kterou v posledních letech američtí Trivium vypustili do světa, myslím svoje, tak jim nemůžu upřít fakt, že jejich poslední alba jsou vše, jen ne sázka na jistotu. Tou jistotou myslím jejich asi nejceněnější alba „The Crusade“ a „Shogun“. Ta totiž Matt Heafy a jeho parta dosud nepřekonala a mohla by se k nim vracet a umlčet tak všechny, kterým poslední dvě placky nevoní, protože „In Waves“ bylo ve všech ohledech krokem zpátky a „Vengeance Falls“ přes znatelný posun směrem k melodickému metalu skončilo tak nějak na půli cesty k zamýšlenému cíli.
„Silence in the Snow“ už s předstihem slibovalo definitivní odklon od vyřvávaných vokálů a stalo se tak ihned po svém vydání s přehledem nejmelodičtějším počinem Trivium, které si z předchozích placek ponechává pouze instrumentální zručnost kytarové dvojice ve složení Matt Heafy a Corey Beaulieu, jejichž souhra je i v takto melodicky laděném materiálu, který byl údajně inspirován tvorbou Iron Maiden a Dio, jedním z nejsvětlejších momentů na desce jako takové.
Co se hudby samotné týče, tak už to taková sláva není a novinka je jedním z nejslabších momentů diskografie zámořských hvězdiček. Uznávám však, že se mi líbí příklon Heafyho k melodičtějším zpěvným plochám, protože když se nesnaží tlačit na pilu, s tím nasazením to nepřehání a drží se v intencích plnokrevně přirozeného vokálu, tak s tímto nemám žádný problém. Bohužel se nejpozději od třetí „Blind Leading the Blind“ deska hudebně přehoupne do kolovrátkového režimu a zní to jako generátor náhodných písní podle stejného návodu, což ani ta vyzdvihovaná instrumentální vytříbenost na všech frontách, kdy tentokrát Trivium na bicí doprovází jejich technik Mat Madiro, výsledek nezachrání.
„Silence in the Snow“ se snaží tvářit jako nejambicióznější počin v kariéře Trivium, ale jediným opravdu zajímavým momentem je intro „Snøfall“ z pera Ihsahna a navazující titulka „Silence in the Snow“, přičemž obě dvě spojuje obdobný melodický prvek, který se povedl. Z dalších skladeb se dá snést ještě „The Ghost That’s Haunting You“ a závěrečná „Breathe in the Flames“, přičemž v obou případech za to může hlavně silná nosná melodie ve vokálním projevu Heafyho, což je na album o 40 minutách zoufale málo.
Ten zbytek je prázdný až běda, takže vyslechnout desku na jeden zátah se pro mě stalo nakonec větším oříškem, než jsem si byl zprvu ochotný připustit. Jmenovat celou šestku slabých skladeb je zbytečné, takže musí stačit, že vyberu průhlednou hitovku „Blind Leading the Blind“ a uchcávačku jménem „Until the World Goes Cold“, které jsou tím nejhorším a nejnaivnějším, co lze na „Silence in the Snow“ najít.
Svým způsobem uznávám Trivium za to, že se snaží vyvíjet a své desky nějakým způsobem stáčet, aby jako umělci nestáli na jednom místě, což je chvályhodné, ale z výsledku mám opět takový pocit nucené a násilné změny, která prostě nefunguje. Slabé kompoziční zázemí tak sráží snahu Trivium na „Silence in the Snow“ až do míst, kde není zase tak daleko k Black Veil Brides, což je až smutné…
Podobné články
29.10.2013 Trivium – Vengeance Falls Recenze
24.8.2011 Trivium – In Waves Recenze
1.2.2015 Black Veil Brides – Black Veil Brides Recenze
17.9.2013 Avenged Sevenfold – Hail to the King Recenze
31.5.2013 Killswitch Engage – Disarm the Descent Recenze
13.10.2012 As I Lay Dying – Awakened Recenze
… stále ešte umiernená recenzia na tento sračkoidný zabíjač drahocenného životného času…
Já jsem Trivium nikdy nemusel, ani ty jejich takzvaně ceněný desky (jako Shogun) mě nikdy nebavily. Minulý a předminulý album už ale bylo úplně bez koulí a prázdný (fakt ty vole hudební obdoba eunucha), že jsem u toho chcípal nudou. To nový jsem se ani neobtěžoval poslouchat… stačily mi ty klipy, abych věděl, že to slyšet nechci a že by to byla ztráta času…
Ono Trivium je významně snesitelnější, pokud člověk nemá naposlouchanou Metallicu. Osobně mám třeba opravdu rád Shoguna, ale ruku na srdce – je to jediné album, které od nich poslouchám. Výjimečně se ještě v přehrávači protočí In Waves (ale to už je materiál slyšitelně slabší) a třeba Vengeance Falls je opravdu … ehm, slabůtka. I kvůli Davovi Draimanovi (producent, to jako vážně?) to zní jako smíchanina Trivium a Disturbed, přičemž soudný člověk má (za současného bolení hlavy a skřípání zubů) pocit, že si deska vzala z obou kapel to horší. Opravdu nechápu ty oslavný recenze…
Jo, tak co se týče “Shoguna”, tak jsme na tom podobně. To je spolu s “The Crusade” jediné album, které jsem i dnes schopný si sám od sebe pustit, přičemž s tou Metallicou je to minimálně u “The Crusade” vyložená kopírka, ale mělo to dobré nápady, tak proč ne. “In Waves” mi zase přijde jako sračka jak bič :-) I “Vegeance Falls” je oproti němu silnější a relativně v pohodě právě díky Drainmanovi a Heafyho melodickém zpěvu, který se mi tam líbí. Novinka už je ale teplá až moc a vyloženě dobrých momentů zatraceně málo..
Až moc teplá :D
Tak tenhle komentář je skvělej…
U mě to bylo tak, že Shogun bylo první album, co jsem od nich slyšel a tím pádem jsem tomu staršímu materiálu nikdy nepřišel pořádně na chuť. Je ale fakt, že The Crusade jsem z alb před Shogunem poslechl nejvíckrát.
A díky za reakci níže. Nevím ale, jestli na Until the World Goes Cold mám koule.
Jo a pokud Kaša, s jehož recenzemi se obvykle ztotožňuji, považuje titulku za světlejší bod alba, tak tomuhle materiálu asi nedám ani jednu šanci. Titulka je totiž to jediné, co jsem zatím slyšel a byl jsem z toho poněkud … rozmrzelý.
Máš recht, šanci tomu nedávej, nestojí to za to :-D Jestli jsi na vážkách, tak bych Tě odkázal na „Until the World Goes Cold“ a bude rozhodnuto :-)
Já bych to, pánové, shrnul asi následovně:
Master’s Hammer >> Trivium. ‘Nuff said.
:D:D
+1
(netřeba jakýchkoliv slov)
Ach jaj, vyzerá to tak že som jediný komu sa tento album páči a považuje ho za vynikajúci :( Takýto priehršeľ vynikajúcich melodických heavy metalových hitoviek si zaslúži pozornosť hodnú jednej z najlepších súčasných metalových skupín. Jedinú výtku mám len ku Heafyho spevu, v ktorom mi chýba tá nasrdenosť ktorá sa dá nájsť ešte na taktiež vynikajúcom predchodcovi “Vengeance Falls”. Inak je všetko v poriadku – teším sa čím nás Téčka prekvapia nabudúce :)