 |
|
Země: USA Hrací doba: 27:51
|
Drtivou většinu veškerých námi recenzovaných nahrávek tvoří aktuální desky. Od momentu vydání články dělí zpravidla menší počet měsíců, v tom lepším případě (a uznávám, že většinou ne v tom mém) jen pár týdnů. Je tedy nanejvýš logické, že inkriminovaná hudba pochází od aktivních, v době recenzování nahrávky hrajících a skládajících spolků. Nicméně existují i výjimky a jedna z nich přichází právě dnes. Americký alternativně blackmetalový projekt Wrath of the Weak sice ukončil činnosti v roce 2010, avšak jeho poslední počin, EP „Weight“, vyšel až letos, šest let od ohlášení rozpadu.
Důvody pro tento krok bych vám sdělil rád, jenže veškeré pátrání skončilo bez valnějšího úspěchu, a spokojit se je třeba jen s odhadováním. Vše naznačuje, že na letošní nahrávku zřejmě žádný následovník nenaváže. Ústřední postava projektu pokračuje s hudebním vyjadřováním se v ambientním projektu Nested a o pokračování Wrath of the Weak stejně jako všemožné portály mlčí. No nic, pátrání s úlevou předávám kolegům z detektivního a raději se zastavím u hudby.
I když, i zde se to neobejde bez otazníků. Wrath of the Weak podle všeho kombinovali prvky black metalu, ambientu, dronu, noisu, prý i shoegazu, a to v rozličných poměrech. Novinka nic takového nevyvrací, byť žánrově bohatá zas tolik není. Celé „Weight“ těží z nemocně monotónního drone/blackmetalového minimalismu. Nahrávka se skládá z minimálního počtu riffů, které nepodstupují žádné změny a vytrvale smyčkují, co to jen jde. „Growing in Reverse“, „A Noose Around the Neck of the Past“ je pak dvojice skladeb, jíž se to daří nejpřesvědčivěji.
Nyní ovšem přibude informace zcela klíčová. Na poslech jsou Wrath of the Weak strašně nepříjemní, za což může jen a jen zvuk, který přichází s naprosto zločinnou dynamikou. DR měřič se usadil na hodnotě 3, což objektivně činí „Weight“ absolutně neposlouchatelným. Jenomže Wrath of the Weak mají v tom nepřehledném hlukovém špuntu jakési zvláštní kouzlo, a ačkoliv uši pod tlakem valící se plochosti protestují (i těch necelých 28 minut je strašný nápor), samotný hudební materiál mě nakonec zpravidla přesvědčí setrvat. Jakákoliv písňově založená deska by neměla šanci, ale zde se u všeho toho zvukového štěpení, komolení a deformování naprosto zvráceně bavím, zřejmě terapie.
Vážněji. Lepší zvuková péče by „Weight“ samozřejmě prospěla, člověk by se nemusel nikterak přemáhat, aniž by byl ochucen o dronující kytary, které by v hudbě zůstaly zachovány tak jako tak. Momentálně považuji novinku Wrath of the Weak spíše za řádnou kuriozitu s ušlapanou atmosférou, pro jejíž objevování je třeba zahodit veškeré zásady kultivovaného poslechu. Volně přeloženo, objektivními měřítky neposlouchatelný paskvil, těmi subjektivními úchylná očista k zapadajícímu slunci nejen v přímořských končinách.
Podobné články
7.2.2015 Scott Walker / Sunn O))) – Soused Recenze
30.11.2015 Author & Punisher – Melk En Honing Recenze
23.12.2014 Shadow of the Torturer – Dronestown Recenze
3.8.2013 Welter in Thy Blood – Todestrieb Minirecenze
1.6.2016 Mirrors for Psychic Warfare – Mirrors for Psychic Warfare Recenze
2.5.2016 Mamiffer – The World Unseen Recenze
Nevím čím to je, ale kapely s podobně “nepříjemným” zvukem jsou mi hrozně sympatický. Zvlášť když, jako v tomhle případě, to je “jenom” hutná hluková stěna a nikde nic neskřípe a nepíská, takže to nerve uši a nebolí z toho po pár minutách hlava. Navíc si myslim, že ten riff a půl na skladbu by s čístějším zvukem moc nefungoval.
Zvukově je to příšerný, o tom žádná… ale nějakým způsobem mě to taky docela baví a vlastně mi ten sound ani neva :)
Já věci s podobně prasáckým zvukem (čím blíž noisu tím lepší) vyloženě vyhledávám, takže asi tak :D
Však jo, já to mám taky rád :)
Jestli neznáš tak zkus toto: https://wisent.bandcamp.com/ I navzdory vegan angažovanosti je to hudebně mocný jak prase, nehorázně na tom ujíždím. Za celej svůj život jsem si koupil mp3ky jen od tří kapel a toto je jedna z nich :D
Dík za tip, určitě vyzkouším.
Tak ještě jednou dík za tip, tohle je hodně luxusní! Po několikátý mi tu hraje Gros Morne a absolutně nechápu. Ta atmosféra je šílená, nevim, že bych někdy něco podobnýho slyšel. No a zvuk parádně hnusnej, víc už si člověk ani přát nemůže :D
Jo, zrovna tahle skupina je pro mě jeden z takovejch těch pověstnejch podzemních skvostů. Taky mě to nehorázně baví, atmosféra je neskutečná, poslouchám to fakt pravidelně a pořád nemám dost. Třeba Hvidøen z debutu je naprosto geniální věc, to je husí kůže jako svině.
Mimochodem, jestli jsi to už nezkoušel, tak mrkni třeba i na Häxenzijrkell, který se tu nedávno objevili v minirecenzích (http://sicmaggot.cz/frEoK7), to je taky kurevská paráda. Sice zas trochu jinde než Wisent nebo Wrath of the Weak, ale rovněž špína jak se patří :)
Tak existujou různý druhy prasáckosti. Rozdělil bych to minimálně na dva.
1) Je to špinavý, ale dynamický, tudíž uši nebolej a člověka to nezačne pro nevýraznost a neplastičnost po chvíli srát (např. ranej Burzum a další metalový oldschooly, z loňskejch a letošních věcí třeba Zhrine, Krallice nebo Mgla).
2) Objektivně naprostej paskvil a slitina, která se hlavně na lepších přístrojích všelijak deformuje. Na uši je strašnej záhul třeba letošní The Body, a to nikoli kvůli hudební (byť současně docela chytlavý) sludge/noise náplni. Co si budem, i Darkspace budou na mašinkách, “který to poznaj”, hodně slitý. Tohle recenzovaný EP na mě funguje (mimo sympatiím a překvapivě spíš relaxačnímu vyznění) i kvůli krátký stopáži, celý dlouhohrajko by šlo strávit hůř.
S tím rozdělením souhlasím, ale na co jsem narážel bylo, že v rámci tý druhý kategorie bych to rozdělil ještě dál. Jsou případy jako tady Wrath of The Weak, který maj zvuk “zahuhlanej” a jakoby pod vodou, takže je to tlak ale nic nevyčnívá a netahá za uši, takže dlouhodobější poslech je celkem v pohodě. No a pak jsou záležitosti, kde všechno píská, skřípá, případně i vazbí a tam už dá doposlouchání alba celkem zabrat. Z metalovejch věci mě napadaj už zmiňovaný The Body a One Day You Will Ache Like I Ache, který teda nahráli s Full of Hell, pak třeba Celeste nebo olomouckej Trist. Ještě líp pak tenhle bordel předváděj nemetalový kapely. Takový Les Rallizes Dénudés nebo punkoví Disclose jsou perfektní příklady. Baví mě to všechno, ale u tý druhý kategorie má dlouhodobější poslech poměrně masochistickej nádech :D
Jó, tak jsme to mysleli oba stejně, psal jsem to jen, že jsem si nebyl jistej, jestli se chápem :-)
Na WotW se to může odrazit spíš než na bolesti na horší koncentraci. Lepší dynamika by ípko posunula, bylo by víc věcí k užívání, takhle je to víceméně jen vrchní kytarová linka a rytmičák. Na druhou stranu by špunt (pravděpodobně) nedynamičnosti zmizel a je fakt, že právě on je jeden z těch perverzních důvodů, proč se sem vracet. Pro mě rozporuplná nahrávka – i proto jsem se rozhodl se o ni podělit, navíc zpětná vazba je moc fajn bonus.
Full of Hell je solidní extrém, ještě mnohem větší výzva, Trist dnes už klasická atmo-huhlanina :-) Celeste jsem teď nějakou dobu nehrál, zvukově tudíž nedokážu posoudit, tam mi to ale přišlo v pohodě. Navíc ty parádní skladatelaký nápady! Na slušnějším přehráváči jsem je každopádně ještě nejel a momentálně se vyskytuju mimo domov, tudíž vše s otazníkem.
Díky za reakci, u tak zastrčený nahrávky jsem ji ani nečekal.
S tou koncentrací asi budeš mít pravdu, to mě vůbec nenapadlo. Ta slabá půlhodinka tomu albu asi vážně prospívá.
Já znám WotW už celkem dlouho díky zmiňovanýmu Tristovi, kterej kdysi dávno sdílel album Solace (mimochodem ještě větší hluková koule než Weight) na facebooku, tak jsem si říkal že ochekuju i tohle. U těch Celeste by možná pomohlo, kdybych je točil z desky, ale to co mám postahovaný mi přijde ještě hůř stravitelný než zmiňovaný The Body nebo Full of Hell. Ale skladatelský nápady špička, o tom žádná.